Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Jak se vyvíjí jasnost komety ISON?

Jak se vyvíjí jasnost komety ISON?

Nejjasnější kometa Kreutzovy skupiny Ikeya-Seki zazářila na obloze v roce 1966. Autor: Roger Lynds.
Nejjasnější kometa Kreutzovy skupiny Ikeya-Seki zazářila na obloze v roce 1966.
Autor: Roger Lynds.
Již je tomu dva měsíce, co jsme informovali o objevu potenciální komety století, která by mohla zazářit na naší obloze na podzim roku 2013 a v období Vánoc proletět poměrně blízko Země. Kometa je díky této „slávě“ bedlivě sledována astronomy z celého světa, mimo jiné i pomocí robotického dalekohledu FRAM. Jak si tedy kometa zatím vede? Co víme o její dráze a jak bude jasná?

V současné době se stále toulá za dráhou planety Jupiter, přibližně 850 miliónů kilometrů daleko od Slunce. Do přísluní, kterým projde v příštím roce, jí tedy ještě zbývá dlouhá cesta. V přísluní se ke Slunci přiblíží na necelých 19 miliónů kilometrů, a křehké jádro komety bude vystaveno teplotám převyšujícím 1000° C.

Její dráha je již velice dobře známa, byla pozorována v oblouku dráhy po dobu 323 dní. Dráha je nyní hyperbolická a kometa pravděpodobně přichází z tzv. Oortova oblaku, rezervoáru nových komet, nacházejícím se 50 až 150 AU daleko od Slunce. Komety pocházející z této oblasti bývají „netknuty“ Sluncem a jejich jádra jsou bohatá na těkavé plyny (zmrzlý dusík, oxid uhelnatý, amoniak, metan a další). Když jsou ještě daleko od Slunce, tyto plyny se začínají silně vypařovat a unášet lehký prach z jádra. Díky tomu tyto komety vypadají aktivněji, když jsou daleko od Slunce.

Kometa Kirch z roku 1680 má prakticky shodnou dráhu jako ISON. Autor: autor neznámý
Kometa Kirch z roku 1680 má prakticky shodnou dráhu jako ISON.
Autor: autor neznámý
Předpověď jasnosti je tak velice obtížná, pokusil se o ni japonský astronom Seiichi Yoshida provozující stránky Aerith.net. Zatím z asi největšího souboru pozorování spočetl dost nadějnou předpověď. Pokud by kometa měla zjasňovat stejnou rychlostí jako poslední rok až do průletu kolem Slunce, dosáhla by mezi -13 a -14 magnitudy. To je jasnost Měsíce v úplňku a ta dává možnost viditelnosti komety ve dne. Na noční obloze bude vidět zhruba do 22. listopadu a pak od 4. prosince; v obou případech s jasností kolem 0 až 1 mag (jasnost nejjasnějších hvězd na obloze). Bohužel Yoshidova předpověď nezohledňuje výše zmiňované chování dlouhoperiodických komet, a tak by měla být považována za velice optimistickou.

Další seriózní předpověď připravil Andreas Kammerer z německé kometární sekce. Ten odhaduje maximální jasnost na -10 mag (blíží se jasnosti srpku Měsíce) v optimistickém případě a -5 mag (cca jasnost Venuše) v pesimistickém, kdy by kometa měla zjasňovat velice pomalu. I v tomto případě vychází z předpokladu, že kometa udrží tempo zjasňování (i když značně zpomalené) do těsné blízkosti Slunce. Co je ovšem již jisté, je dráha na obloze. Při této příležitosti Andreas vytvořil diagram, kde a jak vysoko kometu uvidíme, a kam by měl směřovat její ohon ráno a večer, když je Slunce 15° pod obzorem (je tedy již přijatelná tma).

Kometa byla již také pozorována z robotického dalekohledu FRAM. Dle prvních dat z dalekohledu má kometa zatím zhruba 17 mag v R oboru. Při uvážení obvyklé hodnoty zjasňování pro dlouhoperiodické komety vychází maximum jasnosti také na -10 mag. Před průletem a po průletu kolem Slunce by měla být kometa vidět nízko nad obzorem s jasností 1 - 2 mag, tedy stále nejjasnější kometa viditelná z našich končin od roku 1997, kdy na obloze zářila jasná kometa Hale-Bopp.

Jsou tyto předpovědi realistické? Rozhodně je potřeba krotit nadšení. Podobné jasnosti jsou sice u komet dosažitelné, např. velká záříjová kometa z roku 1882 měla maximální jasnost -17 mag a kometa Ikeya-Seki -10 mag. Obě patří do skupiny Kreutzových komet. Ty prolétají v poloviční vzdálenosti nad povrchem Slunce, než má proletět kometa ISON. U těchto komet je také znám efekt, kdy cca 12 hodin před průletem úplně zastaví zjasňování. Obě zároveň prodělaly rozpad na několik větších úlomků. Při něm může jasnost komety ještě vzrůst. Zda dojde k rozpadu i v případě komety ISON, nelze nyní předjímat. Nezapomeňme ani na kometu C/2011 W3 (Lovejoy), také z rodiny Kreutzových komet, která zazářila loni na jižní obloze. Přitom tuto krásnou kometu tvořil jen ohon vzniklý rozprášením prachu, uvolněném při zániku malého jádra o velikosti cca 150 metrů. Kometa ISON bude mít jádro pravděpodobně mnohem větší.

Příspěvek (nejen) o kometě ISON si také můžete poslechnout na záznamu pořadu Nebeský cestopis na ČRo Leonardo.

Převzato: www.kommet.cz.

Související:
[1] Uvidíme v roce 2013 kometu století? (Petr Horálek)
[2] Bude kometa Pan-STARRS sladkou odplatou? (Petr Horálek)
[3] Avizovaná kometa PanSTARRS z jižní oblohy (Jakub Černý)




O autorovi

Jakub Černý

Jakub Černý

Jakub Černý (* 25. června 1982, Praha, Česká republika) je amatérský astronom, který se věnuje především pozorování komet (druhotně i meteorů). Je správcem novinkového serveru o viditelných kometách www.kommet.cz a jako člen Společnosti pro MeziPlanetární Hmotu se věnuje právě začínajícím "kometářům". V případě viditelnosti zajímavé komety koordinuje mimořádnou pozorovací kampaň, která se zaměřuje na vizuální i CCD hlídku očekávaného objektu.

Štítky: Kometa , Kometa století, Kometa ISON


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »