Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Jaké počasí panuje na vnějších planetách?
Jan Herzig Vytisknout článek

Jaké počasí panuje na vnějších planetách?

Fotografie Jupiteru pořízené Hubbleovým vesmírným dalekohledem v listopadu 2022 a v lednu 2023
Autor: NASA, ESA, STScI, Amy Simon (NASA-GSFC), Michael H. Wong (UC Berkeley), zpracování Joseph DePasquale

Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.

Začneme Jupiterem, jehož dvě fotografie můžete vidět v úvodu článku. Snímek nalevo dokazuje, že na Jupiteru je jako vždy bouřlivo, a to zejména v nízkých severních šířkách. Cyklony a anticyklony vypadají jako stroj se střídavými převody pohybujícími se po a proti směru hodinových ručiček. To zajištuje, že se jednotlivé bouře nesrazí a nevytvoří další natolik velkou, jako je Velká rudá skvrna. Jasné rozdíly barev na fotografii také dokazují, že jednotlivá oblaka jsou různě vysoká a sahají v atmosféře různě hluboko. Před kotouček planety se zde také promítá jeden z jejích největších měsíců, Io. Stín, který vrhá, pak najdeme u levého okraje samotného Jupiteru. Hubbleův dalekohled má dostatečné rozlišení i na to, aby viděl naoranžovělou barvu povrchu měsíce, kterou má díky řadě aktivních sopek na svém povrchu. Tato fotografie byla pořízena 12. listopadu 2022.

Pravému snímku jasně dominuje Velká rudá skvrna, největší bouře v celé Sluneční soustavě, která trvá již dlouhé stovky let. Na Jupiteru jí astronomové pozorují od chvíle, kdy se na něj poprvé podívali dalekohledem. Nyní je však vůbec nejmenší za posledních 150 let pozorování, stále je však dostatečně velká na to, aby se do ní vešla celá planeta Země. Planetu zde pro změnu doplňuje vůbec největší těleso, které kolem ní obíhá, měsíc Ganymed. Ten je zároveň vůbec největším měsícem v celé Sluneční soustavě a svou velikostí převyšuje i nejmenší planetu, Merkur. Na fotografii se ale Jupiter jeví o něco menší než na té první. Tato byla totiž pořízena skoro o dva měsíce později, 6. ledna 2023, kdy se planeta Jupiter nacházela o zhruba 130 000 km od Země dále než v polovině listopadu.

Na druhé dvojici fotografií vidíme planetu Uran. Pohled nalevo pochází sice již z roku 2014, ale pomůže nám k porozumění druhého snímku tohoto obra. Polární oblasti Uranu jsou zde vidět jen velmi slabě u pravého okraje kotoučku planety a prstence jsou docela snadno přehlédnutelné. Ohledně zajímavého počasí na něm ale můžeme vidět několik rozsáhlejších bouří tvořených ledovými krystaly metanu.

Fotografie Uranu pořízené Hubbleovým dalekohledem v letech 2014 a 2022 Autor: NASA, ESA, STScI, Amy Simon (NASA-GSFC), Michael H. Wong (UC Berkeley), zpracování Joseph DePasquale
Fotografie Uranu pořízené Hubbleovým dalekohledem v letech 2014 a 2022
Autor: NASA, ESA, STScI, Amy Simon (NASA-GSFC), Michael H. Wong (UC Berkeley), zpracování Joseph DePasquale
Oproti snímku z roku 2014 je na fotografii napravo pořízené roku 2022 zcela jasně vidět polární čepička Uranu. Rotační osa této planety je totiž skloněna k rovině jejího oběhu o 97,7° a planeta tak Slunce obíhá jaksi na boku. Její póly tedy směřují skoro přímo ke Slunci. Jak dobře je vidíme tak závisí na tom, kde se planeta nachází vůči Slunci. Nyní se Uran pomalu blíží do okamžiku svého zimního slunovratu, který nastane v roce 2028, a pól tak bude viditelný stále lépe. Můžeme to pozorovat i na prstencích, které jsou na aktuálním snímku také vidět mnohem lépe než na tom 8 let starém. V okamžiku slunovratu pak budou prstence vidět úplně čelem. Roční období se však na Uranu mění velmi pomalu. Jeden oběh kolem Slunce mu zabere 84 let, rovnodennost od slunovratu tak dělí celých 21 let. Rovnodennost na Uranu naposledy nastala roku 2007 a prstence byly vidět jen jako kolmice půlící kotouček planety a polární oblasti při ní byly prakticky neviditelné.

Vzhledem k aktuálnímu počasí můžeme vidět, že severní pól planety je zahalen jakýmsi fotochemickým oparem připomínajícím smog nad městy. Díky tomu je polární čepička jasnější než dříve, což také dobře ukazuje porovnání se starší fotografií. Astronomové to přisuzují atmosférické cirkulaci, vlastnostem částic a chemickým procesům. Poblíž polární čepičky také můžeme vidět několik menších bouří.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] nasa.gov



O autorovi

Jan Herzig

Jan Herzig

Narodil se roku 2008 v Plzni, žije v Horšovském Týně. Studuje na Gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích. Vesmír ho uchvátil v 11 letech, nyní mu věnuje většinu svého času. Věnuje se teoretické i praktické astronomii. Na teoretické obdivuje možnost popsání vesmíru pomocí elegantních rovnic. V souvislosti s praktickou ho fascinuje pohled na vesmír vlastníma očima i svým dvaceticentimetrovým dalekohledem. Baví ho i popularizace astronomie a kosmonautiky, a to jak psaním článků, tak komentováním na youtube či v rádiu. V posledních třech letech se čtyřikrát umístil na vítězných pozicích ve finálových kolech Astronomické olympiády. Na XXVI. Mezinárodní astronomické olympiádě získal bronzovou medaili, na I. a II. Mezinárodní olympiádě v astronomii a astrofyzice pro juniory zlatou medaili, ve druhém případě k tomu dosáhl na 1. místo v Evropě. Správce Instagramu ČAS.

Štítky: Hubbleův teleskop, HST Hubble Space Telescope, Uran, Jupiter, Planety, Sluneční soustava


50. vesmírný týden 2024

50. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 12. do 15. 12. 2024. Měsíc je nyní na večerní obloze ve fázi kolem první čtvrti a dorůstá k úplňku. Nejvýraznější planetou je na večerní obloze Venuše a během noci Jupiter. Ideální viditelnost má večer Saturn a ráno Mars. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Geminid. Uplynulý týden byl mimořádně úspěšný z pohledu evropské kosmonautiky, ať už vypuštěním mise Proba-3 nebo úspěšného startu rakety Vega-C s družicí Sentinel-1C. A před čtvrtstoletím byl vypuštěn úspěšný rentgenový teleskop ESA XMM-Newton.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách

Titul Česká astrofotografie měsíce za říjen 2024 obdržel snímek „Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách“, jehož autorem je Daniel Kurtin.     Komety jsou fascinující objekty, které obíhají kolem Slunce a přinášejí s sebou kosmické stopy ze vzdálených

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC1909 Hlava čarodejnice

Veríte v čarodejnice? Lebo ja som Vám hlavu jednej takej vesmírnej čarodejnice aj vyfotil. NGC 1909, alebo aj inak označená IC 2118 (vďaka svojmu tvaru známa aj ako hmlovina Hlava čarodejnice) je mimoriadne slabá reflexná hmlovina, o ktorej sa predpokladá, že je to starobylý pozostatok supernovy alebo plynný oblak osvetľovaný neďalekým superobrom Rigel v Orióne. Nachádza sa v súhvezdí Eridanus, približne 900 svetelných rokov od Zeme. Na modrej farbe Hlavy čarodejnice sa podieľa povaha prachových častíc, ktoré odrážajú modré svetlo lepšie ako červené. Rádiové pozorovania ukazujú značnú emisiu oxidu uhoľnatého v celej časti IC 2118, čo je indikátorom prítomnosti molekulárnych mrakov a tvorby hviezd v hmlovine. V skutočnosti sa hlboko v hmlovine našli kandidáti na hviezdy predhlavnej postupnosti a niektoré klasické hviezdy T-Tauri. Molekulárne oblaky v IC 2118 pravdepodobne ležia vedľa vonkajších hraníc obrovskej bubliny Orion-Eridanus, obrovského superobalu molekulárneho vodíka, ktorý vyfukovali vysokohmotné hviezdy asociácie Orion OB1. Keď sa superobal rozširuje do medzihviezdneho prostredia, vznikajú priaznivé podmienky pre vznik hviezd. IC 2118 sa nachádza v jednej z takýchto oblastí. Vetrom unášaný vzhľad a kometárny tvar jasnej reflexnej hmloviny silne naznačujú silnú asociáciu s vysokohmotnými žiariacimi hviezdami Orion OB1. Prepracovaná verzia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 150/600 (150/450 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Gemini EAF focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 209x240 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, master bias, 90 flats, master darks, master darkflats 4.11. až 7.11.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »