Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Na Saturnově měsíci Enceladus jsou podmínky vhodné pro život!

Na Saturnově měsíci Enceladus jsou podmínky vhodné pro život!

Podpovrchový oceán a gejzíry plynů na Enceladu
Autor: NASA/JPL-Caltech

Vědci ze Southwest Research Institute (SwRI) objevili plynný vodík v gejzírech plynů tryskajících nad povrch Saturnova měsíce Enceladus. Analýza dat z kosmické sondy NASA s názvem Cassini ukázala, že přítomnost plynného vodíku lze nejlépe vysvětlit na základě chemických reakcí mezi kamenným jádrem měsíce a teplou vodou z podpovrchového oceánu. Objevy vědeckého týmu pod vedením SwRI naznačují, že dno oceánu na měsíci Enceladus může obsahovat útvary analogické hydrotermálním průduchům na Zemi, které, jak známe, podporují rozmanitý život na mořském dně.

Vodík je zdrojem chemické energie pro mikroorganismy, které žijí v pozemských oceánech v okolí hydrotermálních sopouchů,“ říká Hunter Waite (SwRI), hlavní vědecký pracovník pro přístroj Ion Neutral Mass Spectrometer (INMS) na palubě sondy Cassini. „Podle našich závěrů jsou stejné zdroje chemické energie přítomny rovněž v oceánu na měsíci Enceladus. Zatím jsme neobjevili důkazy přítomnosti mikrobiálního života, avšak objev plynného vodíku a důkazy probíhající hydrotermální aktivity poskytují lákavou domněnku, že v oceánu  pod ledovou kůrou na měsíci Enceladus může existovat prostředí vhodné pro život.“

Hunter Waite je hlavním autorem článku „Cassini Finds Molecular Hydrogen in the Enceladus Plume: Evidence for Hydrothermal Processes,“ publikovaného 14. dubna 2017 v časopise Science.

Na dně pozemských oceánů produkují hydrotermální průduchy horkou tekutinu obohacenou minerály, umožňující unikátním ekosystémům překypovat neobyčejnými formami života, kterým se zde mimořádně daří. Mikroorganismy přeměňují tekutinu obohacenou minerály na energii potřebnou k metabolickým procesům.

Množství detekovaného molekulárního vodíku je dostatečně vysoké na podporu mikroorganismů podobných těm, které žijí v blízkosti hydrotermálních průduchů v pozemských oceánech,“ říká Christopher Glein (SwRI), spoluautor článku a průkopník mimozemské chemické oceánografie. „Pokud jsou podobné organismy přítomny na Enceladu, mohou spalovat vodík za účelem získání energie pro chemickou syntézu, která možná může sloužit jako základ pro větší ekosystémy.“

Interakce vody s horninou v podpovrchovém oceánu na Enceladu Autor: NASA/JPL-Caltech
Interakce vody s horninou v podpovrchovém oceánu na Enceladu
Autor: NASA/JPL-Caltech
V průběhu těsného průletu kolem měsíce Enceladus 28. října 2015 přístroj INMS na palubě sondy Cassini detekoval molekulární vodík, když sonda prolétávala skrz gejzíry plynu a ledových zrníček vyvrhovaných z prasklin v ledové kůře na povrchu měsíce. Předcházející průlety poskytly důkazy pro existenci globálního podpovrchového oceánu spočívajícího na kamenném jádru. Molekulární vodík ve výtryscích může sloužit jako známka hydrotermálních procesů, které by mohly poskytovat chemickou energii nezbytnou pro podporu života. Aby sonda pátrala po vodíku výhradně pocházejícího z Enceladu, prolétla mimořádně blízko povrchu a přístroj INMS fungoval ve specifickém režimu, aby se vyloučily jakékoliv falešné zdroje plynného vodíku.

Vyvinuli jsme novou operační metodu pro závěrečný průlet sondy Cassini a měření pomocí přístroje INMS na její palubě uvnitř jednoho z četných gejzírů,“ říká Rebecca Perryman (SwRI), vedoucí technická pracovnice pro přístroj INMS. „Prováděli jsme rozsáhlé simulace, analýzu dat a laboratorní testy k rozpoznání původu zdrojů plynného vodíku, což nám dovoluje přesně kvantifikovat, jak mnoho molekulárního vodíku pochází skutečně ze samotného Enceladu.“

Vědci rovněž zvažovali další možné zdroje vodíku ze samotného měsíce, jako například dřívější rezervoáry v ledové kůře nebo globální oceán. Analýzy vedly k závěru, že je nepravděpodobné, aby pozorovaný vodík byl získán v průběhu vzniku Enceladu nebo z jiných procesů na povrchu měsíce nebo v jeho nitru.

Všechno poukazuje na to, že pozorovaný vodík má původ v kamenném jádru měsíce,“ říká Hunter Waite. „Uvážili jsme rozličné způsoby, jak se mohl vodík vylouhovat z horniny a zjistili jsme, že nejhodnověrnějším zdrojem jsou stále pokračující hydrotermální reakce horniny obsahující minerály a organické látky s okolním vodním prostředím.“

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] nasa.gov

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Saturnův měsíc Enceladus, Globální oceán, Gejzíry


20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »