Úvodní strana  >  Články  >  Světelné znečištění  >  Rozhovor: Pavel Suchan - Rezervace tmy

Rozhovor: Pavel Suchan - Rezervace tmy

Přesvětlené místo - Tábor (foto P. Suchan)
Přesvětlené místo - Tábor (foto P. Suchan)
Od 10. do 13. září letošního roku se na brněnské hvězdárně po deseti letech konal astronomický festival. Sešlo se na něm na 70 astronomů z České i Slovenské republiky. Ve velké části z 15 přehledových přednášek z různých astronomických oborů byla zmiňována i problematika světelného znečištění. Stav je dnes doslova žalostný, ale snad se blýská na lepší časy. V pořadu Nebeský cestopis o tom vyprávěl jeden z účastníků festivalu, odborník na světelné znečištění, astronom Pavel Suchan z Astronomického ústavu AV ČR.

Kdy se u nás poprvé začalo hovořit o světelném znečištění?
Před deseti lety na prvním Astronomickém festivalu se tady v Brně o problematice světelného znečištění nemluvilo vůbec. Tou dobou se v České republice objevovaly první zmínky a informace o světelném znečištění, ale vážně se o něm jednalo poprvé až na tiskové konferenci v lednu 2001. Ve světovém měřítku se o světelném znečištění začalo vážně hovořit kolem roku 1960 a to ve Spojených státech amerických. Tam se velké observatoře, postavené poměrně blízko velkých amerických měst, začaly setkávat s tím, že se města bouřlivě rozvíjela a to včetně venkovního osvětlení. A toto světlo způsobovalo potíže při astronomických pozorováních. To je takový prvopočátek diskuzí o tom, že světelné znečištění může něčemu a někomu vadit. Už kolem roku 1990 se světelné znečištění v některých státech světa dostávalo do zákonů. Zákonodárství ve světě je tedy staršího data než diskuze v České republice. Informace, která tady v Brně proběhla letos, byla z hlediska toho desetiletého intervalu první.

Světelné znečištění se částečně táhlo všemi přednáškami jako taková červená nit. Vadí všem astronomům, i když se zabývají různými obory astronomie. Také se mluvilo o tom, že ovlivňuje hvězdárny, které ukazují oblohu veřejnosti. Jakým způsobem? Je to až tak vážné, že už není co ukazovat?
Tak hrozné to není, že bychom se museli odstěhovat na Měsíc, kde světelné znečištění neexistuje. Ale toto téma se opravdu táhlo všemi příspěvky a to nejen odbornými. Viděli jsme tu ukázkový pořad pro veřejnost o Měsíci. To je velmi často téměř jediný objekt na obloze, který je možné z měst pozorovat. Přitom na pražské Štefánikově hvězdárně bylo možné ještě kolem roku 1990 pozorovat dalekohledy pro veřejnost spousty objektů. Dneska je velmi obtížné něco nalézt. Samozřejmě, robotický dalekohled jakýkoliv objekt najde, ale pohled na něj je zásadním způsobem horší, než to bylo před deseti dvaceti lety. V každém případě ztrácíme možnost pohledu na oblohu. Odhaduje se, že dneska dvě třetiny světové populace žijí v oblastech se světelným znečištěním a v EU a USA, čili v těch vyspělých oblastech, je to 99 % obyvatelstva. Existuje takový příklad. V jednom americkém městě došlo naráz vlivem havarijní situace k vypnutí elektřiny a lidé volali, co je to za ten obrovský svítící oblak na obloze. Byla to Mléčná dráha, ale oni už ji neznali.

Problematiku si uvědomuje stále více států a více lidí. Začínají se objevovat první projekty, kdy je snaha na celých územích světelné znečištění co nejvíce potlačit. Jak jsou ty projekty úspěšné?
Teď máme první výsledky ze Slovinska. Slovinsko je poměrně malá země, dvoumilionová, ale v roce 2007 přijala zákon, který prudce omezuje světelné znečištění, včetně spotřeby elektrické energie. Má na to desetiletou lhůtu, ale když se dneska projedete Slovinskem, tak všechny nové instalace jsou ekologicky přítulné, svítí jen do dolního poloprostoru. Podle měření už dneska ve Slovinsku klesá světelné znečištění. To je zásadní rozdíl proti drtivé většině ostatních míst.

Pak jsou takové první vlaštovky, které vytvářejí ochranná území. Například na Novém Zélandě vytvořili jakousi rezervaci tmy. Je z toho obrovská turistická atrakce, do které jezdí ti lidé z měst, kteří už neznají Mléčnou dráhu. V Maďarsku existuje taková oblast, která se jmenuje Zselic. Je to první evropský park temného nebe, skutečně tmavého nočního prostředí.

Ale i Česká republika a Polsko chystají takovou informačně-ochrannou konzervační oblast. V ní by se nemělo svítit a tma by v ní měla být co nejvíce zachována. Je to na kraji Jizerských hor, těsně před Krkonoši, v obci Jizerka a na polské straně v obci Orle. Chceme ji vyhlásit ještě letos před prvním sněhem v rámci Mezinárodního roku astronomie. Podílejí se na tom čtyři instituce. Z české strany je to CHKO Jizerské hory a Astronomický ústav Akademie věd ČR, z polské strany Lesní správa Świeradów a Astronomický ústav Univerzity ve Wroclawi.

Rozhovor vysílal Český rozhlas Leonardo v pořadu Nebeský cestopis dne 19. 9. 2009. Otázky pokládal Petr Sobotka. Přepis rozhovoru připravila Věra Bartáková.




O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Pavel Suchan, Světelné znečištění


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »