Související stránky k článku Hubbleův vesmírný dalekohled poprvé přímo změřil hmotnost samostatného bílého trpaslíka
Péter Németh z pracovní skupiny Fyzika horkých hvězd se podílel na studii objektu s označením TMTS-BLAP-1. Provedl analýzu spekter získaných pomocí 10-metrového dalekohledu Keck na Havaji, která umožnila určit teplotu, změřit gravitační sílu na povrchu i radiální rychlost hvězdy a stanovit její chemické složení. Ukázalo se, že TMTS-BLAP-1 se nachází ve velmi vzácné vývojové fázi, která by vědcům mohla pomoci lépe pochopit procesy probíhající v nitrech hvězd.
Na základě využití dat z mise K2 observatoře Kepler vypuštěné NASA astronomové detekovali čtyři nové události při pozorování tzv. gravitační mikročočky, které představují volně putující planety podobných hmotností, jako naše Země. Gravitační mikročočka je pozorovací efekt, který předpověděl již v roce 1936 Albert Einstein na základě obecné teorie relativity.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 21. 4. do 27. 4. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti a poté se na ranní obloze potká s Venuší a Saturnem. Večer můžeme pozorovat Jupiter a Mars. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a nastala jedna silnější polární záře. Přistál Sojuz MS-26 s třemi členy dlouhodobé expedice z ISS. Očekáváme průlet sondy Lucy kolem planetky Donaldjohanson. Před 35 lety byl na oběžnou dráhu vynesen Hubbleův vesmírný dalekohled.
Astronomové z projektu OGLE (Optical Gravitational Lensing Experiment) objevili volně putující (bludnou) planetu s hmotností mezi Marsem a Zemí prostřednictvím metody nazývané gravitační mikročočkování. Jedná se o techniku, která usnadňuje objev vzdálených objektů na základě využití vlivu hvězd způsobujících náhlé zvýšení jasnosti. Když hvězda přechází velice přesně před jasnou hvězdou v pozadí, gravitace hvězdy v popředí zaostří a zesílí světlo hvězdy v pozadí, čímž se stane jasnější.
Hubbleův kosmický dalekohled se v nedávné době zaměřil na červeného trpaslíka s názvem AU Microscopii. Jedná se o mladou hvězdu, která vznikla před přibližně 23 miliony let. Je tedy zhruba 200krát mladší než naše Slunce. Od Země ji dělí jen 32 světelných let. Objektem zájmu vědců se však v tomto případě nestala samotná hvězda, ale jedna z exoplanet, které kolem ní obíhají. Konkrétně ta, která obíhá této hvězdě nejblíže, AU Mic b. Z měření změn jasnosti mateřské hvězdy o ní dokázali astronomové zjistit velmi zajímavé informace.
Na základě použití techniky zvané mikročočkování pomocí kvasaru detekovala skupina astronomů z University of Oklahoma populaci volně putujících (toulavých) těles planetární velikosti – exoplanet a/nebo primordiálních černých děr – a to ve dvou extragalaktických soustavách: čočkující galaxie má označení Q J0158-4325 a čočkující kupa galaxií je pojmenována SDSS J1004+4112. Jedná se teprve o druhou a třetí detekci takovýchto těles v galaxiích mimo Mléčnou dráhu.
Agentura NASA minulý rok vůbec poprvé nanečisto vyzkoušela planetární obranu. Zhruba půltunová sonda DART (Double Asteroid Redirection Test) byla navedena na kolizní kurz s měsíčkem Dimorphos, jenž obíhá kolem blízkozemního asteroidu Didymos. Sonda trefila zhruba 160metrové těleso 27. září loňského roku rychlostí 6,15 kilometrů za sekundu. O necelé tři měsíce později (19. 12. 2022) byl na systém již poněkolikáté namířen Hubbleův vesmírný dalekohled, který zachytil balvany, jež byly vlivem kolize nejspíše setřeseny z povrchu měsíce.
Skupina astrofyziků z University of Oklahoma (UO) objevila jako první populaci planet za hranicemi naší Galaxie (Mléčné dráhy). Využili k tomu tzv. efekt mikročočky, což je astronomický úkaz a jediný známý způsob mezi ostatními metodami objevování exoplanet, který umožňuje objevit planety v opravdu velkých vzdálenostech od Země. Vědci z University of Oklahoma tak byli schopni ve vzdálené galaxii detekovat objekty, jejichž hmotnosti se pohybovaly v rozpětí od Měsíce po planetu Jupiter.
Před 33 lety se odehrál významný start. Raketoplán Discovery se s posádkou astronautů vydal na svou pětidenní misi STS-31, jejímž hlavním cílem bylo vynesení dlouho plánovaného Hubbleova vesmírného dalekohledu na oběžnou dráhu. Na ni byl úspěšně umístěn 25. dubna 1990.
Podstata temné (skryté) hmoty, která podle všeho představuje nejméně 23 % hmotnosti a energie vesmíru, je stále ještě jednou z největších neobjasněných záhad současné vědy. Nedostatek experimentálních důkazů, které by umožnily odlišit elementární částice předpověděné teoretiky, stejně jako nedávné odhalení gravitačních vln uvolněných při srážce dvou černých děr (jejich hmotnosti zhruba 30× převyšovaly hmotnost Slunce) pomocí detektorů LIGO (Laser Interferometer Gravitational Wave Observatory) oživilo zájem o možnost, že by temnou hmotu mohly představovat primordiální černé díry o hmotnostech v rozmezí 10 až 1 000 hmotností Slunce.
Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.
Mezinárodní tým astronomů zabývající se analyzováním dat z Hubbleova vesmírného dalekohledu (HST) a jiných teleskopů nedávno narazil na fotografii galaktické kupy Abell 370 z let 2010–2016, ve které objevil velice vzácný jev.
Dva nejznámější vesmírné dalekohledy znovu zkombinovaly svá data a vytvořily dechberoucí pohled na dva hvězdné ostrůvky v temnotě VV 191. Hubbleův vesmírný teleskop (HST) dodal data z ultrafialového a viditelného spektra a světlo v blízké infračervené vlnové délce zachytil vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST). Fotografie z JWST pomohly zvýraznit vzdálené galaxie a spirální ramena hvězdného ostrovu v popředí.
Po celé obloze je rozeseto mnoho pozůstatků po extrémně energetických explozích hvězd na sklonku svého života, supernovách. Často se tak stanou cílem astronomických pozorování, obvykle je však velmi obtížné určit stáří takovéto mlhoviny. Na jeden takový objekt v sousední galaxii se zaměřily observatoře NASA, rentgenový teleskop Chandra a Hubbleův kosmický dalekohled.
Astronomové prozkoumali hvězdu HD 222925, která leží, v galaktickém měřítku, relativně blízko našemu Slunci. Objevili, že se v ní nachází 65 chemických prvků, což je nejvyšší počet, jaký byl kdy u jiné hvězdy než Slunce identifikován. Napomůže to objasnění tzv. r-procesu, jaderné reakci probíhající ve hvězdách, při níž se tvoří kolem poloviny prvků těžších než železo. Tato reakce, jinak nazývaná záchyt neutronu při silném neutronovém toku, spočívá ve srážce atomového jádra s jedním nebo více neutrony, vedoucí k jejich připojení k danému jádru a následně vzniku nového prvku.
Hubbleův dalekohled pozoroval velmi starou kometu s extrémně velkým jádrem, vůbec největším v historii záznamů. Tento konkrétní objekt nese označení C/2014 UN271 (Bernardinelli-Bernstein). Jádro této komety by podle odhadů mohlo v průměru měřit až 135 km, což je zhruba padesátkrát více než u obvyklých těles tohoto typu. Nyní se nachází ve vzdálenosti méně než dvě miliardy kilometrů od Slunce, přičemž nejvíce se k němu přiblíží v roce 2031. Nepřekročí ale ani oběžnou dráhu Saturnu.
Astronomové za pomoci Hubbleova dalekohledu nalezli protoplanetu během intenzivního, „násilného” procesu nazvaného nestabilita disku. V této fázi protoplanetární disk obklopující hvězdu chladne a vlivem gravitace je rozdělen na jednu nebo více planet. Vědci dlouhou dobu hledali jasný důkaz tohoto procesu, kterým by se mohla stát protoplaneta AB Aurigae b, kterou pozoroval Hubbleův dalekohled.
Toto jiskrné hvězdné pole, zachycené pomocí kamer Wide Field Camera 3 (WFC-3) a Advanced Camera for Surveys (ACS) na palubě Hubbleova vesmírného teleskopu HST, obsahuje kulovou hvězdokupu ESO 520-21 (rovněž známou jako Palomar 6). Hustě zaplněné zhruba kulové uskupení hvězd se nachází blízko centra Mléčné dráhy, kde mezihvězdný plyn a prach absorbují světlo hvězd a dělají tak pozorování mnohem náročnější.
Astronomové pořídili pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST pozoruhodnou fotografii trojice srážejících se galaxií Arp 195. Toto zajímavé uskupení galaxií se nachází ve vzdálenosti přibližně 763 miliónů světelných roků od Země a jeho poloha se promítá do souhvězdí Rysa.
Vědecký tým kolem Hubbleova vesmírného teleskopu HST uvolnil neuvěřitelně nádherný snímek s označením ACO S 295, což je pozoruhodná kupa galaxií, která se nachází ve vzdálenosti 3,5 miliardy světelných roků daleko v malém jižním souhvězdí Hodiny.
