Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Prachová bouře na Marsu poslala přistávací modul InSight do nouzového režimu

Prachová bouře na Marsu poslala přistávací modul InSight do nouzového režimu

Sonda InSight si na Marsu pořídila selfíčko
Autor: NASA

Přistávací modul InSight od NASA přešel do nouzového režimu v pátek 7. ledna po velké regionální prachové bouři, která omezila množství slunečního světla dopadajícího na jeho solární panely. V nouzovém režimu pozastavila sonda všechny své funkce kromě základních. Řídící tým mise obnovil kontakt s InSight 10. ledna, když zjistil, že zásoby jeho energie jsou sice nízké, ale stabilní, a není pravděpodobné, že by tato komunikace vyčerpávala akumulátory přistávacího modulu.

Už před touto poslední prachovou bouří se na solárních panelech InSight hromadil prach, který snižoval přísun energie do přistávacího modulu. Prachové bouře omezují zásobování modulu elektrickou energií dvěma způsoby: prach snižuje množství slunečního záření pronikajícího atmosférou a může se také usazovat přímo na panelech. Předpokládá se, že právě vyčerpané akumulátory způsobily konec vozítka NASA Opportunity během rozsáhlé série prachových bouří, které v roce 2018 řádily na rudé planetě. Zda aktuálně probíhající bouře zanechá na solárních panelech další vrstvu prachu, se teprve ukáže.

Současná prachová bouře byla poprvé detekována kamerou Mars Color Imager (MARCI) na palubě sondy NASA Mars Reconnaissance Orbiter, která poskytuje denní barevné mapy celé planety. Tyto mapy umožňují vědcům monitorovat prachové bouře a mohou sloužit jako systém včasného varování pro sondy na povrchu Marsu. Tým InSight nyní obdržel údaje, které naznačují, že regionální bouře slábne.

Sonda InSight při zkouškách rozevírání slunečních panelů během předletových příprav Autor: NASA
Sonda InSight při zkouškách rozevírání slunečních panelů během předletových příprav
Autor: NASA
Víry a poryvy marsovského ovzduší pomohly časem vyčistit solární panely zanesené bouřemi v případě marsovských vozítek Spirit a Opportunity. Meteorologické senzory InSight sice zaznamenaly mnoho prolétajících vírů, žádný z nich však prach nevyčistil. Proč se tak nestalo, není zatím známé.

Inženýři nyní doufají, že budou schopni dát přistávacímu modulu povel, aby opustil nouzový režim. To umožní větší flexibilitu při ovládání modulu, protože komunikace, která vyžaduje relativně velký výkon, je v nouzovém režimu omezena, aby se šetřila energie akumulátorů.

InSight přistál na Marsu 26. listopadu 2018. Jeho hlavním vědeckým posláním bylo studium vnitřní strukturu planety, včetně její kůry, pláště a jádra. Sonda dosáhla většiny svých vědeckých cílů před rokem, kdy skončila její hlavní mise. NASA poté, na základě doporučení nezávislého panelu složeného z odborníků se zkušenostmi z vědy, provozu a řízení kosmických programů, prodloužila její misi až o dva roky, do prosince 2022.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] scitechdaily.com



O autorovi

Pavel Hrdlička

Pavel Hrdlička

Vystudoval chemii na pražské VŠCHT, ale už během studia zjistil, že ho víc baví počítače než atomy. Před 30 lety se proto začal věnovat aplikačnímu softwaru. Začátkem 21. století působil jako redaktor, pak se vrátil k softwarové podpoře pro německý T-Systems a nakonec modeloval znečištění ovzduší v Českém hydrometeorologickém ústavu. Přispívá také do Wikipedie, kde se snaží přidávat fotky, vylepšovat články o biatlonu, hlodavcích a… o astronomii.

Štítky: Mars, InSight


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »