Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Těžké chemické prvky vznikají díky kosmickým explozím. Anebo ne?

Těžké chemické prvky vznikají díky kosmickým explozím. Anebo ne?

Vznik gama záblesku
Autor: NASA/Swift/Cruz deWilde

Po svém „zrození“ ve Velkém třesku se vesmír skládal převážně z vodíku a několika atomů helia. Jedná se o nejlehčí prvky v periodické tabulce prvků. Během 13,8 miliardy let mezi velkým třeskem a současností vznikly všechny ostatní prvky. Mnoho z těchto těžších prvků vzniklo ve hvězdách procesem jaderné fúze. Tím však vznikly pouze prvky těžké maximálně jako železo. Jak vznikly těžší prvky?

Abychom mohli vysvětlit přítomnost těchto těžších prvků ve vesmíru, je třeba najít jevy s dostatečně velkou energií, která by ty prvky dokázala produkovat. Jedním z typů událostí, které tomu odpovídají, je gama záblesk (GRB) - nejsilnější třída explozí ve vesmíru. Ty mohou vybuchnout při kvintiliónnásobku (10 následované 18 nulami) svítivosti našeho Slunce a předpokládá se, že jsou způsobeny několika typy událostí.

Gama záblesky

GRB lze rozdělit do dvou kategorií: dlouhé záblesky a krátké záblesky. Dlouhé GRB jsou spojeny se zánikem hmotných a rychle rotujících hvězd. Podle této teorie je při kolapsu masivní hvězdy vyvržen materiál do úzkých výtrysků, ve kterých se pohybuje extrémně vysokými rychlostmi.

Krátké záblesky trvají jen několik sekund. Předpokládá se, že jsou způsobeny srážkou dvou neutronových hvězd - kompaktních a hustých „mrtvých“ hvězd. V srpnu 2017 pomohla tuto teorii podpořit významná událost. LIGO a Virgo, dva detektory gravitačních vln v USA, objevily signál, který zřejmě pocházel od dvou neutronových hvězd blížících se ke srážce.

O několik sekund později byl na obloze v souhvězdí Hydry detekován krátký gama záblesk známý jako GRB 170817A, který přicházel ze stejného směru. Po několik týdnů na tuto událost mířily prakticky všechny teleskopy na planetě v rámci bezprecedentního úsilí o studium jejích následků.

Pozorování odhalila v místě GRB 170817A tzv. kilonovu. Při výbuchu kilonovy se sice uvolní energie 1000x silnější než při výbuchu klasické novy (odtud název kilonova), ale stále jde jen o slabší příbuznou výbuchu supernovy. Ještě zajímavější je, že byly nalezeny důkazy, že při explozi vzniklo mnoho těžkých prvků. Autoři studie v časopise Nature, která analyzovala výbuch, ukázali, že tato kilonova zřejmě produkovala dvě různé kategorie trosek neboli ejekcí. Jedna se skládala převážně z lehkých prvků, zatímco druhá z prvků těžkých.

Jak to kilonova zvládla?

Už jsme se zmínili, že jaderná fúze může reálně z periodické tabulky produkovat pouze prvky těžké jako železo. Existuje však ještě jeden proces, který by mohl vysvětlit, jak byla kilonova schopna produkovat prvky ještě těžší.

Výtrysk z kolabující hvězdy Autor: NASA Goddard Space Flight Center
Výtrysk z kolabující hvězdy
Autor: NASA Goddard Space Flight Center
Proces záchytu rychlých neutronů neboli r-proces, při kterém jádra těžších prvků než je železo, zachytí v krátkém čase mnoho částic neutronů. Jejich hmotnost pak rychle roste a vznikají mnohem těžší prvky. K tomu, aby r-proces fungoval, jsou však zapotřebí vhodné podmínky: vysoká hustota, vysoká teplota a velký počet dostupných volných neutronů. Ukazuje se, že záblesky gama záření tyto nezbytné podmínky poskytují.

Máme tedy vyhráno? Jsou ve vesmíru těžké prvky díky kilonovám? Splynutí dvou neutronových hvězd, jako bylo to, které způsobilo kilonovou GRB 170817A, je velmi vzácnou událostí. Tak vzácnou, že nemohou být zdrojem hojného výskytu těžkých prvků ve vesmíru. Ale co dlouhé GRB?

Dlouhé gama záblesky

Nedávná studie zkoumala zejména jeden dlouhý záblesk gama, GRB 221009. Ten byl nazván BOAT - nejjasnější záblesk všech dob. Tento GRB byl zachycen jako puls intenzivního záření procházejícího Sluneční soustavou 9. října 2022.

GRB 221009 vyvolal podobnou astronomickou pozorovací kampaň jako zmíněná kilonova. Tento GRB byl 10krát energetičtější než předchozí rekordman a byl tak blízko nás, že byl měřitelný jeho vliv na zemskou atmosféru!  Ten byl srovnatelný s velkou sluneční bouří.

Mezi dalekohledy zkoumajícími následky GRB 221009 byl i vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST). Ten pozoroval GRB zhruba šest měsíců po jeho explozi. Data, která JWST shromáždil, ukázala, že navzdory mimořádné jasnosti, byl GRB 221009 způsoben výbuchem průměrné supernovy.

Už předchozí pozorování jiných dlouhých GRB ukázala, že neexistuje žádný vztah mezi jasností GRB a velikostí s ním spojené exploze supernovy. Zdá se, že GRB 221009 není výjimkou.

Tým JWST rovněž odvodil počet těžkých prvků vzniklých během exploze tohoto GRB. Nenašli žádné náznaky prvků produkovaných r-procesem. Je to překvapivý závěr, protože teoreticky se předpokládá, že jasnost dlouhého GRB souvisí s podmínkami v jeho jádře, nejspíše černé díře. U velmi jasných událostí - zejména u tak extrémních jako byl GRB 221009 – se podmínky vhodné pro vznik r-procesu očekávaly.

Tato zjištění vráží klín do obecně přijímané hypotézy. Záblesky záření gama nemusí být očekávaným rozhodujícím zdrojem těžkých prvků ve vesmíru.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] The universe



O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Supernova, Chemické prvky, Gama záblesk


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »