Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  MAVEN se musela vyhnout Phobosu

MAVEN se musela vyhnout Phobosu

Dráha MAVEN a Phobosu
Autor: NASA/CU/LASP

Poměrně neobvyklá situace nastala nyní u Marsu. Ukázalo se totiž, že americká sonda MAVEN se mohla nacházet s vysokou pravděpodobností ve stejnou dobu na stejném místě, jako měsíc Phobos. Aby se případná srážka definitivně vyloučila, provedla sonda úhybný manévr. K propočtům mohla trošičku přispět i Curiosity.

Jak bylo oznámeno, umělá družice Marsu MAVEN provedla v úterý 28. února manévr, při kterém se urychlila o 0,4 m/s. Tato malá změna rychlosti zapříčinila, že toto pondělí minula sonda krátery pokrytý měsíc asi o 2,5 minuty. Původní propočty naznačily jen týden dopředu, že se minou pouze o 7 sekund, což s jistou pravděpodobností také nemohlo vyloučit kolizi.

Jak velkých je oněch 7 sekund si můžeme dobře představit, když uvážíme dobu, za kterou urazí Phobos na své dráze vzdálenost odpovídající jeho vlastnímu průměru. Pokud zjednodušíme tuto představu na 30 km, což je přibližný rozměr Phobosu, potom tuto vzdálenost urazí za 30 sekund. Je to tím, že Phobos oběhne Mars zhruba třikrát za den, přičemž jeho dráha je dlouhá 30 000 km, dohromady tedy za den urazí asi 100 000 km, za hodinu tedy 4 000 km a to odpovídá asi 1 km/s. Tedy za sekundu urazí Phobos 1 km, za 30 sekund 30 km, což odpovídá jeho průměru. A pokud se někdy během těchto 30 sekund vyskytne MAVEN v jeho blízkosti, potom… bum. Pokud si ve světle předchozích slov uvědomíme, že nyní mine sonda Phobos o zhruba 150 sekund, potom je jasné, že jde o velmi těsný průlet. 

Dráha měsíce je dobře známa především díky pravidelným pozorováním ze Země. Ovšem na vyšší přesnost má nyní velký vliv také přítomnost robotických průzkumníků na povrchu Marsu. Jak je to možné? Jednou za čas jsme svědky uveřejnění videa, kterak Phobos nebo Deimos přecházejí přes sluneční kotouč. Tyto zákryty jsou nám dobře známy ze Země jako zatmění Slunce. Vozítka navíc občas pozorovala také zákryty jasných hvězd, jako je Regulus nebo Aldebaran a dokonce vzájemné zákryty obou měsíčků! Tato pozorování jsou úžasná sama o sobě, ale jak jistě tušíte, umožňují i velké zpřesnění znalosti polohy měsíců na jejich dráze.

Vzájemný zákryt měsíce Deimos Phobosem, sol 351, Curiosity Autor: NASA / JPL-Caltech / Malin Space Science Systems / Texas A&M University
Vzájemný zákryt měsíce Deimos Phobosem, sol 351, Curiosity
Autor: NASA / JPL-Caltech / Malin Space Science Systems / Texas A&M University

Nemáme přímé informace, zda pozorování z Curiosity pomohla zpřesnit předpověď možné srážky MAVEN s Phobosem, ale zdá se být zřejmé, že zde mohlo dojít k zpřesnění v řádu desetin sekundy, což není zanedbatelné číslo. Zkrátka pokud budeme znát polohu Phobosu s přesností na desetiny sekund, nemusíme tak často zasahovat do změn dráhy MAVEN.

Phobos z Curiosity, sol 613, 28. 4. 2014 Autor: NASA / JPL / MSSS / Justin Cowart
Phobos z Curiosity, sol 613, 28. 4. 2014
Autor: NASA / JPL / MSSS / Justin Cowart

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] The Planetary Society, Blog Emily Lakdawalla
[2] Zprávy na stránce NASA/MAVEN



O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.

Štítky: NASA, Mars, Phobos, MAVEN


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »