Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Jaké počasí panuje na vnějších planetách?
Jan Herzig Vytisknout článek

Jaké počasí panuje na vnějších planetách?

Fotografie Jupiteru pořízené Hubbleovým vesmírným dalekohledem v listopadu 2022 a v lednu 2023
Autor: NASA, ESA, STScI, Amy Simon (NASA-GSFC), Michael H. Wong (UC Berkeley), zpracování Joseph DePasquale

Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.

Začneme Jupiterem, jehož dvě fotografie můžete vidět v úvodu článku. Snímek nalevo dokazuje, že na Jupiteru je jako vždy bouřlivo, a to zejména v nízkých severních šířkách. Cyklony a anticyklony vypadají jako stroj se střídavými převody pohybujícími se po a proti směru hodinových ručiček. To zajištuje, že se jednotlivé bouře nesrazí a nevytvoří další natolik velkou, jako je Velká rudá skvrna. Jasné rozdíly barev na fotografii také dokazují, že jednotlivá oblaka jsou různě vysoká a sahají v atmosféře různě hluboko. Před kotouček planety se zde také promítá jeden z jejích největších měsíců, Io. Stín, který vrhá, pak najdeme u levého okraje samotného Jupiteru. Hubbleův dalekohled má dostatečné rozlišení i na to, aby viděl naoranžovělou barvu povrchu měsíce, kterou má díky řadě aktivních sopek na svém povrchu. Tato fotografie byla pořízena 12. listopadu 2022.

Pravému snímku jasně dominuje Velká rudá skvrna, největší bouře v celé Sluneční soustavě, která trvá již dlouhé stovky let. Na Jupiteru jí astronomové pozorují od chvíle, kdy se na něj poprvé podívali dalekohledem. Nyní je však vůbec nejmenší za posledních 150 let pozorování, stále je však dostatečně velká na to, aby se do ní vešla celá planeta Země. Planetu zde pro změnu doplňuje vůbec největší těleso, které kolem ní obíhá, měsíc Ganymed. Ten je zároveň vůbec největším měsícem v celé Sluneční soustavě a svou velikostí převyšuje i nejmenší planetu, Merkur. Na fotografii se ale Jupiter jeví o něco menší než na té první. Tato byla totiž pořízena skoro o dva měsíce později, 6. ledna 2023, kdy se planeta Jupiter nacházela o zhruba 130 000 km od Země dále než v polovině listopadu.

Na druhé dvojici fotografií vidíme planetu Uran. Pohled nalevo pochází sice již z roku 2014, ale pomůže nám k porozumění druhého snímku tohoto obra. Polární oblasti Uranu jsou zde vidět jen velmi slabě u pravého okraje kotoučku planety a prstence jsou docela snadno přehlédnutelné. Ohledně zajímavého počasí na něm ale můžeme vidět několik rozsáhlejších bouří tvořených ledovými krystaly metanu.

Fotografie Uranu pořízené Hubbleovým dalekohledem v letech 2014 a 2022 Autor: NASA, ESA, STScI, Amy Simon (NASA-GSFC), Michael H. Wong (UC Berkeley), zpracování Joseph DePasquale
Fotografie Uranu pořízené Hubbleovým dalekohledem v letech 2014 a 2022
Autor: NASA, ESA, STScI, Amy Simon (NASA-GSFC), Michael H. Wong (UC Berkeley), zpracování Joseph DePasquale
Oproti snímku z roku 2014 je na fotografii napravo pořízené roku 2022 zcela jasně vidět polární čepička Uranu. Rotační osa této planety je totiž skloněna k rovině jejího oběhu o 97,7° a planeta tak Slunce obíhá jaksi na boku. Její póly tedy směřují skoro přímo ke Slunci. Jak dobře je vidíme tak závisí na tom, kde se planeta nachází vůči Slunci. Nyní se Uran pomalu blíží do okamžiku svého zimního slunovratu, který nastane v roce 2028, a pól tak bude viditelný stále lépe. Můžeme to pozorovat i na prstencích, které jsou na aktuálním snímku také vidět mnohem lépe než na tom 8 let starém. V okamžiku slunovratu pak budou prstence vidět úplně čelem. Roční období se však na Uranu mění velmi pomalu. Jeden oběh kolem Slunce mu zabere 84 let, rovnodennost od slunovratu tak dělí celých 21 let. Rovnodennost na Uranu naposledy nastala roku 2007 a prstence byly vidět jen jako kolmice půlící kotouček planety a polární oblasti při ní byly prakticky neviditelné.

Vzhledem k aktuálnímu počasí můžeme vidět, že severní pól planety je zahalen jakýmsi fotochemickým oparem připomínajícím smog nad městy. Díky tomu je polární čepička jasnější než dříve, což také dobře ukazuje porovnání se starší fotografií. Astronomové to přisuzují atmosférické cirkulaci, vlastnostem částic a chemickým procesům. Poblíž polární čepičky také můžeme vidět několik menších bouří.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] nasa.gov



O autorovi

Jan Herzig

Jan Herzig

Narodil se roku 2008 v Plzni, žije v Horšovském Týně. Studuje na Gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích. Vesmír ho uchvátil v 11 letech, nyní mu věnuje většinu svého času. Věnuje se teoretické i praktické astronomii. Na teoretické obdivuje možnost popsání vesmíru pomocí elegantních rovnic. V souvislosti s praktickou ho fascinuje pohled na vesmír vlastníma očima i svým dvaceticentimetrovým dalekohledem. Baví ho i popularizace astronomie a kosmonautiky, a to jak psaním článků, tak komentováním na youtube či v rádiu. V posledních třech letech se čtyřikrát umístil na vítězných pozicích ve finálových kolech Astronomické olympiády. Na XXVI. Mezinárodní astronomické olympiádě získal bronzovou medaili, na I. a II. Mezinárodní olympiádě v astronomii a astrofyzice pro juniory zlatou medaili, ve druhém případě k tomu dosáhl na 1. místo v Evropě. Správce Instagramu ČAS.

Štítky: Hubbleův teleskop, HST Hubble Space Telescope, Uran, Jupiter, Planety, Sluneční soustava


23. vesmírný týden 2026

23. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 6. do 7. 6. 2026. Měsíc po úplňku mění fázi k poslední čtvrti. Venuše je na večerní obloze opravdu výrazná a nyní se velmi nápadně blíží trochu slabšímu Jupiteru. Hodně blízko budou už v neděli 7. 6. Nízko už je večer vidět i Merkur. Velmi nízko na ranní obloze začíná být vidět Saturn. Sluneční aktivita je zatím nízká. Možná se objeví první noční svítící oblaka (NLC). V kosmonautice nejvíce, byť negativně, zaujala exploze rakety New Glenn během příprav k misi NG-4. Před 60 lety pokračoval intenzivně program Gemini a před 15 lety dolétal raketoplán Endeavour.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Hodina Jupiterovy rotace

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2026 obdržel snímek a video Karla Sandlera s názvem „Hodina Jupiterovy rotace“ Soutěž Česká astrofotografie měsíce je, jak již název naznačuje, zaměřena zejména na fotografie. Ovšem vesmír není statický, na obloze se vše pohybuje, a to od těch

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC 5907

NGC 5907 a supernova SN 2026kid – zánik hviezdy v galaxii pozorovanej zboku Na fotografii je špirálová galaxia NGC 5907 v súhvezdí Drak. Je známa aj pod prezývkami Knife Edge Galaxy alebo Splinter Galaxy, pretože ju zo Zeme pozorujeme takmer presne zboku. Namiesto klasických špirálových ramien tak vidíme predovšetkým jej úzky, pretiahnutý disk s výrazným prachovým pásom. Galaxia leží približne 46 až 50 miliónov svetelných rokov od Zeme a na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 11. magnitúdy. Zaujímavosťou tejto galaxie je aj jej okolie. Na veľmi hlbokých snímkach sa okolo NGC 5907 ukazujú mimoriadne slabé hviezdne prúdy – pozostatky dávnej gravitačnej interakcie, pravdepodobne po pohltení menšej trpasličej galaxie. Takéto štruktúry sú stopami dlhodobého vývoja galaxií a pripomínajú, že ani galaxie nie sú nemenné ostrovy hviezd, ale dynamické systémy, ktoré sa počas miliárd rokov vyvíjajú, deformujú a navzájom ovplyvňujú. Na tejto fotografii sa však nachádza ešte jeden mimoriadne zaujímavý detail. V disku galaxie je zachytená supernova SN 2026kid – výbuch hviezdy, ku ktorému došlo v tejto vzdialenej galaxii. Supernovu objavil japonský pozorovateľ Yasuo Sano 22. apríla 2026. Mne sa túto oblasť podarilo fotografovať práve v čase jej objavu a mám aj snímky z niekoľkých nocí predtým, na ktorých ešte tento objekt viditeľný nie je. Samostatný výrez priložený k fotografii ukazuje presnú pozíciu supernovy v galaktickom disku. Supernova typu II vzniká na konci života veľmi hmotnej hviezdy. Keď hviezda vyčerpá jadrové palivo, jej jadro už nedokáže odolávať vlastnej gravitácii. Prudko sa zrúti a vonkajšie vrstvy hviezdy sú odvrhnuté do priestoru obrovskou explóziou. Na krátky čas môže takáto udalosť zažiariť jasnejšie než miliardy bežných hviezd. Zároveň obohacuje svoje okolie o ťažšie prvky, z ktorých môžu neskôr vzniknúť nové hviezdy, planéty a aj chemické prvky potrebné pre život. Na snímke je SN 2026kid len nenápadný bod v úzkom páse vzdialenej galaxie. V skutočnosti však ide o svetlo z katastrofickej udalosti, ktorá sa odohrala pred desiatkami miliónov rokov. Jej fotóny putovali vesmírom približne tak dlho, ako je vzdialenosť galaxie samotnej, a dorazili k nám práve v čase, keď bola táto supernova objavená. LRGB+Ha+NIR verzia Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Baader SLOAN i´, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 81x180sec. R, 66x180sec. G, 70x180sec. B, 288x120sec. + 98x180sec. L, 85x600sec Halpha, 27x120sec + 31x180sec. SLOAN i´, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 11.4. až 22.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »