Expedice za kometou C/2024 S1 (ATLAS), díl 5, Slunce v proudu komet!
Autor: NASA/Dan Burbank
Rozmach kosmonautiky a výzkum Slunce pomocí koronografů z vesmíru přinesl poměrně zajímavý objev. Nejprve družice Solwind zaznamenala v letech 1979 až 1985 ve sluneční koróně zánik devíti menších komet. Další sonda, Solar Maximum Mission, pokračovala v objevech a přidala dalších deset minikomet v letech 1987 až 1989. Skutečné žně začaly v roce 1996, kdy začala fungovat sonda SOHO. Za 28 let jejího provozu už bylo zaznamenáno více než 5000 minikomet!
Tyto minikomety se velice těsně přibližovaly ke Slunci a žádná z nich průlet nepřežila. Nejjasnější objekty měly jasnost kolem 0 mag, takové jsou však velmi vzácné. Tyto komety mají průměry jader v řádu metrů, maximálně několika desítek metrů. V blízkosti Slunce dojde k překotné sublimaci hornin a jádro velmi rychle ztratí strukturální integritu. Ukázalo se, že na dráze Kreutzových komet je velmi rušno a ke Slunci doslova míří proud komet.
Žádná z těchto komet však nebyla pozorovatelná ze Země. To se povedlo pouze u komet objevených ještě dříve, než vstoupily do zorného pole koronografu sondy SOHO. Příkladem je kometa C/2012 E2 (SWAN), objevená přístrojem SWAN, kterou se podařilo fotograficky zachytit ze Země T. Lovejoyovi. Další byla právě C/2024 S1 (ATLAS), která odstartovala náš seriál.
Poslední z trojice komet viditelných i ze Země je C/2011 W3 (Lovejoy), která byla v kontextu minulých objevů velmi nestandardním členem. Při objevu byla až o 8 magnitud slabší než C/1965 S1 (Ikeya-Seki), ale velmi nestandardně a rychle zjasňovala. Stala se nejjasnější Kreutzovou kometou od roku 1970 a po průletu kolem Slunce sice zanikla, ale právě to „po průletu“ bylo naprosto klíčové. Kreutzovy komety se totiž dostávají do oblastí, kde se vypařuje i minerální prach, takže pokud chtějí mít prachový ohon, musí si ho vytvořit znovu až po opuštění žhavé zóny. Jádro Lovejoye zaniklo ve vhodnou chvíli, a když se proměnilo v oblak prachu, sluneční záření jej usměrnilo do úzkého a dlouhého ohonu. Výsledkem bylo opakování „bezhlavé komety“ z roku 1887. V prvních dnech byl pozorován ohon bez hlavy dlouhý 10°, pak se postupně protáhl až na délku 30°, aby poté postupně slábl a zmizel. Tato kometa byla bohužel objektem čistě pro jižní polokouli.
O tom, co nás možná čeká, se dočteme v zítřejším díle: Budoucnost Kreutzových komet.
Předešlé díly:
Díl 4. – Kreutzové 20. století
Díl 3. – Pátrání po kometárním monstru
Díl 2. – Návrat do 19. století
Díl 1. – Úvod
O autorovi
Jakub Černý
Jakub Černý (* 25. června 1982, Praha, Česká republika) je amatérský astronom, který se věnuje především pozorování komet (druhotně i meteorů). Je správcem novinkového serveru o viditelných kometách www.kommet.cz a jako člen Společnosti pro MeziPlanetární Hmotu se věnuje právě začínajícím "kometářům". V případě viditelnosti zajímavé komety koordinuje mimořádnou pozorovací kampaň, která se zaměřuje na vizuální i CCD hlídku očekávaného objektu.
