Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  HST pozoroval doposud nejvzdálenější hvězdu ve vesmíru

HST pozoroval doposud nejvzdálenější hvězdu ve vesmíru

Pomocí gravitační čočky byla pozorována hvězda ve vzdálené galaxii
Autor: NASA/ESA/P. Kelly (University of Minnesota)

Astronomové objevili modrou hvězdu, které dali přezdívku Icarus. Jedná se o doposud nejvzdálenější pozorovanou osamělou hvězdu. Normálně by byla příliš slabá na to, abychom ji mohli pozorovat, a to dokonce i největšími dalekohledy světa. Avšak prostřednictvím gravitační čočky, která nesmírně zesílila slabou záři hvězdy, astronomové využívající Hubbleův kosmický teleskop HST byli schopni identifikovat tuto velmi vzdálenou hvězdu a ustanovit tak nový pozorovatelský rekord v této kategorii. Hvězdu Icarus rovněž využili k testování teorie temné hmoty a k průzkumu složení kupy galaxií, která se nachází v popředí.

Na připojené fotografii v úvodu článku je vlevo část „hlubokého pole“ studované kupy galaxií s názvem MACS J1149+2223 snímané v rámci programu Frontier Fields, realizovaného od roku 2014. Vložený čtverec vyznačuje polohu, kde byla „nová“ hvězda objevena v květnu 2016 – a to na základě zesílení její jasnosti prostřednictvím gravitační čočky. Vpravo nahoře je výřez snímku z roku 2011, na kterém ještě hvězda vidět není. Vpravo dole šipka ukazuje hvězdu, jejíž jasnost byla přechodně zesílena efektem „čočkování“.

Hvězda ukrývající se ve velmi vzdálené spirální galaxii je tak daleko, že její světlo potřebovalo 9 miliard roků, než dosáhlo Země. To znamená, že opustilo hvězdu v době, kdy stáří vesmíru činilo pouhých 30 % jeho současného věku.

Objev hvězdy Icarus v důsledku gravitační čočky otevřel pro astronomy nové možnosti studia jednotlivých hvězd ve vzdálených galaxiích. Tato pozorování poskytnou unikátní detailní pohled na vývoj hvězd, zejména těch velmi svítivých.

Toto je vůbec poprvé, co se podařilo pozorovat vzdálenou osamělou hvězdu na základě zesílení jejího jasu,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Patrick Kelly, bývalý postgraduální student na University of California at Berkeley, nyní pracující na University of Minnesota. „Na snímku můžete vidět jednotlivé vzdálené galaxie. Pozorovaná hvězda je přinejmenším 100× dále než jiné osamělé stálice, které můžeme pozorovat – s výjimkou explozí supernov.“

Gravitace jako přírodní vesmírná čočka

Kosmický úkaz, který způsobil, že tato hvězda je pozorovatelná, se označuje také jako kosmické „gravitační čočkování“. Gravitace hmotné kupy galaxií v popředí působí jako přírodní vesmírná čočka, která ohýbá a zesiluje světlo vzdálenějšího objektu. Občas může světlo z jednoho objektu v pozadí vytvořit několikanásobný obraz. Záření může být velmi zesíleno, což způsobí, že i slabé a vzdálené objekty mohou být dostatečně jasné a pozorovatelné dostupnými prostředky.

V případě hvězdy Icarus ono přírodní „zvětšovací sklo“ představuje kupa galaxií s názvem MACS J1149+2223. Nachází se ve vzdálenosti zhruba 5 miliard světelných roků od Země. Tato hmotná kupa galaxií leží mezi Zemí a vzdálenou galaxií, v níž se nachází i hvězda Icarus (v okamžiku pozorování se nacházela na jedné přímce). Zkombinováním síly této gravitační čočky se znamenitým rozlišením a citlivostí Hubleova teleskopu HST mohli astronomové spatřit a studovat hvězdu Icarus.

Vědecký tým – jehož členy jsou i Jose Diego z Instituto de Física de Cantabria, Španělsko a Steven Rodney z University of South Carolina, Columbia – dal hvězdě jméno Icarus podle hrdiny z řecké mytologie, který podle pověsti letěl příliš blízko ke Slunci na křídlech z peří a vosku, který se však roztavil. (Její oficiální pojmenování je MACS J1149+2223 Lensed Star 1.) Stejně jako bájný Icarus i hvězda v pozadí zažila při spatření ze Země pouze pomíjející slávu: přechodně se prudce zvýšila její skutečná jasnost až 2 000×, když se krátkodobě dostala do vlivu gravitační čočky.

Počítačové modely napovídají, že obrovské zjasnění hvězdy Icarus nastalo nepochybně v důsledku gravitačního působení kupy galaxií (efekt gravitační čočky). Nesporně k tomu přispěl také vliv hvězdy s hmotností třikrát vyšší, než má naše Slunce, která se nachází v kupě galaxií v popředí, když se tato hvězda dostala do zákrytu se vzdálenější hvězdou Icarus (což je efekt známý jako gravitační mikročočka).

Charakteristika hvězdy Icarus

Spektrum hvězdy Icarus odpovídá modelu obřích super-obrů – červené kosočtverce představují data z HST Autor: NASA, ESA and A. Feild (STScI)
Spektrum hvězdy Icarus odpovídá modelu obřích super-obrů – červené kosočtverce představují data z HST
Autor: NASA, ESA and A. Feild (STScI)
Když astronomové v roce 2016 využívali HST k monitorování supernov ve vzdálené spirální galaxii, zaznamenali nový světelný bod nedaleko jedné zjasněné supernovy. Z pozice nového zdroje usoudili, že její světlo muselo být mnohem více zesíleno než supernova.

Když analyzovali barvy světla přicházejícího z tohoto objektu, tak zjistili, že se jedná o modrou superobří hvězdu. Tento typ hvězd je mnohem větší, mnohem hmotnější a teplejší, a možná až sto tisíckrát jasnější než Slunce. Na základě dat získaných z pozorování bylo zjištěno, že Icarus je zhruba dvakrát teplejší než naše Slunce s povrchovou teplotou 11 000 až 14 000 °C. Avšak v této vzdálenosti by stále ještě byla příliš slabá na to, abychom ji bez efektu gravitační čočky vůbec spatřili, a to dokonce i pomocí Hubbleova teleskopu.

Astronomové doufají, že pomocí nového kosmického teleskopu James Webb Space Telescope (JWST), jehož start je nyní naplánován na květen 2020, objeví mnohem více podobných vzdálených hvězd.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] hubblesite.org
[2] nasa.gov

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Kupa galaxií, Nejvzdálenější hvězda Icarus, Gravitační čočka


20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Messier 3

Messier 3, známa aj ako M3 alebo NGC 5272, je výrazná guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v súhvezdí Poľovné psy. Od Zeme je vzdialená približne 33 000 svetelných rokov a patrí medzi najväčšie a najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy. Odhaduje sa, že obsahuje približne 500 000 hviezd. Objavil ju Charles Messier 3. mája 1764. Bola to vôbec prvá hmlovina v Messierovom katalógu, ktorú objavil samotný Messier. Spočiatku ju považoval za hmlistý objekt bez hviezd. Až William Herschel okolo roku 1784 rozlíšil jej hviezdnu povahu a ukázal, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M3 patrí medzi najlepšie preskúmané guľové hviezdokopy. Mimoriadne zaujímavá je najmä veľkým počtom premenných hviezd. Dnes ich v nej poznáme viac než 270, čo je najviac zo všetkých známych guľových hviezdokôp. Významnú časť tvoria premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré astronómovia využívajú aj ako dôležité indikátory vzdialeností vo vesmíre. Vek hviezdokopy sa odhaduje na približne 11,4 miliardy rokov, takže ide o veľmi starý objekt pochádzajúci z raných období vývoja našej Galaxie. M3 sa nachádza ďaleko nad rovinou Mliečnej cesty, približne 31 600 svetelných rokov, a zároveň asi 38 800 svetelných rokov od jej stredu. Je teda pomerne izolovaným členom galaktického hala. Na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 6,2 magnitúdy, takže za veľmi tmavej oblohy môže byť na hranici viditeľnosti voľným okom. V menšom ďalekohľade sa javí ako jemný hmlistý obláčik, no väčší ďalekohľad alebo astrofotografia odhalí jej skutočnú štruktúru – jasné a husté jadro obklopené tisíckami slabších hviezd. Práve vďaka tejto bohatej hviezdnej populácii je Messier 3 často považovaná za jednu z najkrajších guľových hviezdokôp severnej oblohy, hneď po známej M13 v Herkulovi. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie ???? Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 121x60sec. R, 105x60sec. G, 110x60sec. B, 180x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 27.4. až 1.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »