Úvodní strana  >  Články  >  Osobnosti  >  Rozhovor: Antonín Vítek - Poslední mise k Hubblovu vesmírnému dalekohledu

Rozhovor: Antonín Vítek - Poslední mise k Hubblovu vesmírnému dalekohledu

Hubble na oběžné dráze
Hubble na oběžné dráze
Tak jsme se dočkali. Po půlročním odkladu způsobeném nečekanou poruchou Hubbleova kosmického dalekohledu, se do vesmíru vydává raketoplán Atlantis. Mise s pořadovým číslem STS-125 má za úkol naposledy navštívit tento slavný dalekohled a uskutečnit na něm několik oprav a vylepšení. Více se dozvíme od dr. Antonína Vítka z Akademie věd.

Jaké jsou důvody servisních misí k Hubblovu vesmírnému teleskopu?
Důvody jsou tři. Zaprvé jde přístrojová technika velmi rychle dopředu. Přístroje, které jsou dejme tomu pět let připojeny k dalekohledu, jsou už zastaralé a přinesly všechno, co přinést mohly. Prvním úkolem je tedy výměna starých vědeckých přístrojů, například spektrografů nebo kamer za nové výkonnější a dokonalejší. Druhou záležitostí je, že vzhledem k velké výšce nad zemským povrchem Hubblův dalekohled prolétává také Jihoatlantickou anomálií. V ní sahají zemské radiační pásy blízko k planětě a v důsledku toho se snižuje výkon slunečních baterií. Proto se při některých misích vyměňují i panely slunečních baterií. Nejdůležitější ale je, že k pointaci, tj. zaměřování na pozorované hvězdné, galaktické a mimogalaktické cíle, používá dalekohled systém silových setrvačníků, tzv. gyroskopů. Základem jsou velmi rychle rotující součásti a dochází k rychlému opotřebení jejich ložisek. Proto je nutné skoro při každé misi tyto setrvačníky vyměňovat. Jakmile by selhaly, dalekohled už nikam nezaměříte a polohu nedokážete stabilizovat.

HST při misi STS-103 v prosinci 1999.
HST při misi STS-103 v prosinci 1999.

K Hubblovu dalekohledu poletí raketoplán Atlantis. Kromě odstranění poruchy HST z loňského podzimu, co konkrétně bude posádka na dalekohledu dělat?
V tomto případě dojde k výměně všech šesti stabilizačních gyroskopů. Kromě toho tam astronauti povezou jeden úplně nový přístroj. Je jím spektrometr s velmi zajímavým jménem Kosmic Origins, čili Počátky kosmu. Bude zkoumat právě ty nejslabší a nejvzdálenější objekty, které jsou současně nejstaršími objekty ve vesmíru. Světlo od nich k nám letělo mnoho miliard let. Do tak daleké minulosti se člověk díky Hubblovu dalekohledu podívá. Dále na něj bude umístněna nová širokoúhlá přehlídková kamera a budou také vyměněny dva přístroje, u kterých došlo k závadě v dodávce elektřiny. Poslední věcí, která se vymění, nebudou tentokrát sluneční panely, ale kompletní sada nikl-vodíkových akumulátorových baterií. Je to podobné jako u auta, tam také po čase musíme vyměnit akumulátor.

Je oprava dalekohledu jediným úkolem posádky nebo se budou provádět také nějaké experimenty?
V podstatě při každém letu raketoplánu se provádějí nějaké experimenty. Dají se shrnout do dvou kategorií, detail test objectiv, tedy detailní zkušební úloha a secondary test objectiv, tj. sekundární úloha. Sekundární úloha je kupodivu důležitější. Ale celkově to jsou takové okrajové věci. Například jde o zkoušku stability raketoplánu při přistávání za silného bočního větru nebo účinek midodrinu na potlačení kosmické nevolnosti.

Mise raketoplánu Atlantis bude historicky poslední návštěvou Hubblova kosmického dalekohledu, co s ním bude dál?
Astronauti při této misi umístí na spodek dalekohledu speciální stykovací zařízení, které v budoucnosti umožní připojit k němu tahač. Předpokládá se, že systémy dalekohledu vydrží nejméně do roku 2013. Přibližně v té době má být do provozu uveden Webbův kosmický dalekohled. Až Hubblův dalekohled doslouží, připojí se k němu zvláštní tahač a navede ho do zemské atmosféry, pravděpodobně nad Tichým oceánem. Tam v ní zanikne a případné zbytky neškodně dopadnou do moře.

A není to škoda? Nebylo by možné tento dalekohled chytnout, dát do raketoplánu, vrátit ho na Zem a mít ho potom třeba v muzeu?

S tím se počítalo v době, kdy se mluvilo o tom, že raketoplány budou sloužit ještě řadu let. Ale podle rozhodnutí americké vlády mají být raketoplány staženy z provozu v roce 2010. Je výhodnější využívat dalekohled ještě o tři roky déle, získávat další vědecké poznatky a pak ho zlikvidovat.

 

Do lodí, které budou létat po raketoplánech, se Hubble nevejde?
Naprosto ne. Připravované lodi zatím neumožňují vrátit na Zem nic těžšího než asi 500 kg. A Hubble váží pár tun...

Rozhovor vysílala stanice ČRo Leonardo v pořadu Nebeský cestopis v sobotu 7. června 2008. Zvukový záznam jako mp3 najdete v archivu rozhlasu. Rozhovor přepsala Věra Bartáková.




O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Antonín Vítek


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »