Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  Šest desetiletí od vstupu USA na oběžnou dráhu – šedesát let amerických orbitálních pilotovaných letů (5/5)
Jan Herzig Vytisknout článek

Šest desetiletí od vstupu USA na oběžnou dráhu – šedesát let amerických orbitálních pilotovaných letů (5/5)

Američané se vydávají do vesmíru již 60 let
Autor: NASA

Po 6 týdnech dospěl náš seriál Náš seriál dospěl do samého závěru. Právě totiž čtete první řádky pátého a posledního dílu kosmonautického seriálu na počest výročí letu Johna Glenna na oběžnou dráhu. Jednalo se o historicky první cestu amerického občana na zemskou orbitu, avšak logicky ne o poslední. A právě na další cesty Američanů na oběžnou dráhu, a ještě dál, se zaměří poslední díl tohoto seriálu. Od ostatních se bude diametrálně lišit. Na začátku se sice ještě budeme věnovat programu Mercury, pak ale letmo nahlédneme na historii americké pilotované kosmonautiky až do dnešních dní.

Po letu Johna Glenna byl ihned na pořadu dne let s pořadovým číslem MA-7. Této mise se měl zúčastnit Donald “Deke” Slayton. Krátce před letem u něj ale byla zjištěna srdeční arytmie a lékaři, či spíše jeden lékař mu takřka bezdůvodně zakázali let, i přesto, že byla takřka stoprocentní pravděpodobnost, že tato slabá arytmie nemůže let nijak ohrozit. Let byl nicméně přidělen Scottu Carpenterovi. Dne 24. května 1962 se v lodi Aurora 7 tento astronaut opravdu vydal vstříc oběžné dráze Země. Podobně jako Glenn , obkroužil Carpenter Zemi třikrát, narozdíl od prvně jmenovaného měl ale více času na vědecké experimenty.

Mimo jiné například rozluštil záhadu “světlušek”, které pozoroval John Glenn během mise MA-6. Zjistil, že šlo o blyštící se ledové krystalky odloupnuté z vnějšího pláště lodi. Při pořizování fotografií ale Carpenter, i přes varování řídícího střediska, vyčerpal příliš mnoho paliva. Důsledkem bylo , že musel přistávat takřka bez paliva, což se mu vymstilo.  Po čtyřech hodinách a padesáti šesti minutách kosmické mise přistála loď Aurora 7 kvůli pozdnímu zážehu retroraket 400 km od předpokládaného místa přistání. Záchranným týmům trvalo tři hodiny, než se k lodi dostaly. Kvůli své svéráznosti se Carpenter do kosmu už víckrát nepodíval.

Walter Schirra ve svém letovém skafandru Autor: NASA
Walter Schirra ve svém letovém skafandru
Autor: NASA
3. října nadešel čas pro misi MA-8 s kabinou Sigma 7, jak ji pojmenoval jediný člen její posádky, Walter Schirra. Tento let se podobně jako ostatní neobešel bez problémů, mezi nejzávažnější patřil, podobně jako u misí minulých ten s termoregulací skafandru. Astronaut během letu pozoroval hvězdy a pořizoval snímky Země. Planetu oběhl celkem šestkrát a ve vesmíru strávil 9 hodin. Následovala odmlka v letech dlouhá více než osm měsíců, během kterých inženýři a letoví plánovači zdokonalovali kabinu Mercury a připravovali grandiózní finále celého programu, misi Mercury Atlas-9. Samotná mise proběhla 15. května 1963.

Gordon Cooper a start mise MA-9 Autor: NASA
Gordon Cooper a start mise MA-9
Autor: NASA
Gordon Cooper se vydal do kosmu v poslední vyrobené, oproti předchozím značně zdokonalené, lodi Mercury pojmenované Faith 7.  V letovém plánu měl celkem 11 experimentů a mimo jiné se mu podařilo pozorovat i nevídané detaily zemského povrchu jako jednotlivé domy nebo jedoucí auta. Během letu MA-9 oběhl Gordon Cooper vícekrát, než všechny předchozí mise programu dohromady, ba dokonce toto číslo překonal o 10 oběhů domovské planety. Letová časomíra se zastavila až v čase T+34:19:49. První kapitola amerických pilotovaných letů do vesmíru byla ukončena. Program Mercury byl ale pouze první střípek již více než 60 let dlouhé strhující cesty USA do kosmu.

Ve chvíli, kdy program Mercury skončil, už byly naplno rozjeté přípravy letu na Měsíc. Všem ale bylo jasné, že při současném stavu americké kosmické techniky není možné není při současném stavu americké kosmické techniky přejít od několikahodinových letů na nízkou oběžnou dráhu Země v jednomístné kabině, k přistání několikačlenné posádky na Měsíci. Byl zapotřebí program, jenž by měl funkci jakéhosi mezistupně, na kterém se všichni zúčastnění naučí vše potřebné pro lunární mise. Oním přechodovým můstkem se stal program Gemini.

Schéma kosmické lodi Gemini Autor: NASA
Schéma kosmické lodi Gemini
Autor: NASA
Mezi jeho cíle se zařadilo otestování vícemístného kosmického plavidla, proveditelnosti letů trvajících v řádu týdnů, možnosti výstupu astronauta do volného kosmického prostoru a v neposlední řadě také přiblížení a spojení dvou kosmických lodí ve vesmíru. Všechny tyto úkony totiž byly klíčové pro provedení pilotované mise na Měsíc. Pro účely programu Gemini byla vybrána v roce 1962 druhá a o rok později třetí skupina amerických astronautů. Celkem se tak řady američanů, kteří se měli podívat do kosmu, rozrostly o 23 lidí. Mezi nimi byli i později tak slavná jména jako Neil Armstrong, John Young, James Lovell, Eugene Cernan nebo Edwin Aldrin.

První pilotovaná mise programu, Gemini 3, se uskutečnila v březnu 1965 a jejím úkolem bylo především otestování kabiny s posádkou. Do vesmíru se během ní vedle Guse Grissoma podíval i později velmi známý John Young. Na Gemini 3 navázala mise s pořadovým číslem 4. Během této kosmické výpravy vystoupil Ed White jako první Američan a celkově druhý člověk v dějinách do volného kosmického prostoru. Mise Gemini 5 měla i v samotném logu heslo 8 days or bust, což by se dalo volně přeložit jako 8 dní nebo nic, cílem Gemini 5 totiž bylo pokoření rekordu v délce kosmického letu, což se podařilo. Hned následující posádka, Frank Borman a Jim Lovell však tento rekord ještě vylepšili , když se v prosinci 1965 vydali na dvoutýdenní pobyt na oběžnou dráhu v rámci mise Gemini 7. 3 dny před koncem mise s pořadovým číslem 7 se do kosmu vydala mise s označením 6A.

Kabina Gemini 6A se k druhé kosmické lodi přiblížila na vzdálenost pouhých několika metrů tak, že si astronauti mohli zamávat z okének. V březnu 1966 šestkrát oběhla zemi kosmická mise Gemini 8. Cílem bylo spojit se s bezpilotním tělesem Agena, po spojení ale loď přešla do nekontrolovatelné rotace a Neil Armstrong byl nucen v zájmu záchrany holých životů misi předčasně ukončit. V červnu pak nadešel čas pro Gemini 9A, kdy Eugene Cernan provedl extrémně riskantní EVA, při které se málem nedokázal vrátit do kosmické lodi. Během 2 hodin shodil asi 7 kg a po přistání vylili technici z jeho skafandru asi půllitr potu. Gemini 10 se úspěšně spojila s Agenou TV-10 a přiblížila se i k Ageně TV-8 a Michael Collins vystoupil do otevřeného kosmu. Předposlední mise Gemini 11 ustanovila dosud nepřekonaný rekord, když její dráha dosahovala apogea v rekordních 1372 kilometrech nad povrchem Země. Závěrečná mise GTA-12 byla nejkomplexnější misí celého programu. Buzz Aldrin při ní absolvoval první plně úspěšnou americkou EVA. Přistáním této mise 14.listopadu 1966 byla kapitola americké kosmonautiky se jménem Gemini úspěšně uzavřena.

Program Gemini nasbíral tolik potřebné zkušenosti pro historické Apollo. První mise tohoto programu se měla uskutečnit již v prvním čtvrtletí roku 1967, 27. ledna byla ale loď během testu na rampě zničena požárem. Na palubě lodi v tu chvíli byli tři stateční muži, veterán z programu Mercury Virgil Grissom, první americký “spacewalker” Ed White a nováček Roger Chaffee. Kabina Apollo tak musela být značně přepracována a první mise se udála až v říjnu 1968. Apollo 7 během 11 dnů úspěšně otestovalo systémy přepracované lodi Apollo. Na Vánoce téhož roku do kosmu zamířila legendární mise Apollo 8.

Legendární snímek zachycující východ Země nad měsíčním povrchem pořízený během mise Apollo 8 Autor: NASA/Bill Anders
Legendární snímek zachycující východ Země nad měsíčním povrchem pořízený během mise Apollo 8
Autor: NASA/Bill Anders

Frank Borman, James Lovell a Bill Anders se jako první pozemšťané vydali mimo oběžnou dráhu domovské planety a zamířili k Měsíci. Během 20 hodin desetkrát oblétli Měsíc a vydali se zpět na Zemi. V březnu 1969 byl poprvé otestován lunární modul s posádkou na orbitě a o 2 měsíce později se tato sestava již vydala k Měsíci. Thomas Stafford a Eugene Cernan se v lunárním modulu Snoopy přiblížili doslova na dosah lunárního povrchu.

16. července 1969 odstartovala z rampy LC 39-A mise Apollo 11 s ambicemi přepsat dějiny lidstva. Tento cíl se jí doopravdy podařilo splnit , když 21.července v 2:56 UTC velitel mise Neil Armstrong jako první člověk v historii vkročil na povrch jiného vesmírného tělesa. Pete Conrad a Al Bean se v listopadu 1969 podívali na povrch zemského souputníka již dvakrát při Apollu 12. Výprava s nešťastnou třináctkou v názvu své cíle v dubnu 1970 nesplnila. Po explozi kyslíkové nádrže nebylo zdaleka jisté, zdali se podaří astronautům vrátit na Zemi. 17. dubna se jim to před upnutými zraky celé planety naštěstí povedlo a program Apollo tak mohl pokračovat.

John Young salutující při výskoku na Měsíci během mise Apollo 16 Autor: NASA/Charles Duke
John Young salutující při výskoku na Měsíci během mise Apollo 16
Autor: NASA/Charles Duke
Apollo 14 přistálo ve vysočině Fra Mauro a mimo jiné si během druhého výstupu na povrch Alan Shepard jako první člověk na Měsíci zahrál golf. Patnáctka byla první mise s označením H (písmena znamenala jakýsi „jízdní řád“ Apolla pojmenovaný podle abecedy) . Na povrchu Měsíce zůstala téměř 3 dny a David Scott s Jamesem Irwinem se po Měsíci jako první proháněli v lunárním roveru. Apollo 16 přistálo nedaleko kráteru Descartes a odebrali již takřka 100 kg měsíčních vzorků. Apollo 17 představovalo grandiózní vyvrcholení celého programu. Na povrchu Měsíce v lunárním údolí Taurus-Littrow Eugene Cernan spolu s prvním a dosud posledním vědcem na Měsíci Harrisonem Schmittem strávili mimo lunární modul 22 hodin a roverem ujeli 34 km. V prosinci 1972 se uzavřela asi dosud nejvýznamnější část americké pilotované kosmonautiky a skončila zlatá léta tohoto oboru v USA.

Vesmírná stanice Skylab Autor: NASA
Vesmírná stanice Skylab
Autor: NASA
Následníkem Apolla se měl stát Apollo Application Programme. Vlivem škrtů ve financování kosmonautiky se z něj uskutečnil pouze projekt Skylab. 14.května 1973 byla při posledním startu rakety Saturn V na oběžnou dráhu vynesena kosmická stanice Skylab, což byl vlastně přepracovaný třetí stupeň této rakety. V letech 1973 a 1974 na její palubě pobývaly 3 tříčlenné posádky dopravené loděmi Apollo, které stanici obývaly celkem 179 dnů. Vedle experimentů zaměřených na chování člověka, živočichů nebo látek ve stavu mikrogravitace byl součástí stanice i astronomický teleskop. Poslední mise provedená lodí Apollo se konala v červenci 1975, kdy se jednalo o první mezinárodní vesmírnou misi Apollo-Sojuz. Kabina Apollo se na 9 dní vydala na orbitu a na 2 dny se spojila se sovětskou lodí Sojuz.

Start raketoplánu Columbia 12. dubna 1981 na první misi tohoto stroje
Start raketoplánu Columbia 12. dubna 1981 na první misi tohoto stroje
V letech 1976-1980 se neuskutečnila žádná americká pilotovaná mise, Apollo bylo ukončeno a raketoplány teprve ve vývoji. První mise raketoplánu odstartovala z rampy LC 39-A 12.dubna 1981. Na palubě raketoplánu Columbia se tehdy do vesmíru popáté vydal John Young, tentokrát s Robertem Crippenem. Roku 1983 si odbyl premiéru druhý raketoplán Challenger, o rok později Discovery a v roce 1985 Atlantis. Původně se počítalo s lety každý týden, lety ale byly mnohonásobně dražší, než se očekávalo. V roce 1985 se uskutečnilo 9 letů. Náplní tehdejších misí bylo především vypouštění a oprava družic a několikrát se do kosmu podívala i laboratoř Spacelab.

Na 2 roky zastavila provoz raketoplánů katastrofa Challengeru. 28.ledna 1986 tento stroj explodoval 73 sekund po startu. S příchodem 90. let začala kadence letů opět narůstat. 24.dubna 1990 se do kosmu při nejvýznamnější misi tohoto vesmírného plavidla vůbec vydal Hubbleův kosmický dalekohled. Tento bez nadsázky nejdůležitější astronomický přístroj všech dob pracuje úspěšně dodnes, a to i díky dalším pěti misím raketoplánů, které byly k této družici podniknuty. V roce 1992 byl zařazen poslední raketoplán Endeavour. Během 90. let byly z raketoplánů vypuštěny i sondy Galileo, Ulysses nebo Magelan. První jmenovaná zkoumala Jupiter a jeho měsíce, druhá letěla také k Jupiteru, aby pomocí jeho gravitace vyletěla nad sluneční póly. Poslední provedla detailní radarové mapování Venuše. USA v tomto období po desítkách let rozporů navázaly spolupráci s Ruskou Federací a raketoplány se devětkrát vydaly k ruské orbitální stanici MIR. Na její palubě dlouhodobě pobývalo i 7 amerických astronautů a několik Rusů se svezlo raketoplánem.

Mezitím se v pozadí začala rozbíhat jednání o projektu, který dnes zná snad každý. Samozřejmě není řeč o ničem jiném než Mezinárodní kosmické stanici (ISS). Američané totiž plánovali stanici Freedom a Rusové zase Mir 2, oba státy ale neměly dostatek peněz na naplnění svých ambic. V roce 1993 tak byla podepsána smlouva o spolupráci na společném projektu velké kosmické stanice. I přes potíže s dodržováním závazků vzhledem ke stavbě ISS ze strany Ruska v počátcích výstavby byl tento projekt, jak je dnes všem známo, doopravdy uskutečněn.

Mezinárodní kosmická stanice na počátku výstavby v roce 2000 Autor: ESA/DLR
Mezinárodní kosmická stanice na počátku výstavby v roce 2000
Autor: ESA/DLR

20. listopadu 1998 odstartoval na raketě Proton první modul Zarja. O pouhé dva týdny později byl ke stanici připojen první americký modul Unity. V roce 2000 přibyla Zvezda a 2. listopadu tohoto roku na nově vznikající komplex dorazila první stálá posádka na půlroční pobyt. Prakticky všechny mise raketoplánů od této chvíle mířily výhradně na ISS. Raketoplány na stanici dovážely zásoby, nové moduly, sekce příhradového nosníku a další komponenty pro stavbu stanice. Vedle toho také zajišťovaly rotaci posádek.

Raketoplán Discovery na oběžné dráze při přiblížení k ISS v rámci mise STS-121 Autor: NASA
Raketoplán Discovery na oběžné dráze při přiblížení k ISS v rámci mise STS-121
Autor: NASA

V lednu 2003 se po dlouhé době opět uskutečnila mise, která nemířila k ISS. Jednalo se o výpravu s označením STS-107. Při jejím startu se ulomil kus tepelné izolace externí nádrže, který narazil do náběžné hrany křídla a poškodil tak tepelný štít stroje. Při návratu 1.února 2003 na následky tohoto incidentu raketoplán Columbia nevydržel tepelné namáhání při průletu atmosférou a rozpadl se. Všech 7 členů posádky zahynulo. Raketoplány byly alfou a omegou celého programu ISS, žádný jiný stroj nebyl schopen stanici dostavět. Nebylo však jisté, zda se tyto stroje ještě někdy vrátí do provozu, a tudíž jestli bude možné ISS dokončit. Nejhorší scénáře se naštěstí nenaplnily a roku 2006 byl provoz raketoplánů plně obnoven. Poslední mise tohoto fascinujícího stroje se vydala k ISS 8.července 2011 a na Zemi se vrátila o 13 dní později. Po 9 let neměla Amerika k dispozici vlastní kosmickou loď.

Interiér ISS nasnímané v rámci prohlídky Google Earth
Interiér ISS nasnímané v rámci prohlídky Google Earth
30. května 2020 se opět přepsala historie americké kosmonautiky, když poprvé odstartovala soukromá kosmická loď s astronauty na palubě. Tou kosmickou lodí byl Crew Dragon společnosti SpaceX. Tato znovupoužitelná loď ve službách NASA dodnes provedla již 3 mise a naplánováno je několik dalších. Každý rok Mezinárodní kosmickou stanici navštěvuje několik amerických astronautů, kteří zde spolu se zahraničními kolegy provádějí výzkum v zájmu celého lidstva. Mezinárodní kosmická stanice je největší a nejdražší vědecký projekt, který se kdy uskutečnil. V současné době už ale USA po boku mnoha dalších států hledí dál. A to k Měsíci. Právě teď jsme svědky ambiciózního programu Artemis, v rámci kterého se lidé možná již v roce 2025 vrátí na Měsíc. To však stále není konec amerického vesmírného příběhu. Program Artemis se totiž stane také pilířem, o který se jednoho dne opře snaha dobýt Mars.

Vývoz superrakety SLS na startovací rampu LC-39B floridského kosmodromu 17. března 2022. Tato raketa je určena pro vynesení lodi Orion na bezpilotní oblet Měsíce v rámci mise Artemis I. Autor: NASA
Vývoz superrakety SLS na startovací rampu LC-39B floridského kosmodromu 17. března 2022. Tato raketa je určena pro vynesení lodi Orion na bezpilotní oblet Měsíce v rámci mise Artemis I.
Autor: NASA

V tuto chvíli jsme došli k samému závěru našeho seriálu. Jeho cílem bylo přiblížit jedno z historicky největších dobrodružství lidstva. Tím byl jednoznačně pionýrský program Mercury, jehož samým vrcholem byl let Mercury Atlas 6, který vykonal 20. února 1962, tedy přesně před 60 lety John Glenn. Původním úmyslem bylo v neděli 20. února vydat jeden článek připomínající toto výročí, nicméně ve chvíli, kdy jsem začal psát onen článek jsem zjistil o jak fascinující a zároveň ne příliš na internetu rozvedené téma se jedná, a tak jsem se rozhodl pro pětidílný seriál. Postupně jste si mohli přečíst o původu a historii programu Mercury, jeho průběhu a technice v něm použité, o samotném Johnu Glennovi a jeho historické misi a v posledním díle jsme si shrnuli kam se americká kosmonautika díky nekonečné touze tohoto národa po objevování za 60 let dostala. Za 60 let od prvního nesmělého krůčku, jakým byl let MA-6.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat za možnost uveřejnit takovýto seriál a především za trpělivost a korektury textu Martinu Gembecovi s Pavlem Hrdličkou z astro.cz a za faktické připomínky Ondřeji Šamárkovi z Kosmonautix.cz.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Wikipedia: Seznam misí raketoplánů
[2] Wikipedia: Projekt Gemini
[3] Wikipedia: Program Apollo
[4]SPARROW, Giles. Vesmírné výpravy: od prvních krůčků po práh mezihvězdného prostoru. Druhé, aktualizované vydání. Přeložil Štěpán JINDRA. V Praze: Knižní klub, 2019. Universum (Knižní klub). ISBN 978-8



O autorovi

Jan Herzig

Jan Herzig

Narodil se roku 2008 v Plzni, žije v Horšovském Týně. Studuje na Gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích. Vesmír ho uchvátil v 11 letech, nyní mu věnuje většinu svého času. Věnuje se teoretické i praktické astronomii. Na teoretické obdivuje možnost popsání vesmíru pomocí elegantních rovnic. V souvislosti s praktickou ho fascinuje pohled na vesmír vlastníma očima i svým dvaceticentimetrovým dalekohledem. Baví ho i popularizace astronomie a kosmonautiky, a to jak psaním článků, tak komentováním na youtube či v rádiu. V posledních třech letech se čtyřikrát umístil na vítězných pozicích ve finálových kolech Astronomické olympiády. Na XXVI. Mezinárodní astronomické olympiádě získal bronzovou medaili, na I. a II. Mezinárodní olympiádě v astronomii a astrofyzice pro juniory zlatou medaili, ve druhém případě k tomu dosáhl na 1. místo v Evropě. Správce Instagramu ČAS.

Štítky: Americká kosmonautika, John Glenn


17. vesmírný týden 2024

17. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 22. 4. do 28. 4. 2024. Měsíc bude v úplňku, meteorů z roje Lyrid proto mnoho neuvidíme. Slunce je pokryto hezkými malými skvrnami, které byly v nejaktivnější oblasti viditelné i okem přes patřičný filtr. Kometa 12P/Pons-Brooks už pozorovatelná není a jakmile to svit Měsíce umožní, nabídne obloha jen několik slabších komet. SpaceX letos uskutečnila už 40. start Falconu 9 a při příštím startu očekáváme už 300. přistání prvního stupně této rakety. Komunikace s helikoptérou Ingenuity již nebude možná, Perseverance jede pryč za dalšími výzkumem povrchu Marsu. Před 250 lety se narodil anglický astronom Francis Baily.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

ic2087

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2024 obdržel snímek „IC 2087“, jehož autorem je Zdeněk Vojč     Souhvězdí Býka je plné zajímavých astronomických objektů. Tedy fakticky ne toto souhvězdí, ale oblast vesmíru, kterou nám na naší obloze souhvězdí Býka vymezuje. Najdeme

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Hvězda Betelgeuse v souhvězdí Orionu

Fotoaparát Canon PowerShot SX10 IS

Další informace »