Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Jaké počasí panuje na vnějších planetách?
Jan Herzig Vytisknout článek

Jaké počasí panuje na vnějších planetách?

Fotografie Jupiteru pořízené Hubbleovým vesmírným dalekohledem v listopadu 2022 a v lednu 2023
Autor: NASA, ESA, STScI, Amy Simon (NASA-GSFC), Michael H. Wong (UC Berkeley), zpracování Joseph DePasquale

Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.

Začneme Jupiterem, jehož dvě fotografie můžete vidět v úvodu článku. Snímek nalevo dokazuje, že na Jupiteru je jako vždy bouřlivo, a to zejména v nízkých severních šířkách. Cyklony a anticyklony vypadají jako stroj se střídavými převody pohybujícími se po a proti směru hodinových ručiček. To zajištuje, že se jednotlivé bouře nesrazí a nevytvoří další natolik velkou, jako je Velká rudá skvrna. Jasné rozdíly barev na fotografii také dokazují, že jednotlivá oblaka jsou různě vysoká a sahají v atmosféře různě hluboko. Před kotouček planety se zde také promítá jeden z jejích největších měsíců, Io. Stín, který vrhá, pak najdeme u levého okraje samotného Jupiteru. Hubbleův dalekohled má dostatečné rozlišení i na to, aby viděl naoranžovělou barvu povrchu měsíce, kterou má díky řadě aktivních sopek na svém povrchu. Tato fotografie byla pořízena 12. listopadu 2022.

Pravému snímku jasně dominuje Velká rudá skvrna, největší bouře v celé Sluneční soustavě, která trvá již dlouhé stovky let. Na Jupiteru jí astronomové pozorují od chvíle, kdy se na něj poprvé podívali dalekohledem. Nyní je však vůbec nejmenší za posledních 150 let pozorování, stále je však dostatečně velká na to, aby se do ní vešla celá planeta Země. Planetu zde pro změnu doplňuje vůbec největší těleso, které kolem ní obíhá, měsíc Ganymed. Ten je zároveň vůbec největším měsícem v celé Sluneční soustavě a svou velikostí převyšuje i nejmenší planetu, Merkur. Na fotografii se ale Jupiter jeví o něco menší než na té první. Tato byla totiž pořízena skoro o dva měsíce později, 6. ledna 2023, kdy se planeta Jupiter nacházela o zhruba 130 000 km od Země dále než v polovině listopadu.

Na druhé dvojici fotografií vidíme planetu Uran. Pohled nalevo pochází sice již z roku 2014, ale pomůže nám k porozumění druhého snímku tohoto obra. Polární oblasti Uranu jsou zde vidět jen velmi slabě u pravého okraje kotoučku planety a prstence jsou docela snadno přehlédnutelné. Ohledně zajímavého počasí na něm ale můžeme vidět několik rozsáhlejších bouří tvořených ledovými krystaly metanu.

Fotografie Uranu pořízené Hubbleovým dalekohledem v letech 2014 a 2022 Autor: NASA, ESA, STScI, Amy Simon (NASA-GSFC), Michael H. Wong (UC Berkeley), zpracování Joseph DePasquale
Fotografie Uranu pořízené Hubbleovým dalekohledem v letech 2014 a 2022
Autor: NASA, ESA, STScI, Amy Simon (NASA-GSFC), Michael H. Wong (UC Berkeley), zpracování Joseph DePasquale
Oproti snímku z roku 2014 je na fotografii napravo pořízené roku 2022 zcela jasně vidět polární čepička Uranu. Rotační osa této planety je totiž skloněna k rovině jejího oběhu o 97,7° a planeta tak Slunce obíhá jaksi na boku. Její póly tedy směřují skoro přímo ke Slunci. Jak dobře je vidíme tak závisí na tom, kde se planeta nachází vůči Slunci. Nyní se Uran pomalu blíží do okamžiku svého zimního slunovratu, který nastane v roce 2028, a pól tak bude viditelný stále lépe. Můžeme to pozorovat i na prstencích, které jsou na aktuálním snímku také vidět mnohem lépe než na tom 8 let starém. V okamžiku slunovratu pak budou prstence vidět úplně čelem. Roční období se však na Uranu mění velmi pomalu. Jeden oběh kolem Slunce mu zabere 84 let, rovnodennost od slunovratu tak dělí celých 21 let. Rovnodennost na Uranu naposledy nastala roku 2007 a prstence byly vidět jen jako kolmice půlící kotouček planety a polární oblasti při ní byly prakticky neviditelné.

Vzhledem k aktuálnímu počasí můžeme vidět, že severní pól planety je zahalen jakýmsi fotochemickým oparem připomínajícím smog nad městy. Díky tomu je polární čepička jasnější než dříve, což také dobře ukazuje porovnání se starší fotografií. Astronomové to přisuzují atmosférické cirkulaci, vlastnostem částic a chemickým procesům. Poblíž polární čepičky také můžeme vidět několik menších bouří.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] nasa.gov



O autorovi

Jan Herzig

Jan Herzig

Narodil se roku 2008 v Plzni, žije v Horšovském Týně. Studuje na Gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích. Vesmír ho uchvátil v 11 letech, nyní mu věnuje většinu svého času. Věnuje se teoretické i praktické astronomii. Na teoretické obdivuje možnost popsání vesmíru pomocí elegantních rovnic. V souvislosti s praktickou ho fascinuje pohled na vesmír vlastníma očima i svým dvaceticentimetrovým dalekohledem. Baví ho i popularizace astronomie a kosmonautiky, a to jak psaním článků, tak komentováním na youtube či v rádiu. V posledních třech letech se čtyřikrát umístil na vítězných pozicích ve finálových kolech Astronomické olympiády. Na XXVI. Mezinárodní astronomické olympiádě získal bronzovou medaili, na I. a II. Mezinárodní olympiádě v astronomii a astrofyzice pro juniory zlatou medaili, ve druhém případě k tomu dosáhl na 1. místo v Evropě. Správce Instagramu ČAS.

Štítky: Hubbleův teleskop, HST Hubble Space Telescope, Uran, Jupiter, Planety, Sluneční soustava


21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »