50 let od mise Apollo-Sojuz

V polovině 70. let se studená válka mezi Spojenými státy a tehdejším Sovětským svazem nacházela ve fázi částečného uvolnění napětí. Přestože mezi oběma velmocemi přetrvávalo soupeření, především ve vojenské a technologické oblasti, začala se objevovat ochota ke spolupráci i na poli kosmického výzkumu. Po skončení hlavní fáze vesmírného závodu – symbolicky uzavřené americkým přistáním na Měsíci – se Sovětská akademie věd a americká kosmická agentura NASA pustily do jednání o společné misi. Ta měla představovat důležitý diplomatický krok a projev dobré vůle mezi USA a SSSR. Jednání nebyla jednoduchá, ale nakonec byla dohodnuta mise, při níž se na oběžné dráze spojí americká loď Apollo se sovětskou lodí Sojuz. Projekt dostal jméno Apollo–Sojuz Test Project (ASTP).

Do křesel v lodi Apollo usedli astronauti Thomas P. Stafford, Vance D. Brand a Donald "Deke" Slayton. Jejich osudy byly poměrně odlišné. Velitel mise, Thomas Stafford se do vesmíru podíval celkem čtyřikrát, dvakrát v programu Gemini a dvakrát v lodi Apollo a dokonce navštívil i naši jedinou přirozenou družici. Zatímco Stafford byl zkušený veterán, tak pro zbytek posádky to byla jejich kosmická premiéra. Přitom Deke Slyton byl paradoxně jedním ze sedmi prvních astronautů vybraných v začátcích americké kosmonautiky do tzv. Mercury Seven. Kvůli nalezené fibrilaci srdeční předsíně byl nakonec dlouhá léta uzemněn a podporoval posádky z řídícího střediska. Nakonec tedy letěl alespoň na sklonku kariéry v lodi Apollo. Vance Brand, nováček z tohoto letu, se nakonec do kosmu vydal ještě třikrát v raketoplánu.

Posádku Sojuzu tvořili kosmonauti Alexej Leonov a Valerij Kubasov. Prvního zmíněného můžete znát především proto, že jako historicky první člověk provedl výstup do volného kosmického prostoru (EVA). Kubasov předtím letěl v Sojuzu 6 při simultánním letu tří kosmických lodí. Mise Apollo-Sojuz byla pro oba jejich druhým a závěrečným kosmickým letem.

Loď Apollo musela být vybavena speciálním dokovacím modulem ve tvaru válce, který umožňoval spojení s lodí Sojuz. Důvodem byl jednak odlišný dokovací adaptér používaný k připojení se stanicemi Saljut a hlavně odlišná atmosféra obou lodí.

Také loď Sojuz musela být pro účely mise modifikována – servisní modul byl osazen solárními panely, které umožnily delší let bez nutností spojení s jednou ze stanic Saljut, k nimž Sojuzy tehdy běžně létaly. Všechny úpravy lodi byly dopředu otestovány při misi Sojuz 16.

Výzvou pro techniky byla také rozdílná atmosféra a tlak v kabinách – zatímco loď Apollo měla vnitřní tlak o hodnotě 34 kPa (čistá kyslíková atmosféra), tak v lodi Sojuz byl tlak okolo 100 kPa (tedy kyslík s dusíkem jako při hladině moře). Dokovací adaptér o hmotnosti něco přes dvě tuny tak sloužil svým způsobem i jako přechodová komora umožňující volný pohyb astronautů. Nacházely se v něm i vědecké experimenty.

Raketa Sojuz-U s lodí Sojuz 19 odstartovala dne 15. července 1975 v 12:20 UTC z „Gagarinovy rampy“ na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu, který má dodnes Rusko v dlouhodobém pronájmu. Saturn-1B s kosmickou lodí Apollo odstartoval o několik hodin později, a to 15. července 1975 v 19:50 UTC z rampy LC-36B na floridském Kennedyho kosmickém středisku (KSC).

Samotné spojení obou lodí se uskutečnilo dva dny po jejich startu, tedy 17. července 1975 v 16:09:09 UTC. Tři hodiny po dokování proběhlo historicky první mezinárodní potřesení rukou ve vesmíru, když se setkali velitelé obou lodí Thomas Stafford a Alexej Leonov, během průletu nad městem Mety v severovýchodní části Francie. Toto symbolické potřesení rukou mělo obrovský politický význam, neboť symbolizovalo uvolnění vztahů mezi USA a tehdejším SSSR na poli pilotované kosmonautiky.

Astronauti a kosmonauti společně přečetli vzkaz od generálního tajemníka komunistické strany Sovětského svazu Leonida Brežněva a obdrželi telefonický hovor od prezidenta Spojených států Geralda Forda. Provedli společné vědecké experimenty a navzájem si vyměnili vlajky a rozdali různé dárky, jako třeba semena stromů vypěstovaná v obou zemích. Poslechli si i několik amerických a ruských písniček. Zajímavostí je, že bylo rozhodnuto, aby společně muži mluvili vždy tím opačným jazykem – Sověti tedy mluvili s Američany anglicky a Američané se Sověty zase rusky. Rodilý mluvčí totiž porozumí i neobratnému sdělení ve svém jazyce, naopak cizinec, který sice jazyk umí, by nemusel rozumět některým vyjádřením hovorové řeči.

Odpojení proběhlo 19. července 1975 v 15:26 UTC a po něm byl proveden ještě jeden experiment – vzdalující loď Apollo manévrovala tak, že vytvořila částečné umělé zatmění Slunce. Umožnila tak posádce Sojuzu fotografovat vrstvu jeho vnější atmosféry zvanou koróna. Poté se uskutečnilo ještě jedno závěrečné spojení a lodě Apollo se Sojuz pokračovaly každá svou vlastní cestou. Američané strávili ve vesmíru potom ještě pět dní, Sověti dva.

Celkově vzato byla mise Apollo-Sojuz více než úspěšná a je dodnes považována za první krok k mezinárodní spolupráci v kosmonautice. Přistání Sojuzu v kazašské stepi 21. července proběhlo bez sebemenších potíží. Přistání lodi Apollo o tři dny později ztížila chyba posádky při sestupové fázi návratu, kvůli níž do kabiny vnikl vysoce toxický oxid dusičitý z trysek systému RCS (Reaction Control Systém). Brand dokonce ztratil na chvíli vědomí. Nikdo z astronautů nebyl zraněn, nicméně po přistání byli po dobu dvou týdnů hospitalizování ve vojenské nemocnici na Havaji. 

Poté, co ze startovní rampy LC-39B na Kennedyho kosmickém středisku odstartovala poslední raketa Saturn 1B s poslední lodí Apollo pro tuto misi, začaly okamžitě práce na přestavbě rampy pro program raketoplánů Space Shuttle, v rámci něhož měla být loď Apollo pro potřeby pilotovaných letů plně nahrazena. Začala tak nová éra americké kosmonautiky.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Apollo-Soyuz - Wikipedia (EN)
[2] Sojuz-Apollo - Wikipedie (CS)