Astronomové mají k dispozici detailní snímky planety Saturn pořízené ve viditelném i blízkém infračerveném oboru elektromagnetického spektra. Pořídily je kosmické teleskopy HST a JWST. Jsou na nich vidět pásy i bouře a samozřejmě nádherné prstence a měsíčky této planety.
S deep fieldy se to mělo podobně jako s mnoha dalšími odvážnými nápady – vytáhly se během pauzy na kafe a ne všichni se hrnuli do jejich realizace. Naštěstí v týmu Hubbleova vesmírného dalekohledu zvítězila zvědavost nad opatrností a mnohahodinová expozice na první pohled prázdné části oblohy odhalila více než 1500 galaxií. V dalším díle Rozhovorů si povíme více o těchto nejhlubších snímcích vesmíru a taky o tom, co jsme se dozvěděli z prvního deep fieldu pořízeného Vesmírným dalekohledem Jamese Webba.
Perfektní optika pozlacených zrcadel dalekohledu Jamese Webba znovu ukázala co dokáže. Teleskop byl tentokrát namířen na velice známé Pilíře stvoření, oblast uvnitř Orlí mlhoviny M16. Zachytil nejen dechberoucí krásu této části mlhoviny, ale hlavně místa, kde se “rodí” nové hvězdy.
Webbův teleskop je ideálním přístrojem k lovu vznikajících hvězd a exoplanet, ale také k lovu velmi málo hmotných objektů zvaných hnědí trpaslíci. Tyto objekty jsou velmi lehké oproti hvězdám a jen trochu těžší než naše planeta Jupiter. JWST našel v hvězdotvorné oblasti IC 348 desítky těchto objektů, ale snímek ukazuje i úžasné objekty kolem protohvězd a vzdálené galaxie.
Astronomové zaznamenali explozi gama záření, která se během jednoho dne několikrát opakovala, což je událost, jakou jsme dosud neviděli. Bylo zjištěno, že zdroj silného záření se nachází mimo naši galaxii a jeho polohu určil ESO VLT (Very Large Telescope). Záblesky gama záření (gamma ray bursts - GRB) jsou nejsilnější exploze ve vesmíru, které jsou obvykle způsobeny katastrofickou destrukcí hvězd. Žádný známý scénář však nedokáže zcela vysvětlit tento nový GRB, jehož skutečná povaha zůstává záhadou.
Naše čtenáře bude jistě zajímati vedlejší (v tomto případě spodní) obrázek. Bedliví pozorovatelé oblohy marně by se namáhali nalézti na obloze takovou záhadnou věc fantastických tvarů. Spíše by každý hádal, že kresba je skvělou stylisací nedonošeného kuřete s rozčechraným hřebínkem. Jaká to mýlka!
V roce 1995 dostal ředitel operačního centra pro Hubbleův vesmírný dalekohled kontroverzní nápad. Přes očekávání svých kolegů se rozhodl pro druh pozorování, který dosud nikdo neprovedl: namířit velký zrcadlový dalekohled do nejtmavějšího místa na noční obloze. Výsledkem bylo maličké zorné pole prastarého vesmíru obsahující obrovské množství galaxií, způsobující revoluci v kosmologii dosud nevídaných rozměrů. Tento obrázek zároveň ozdobil na nějakou dobu pokoje mnoha astrofyziků.
Astronomové pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu a observatoře Gaia zjistili, že magnetar SGR 0501+4516 pravděpodobně nevznikl při výbuchu nedaleké supernovy, jak se dosud předpokládalo. Původ tohoto objektu s extrémně silným magnetickým polem je tak nyní neznámý.
Nedávná pozorování pořízená například Hubbleovým vesmírným dalekohledem nebo astrometrickou družicí Gaia přinesla detailní informace o pohybech hvězd uvnitř hvězdokup. Z nich vyvstaly nové otázky týkající se dlouhodobého dynamického vývoje těchto samogravitujících systémů. Václav Pavlík z ASU byl hlavním autorem teoretické studie, která posuzovala vliv počátečního rozdělení směrů rychlostí hvězd ve hvězdokupě na její vývoj.
Vědci pomocí teleskopu JWST identifikovali aktivně rostoucí supermasivní černou díru ve velmi vzdálené galaxii pojmenované CANUCS‑LRD‑z8.6, která existovala jen asi 570 milionů let po Velkém třesku. Tento objev naznačuje, že v raném vesmíru mohly černé díry růst velmi rychle, možná rychleji než samotné galaxie, ve kterých sídlí. Může to změnit naše modely o tom, jak vznikaly první galaxie a jak se v nich vyvíjely supermasivní černé díry.
Hubbleův dalekohled dlouhodobě pozoroval velmi blízkou kulovou hvězdokupu Messier 4, kterou nalezneme v souhvězdí Štíra. Nachází se poblíž jasné hvězdy Antares a za ideálních podmínek by měla být vidtelná i pouhým okem. Od Země ji dělí asi jen 6000 světelných let. Výsledek pozorování můžete vidět na této fotografii. Z dvanáctileté série pozorování pohybů hvězd v M4 astronomové usuzují, že se v samém srdci tohoto hvězdného uskupení může nacházet neobvyklá středně velká černá díra.
Občas je to neuvěřitelné, kolik mohou mít společného různé vědní obory. Odborníci ze skupiny Fyziky galaxií se zabývali obohacováním mezihvězdného okolí prachem vznikajícím při výbuších supernov. Překvapivě zjišťují, že v hustých hvězdokupách se tento prach chová podobně jako pyroklastické výtrysky při vulkanických explozích.
Webbův kosmický dalekohled (JWST) objevil při svých pozorováních přístrojem NIRCam (Near-Infrared Camera) nové malé těleso obíhající kolem sedmé planety Sluneční soustavy. Těleso dostalo označení S/2025 U1 a stalo se tak dvacátým devátým měsícem Uranu. Měsíček je to velmi malý. Zatímco prvních dvou velkých souputníků Uranu si všiml ještě jeho objevitel William Herschel, tento je tak malý, že nebyl k nalezení ani na snímcích sondy Voyager 2.
NASA a SpaceX podepsaly 22. září 2022 nefinancovanou dohodu, tzv. Space Act Agreement, která by měla zkoumat proveditelnosti myšlenky společnosti SpaceX a programu Polaris k vynesení Hubbleova vesmírného teleskopu HST na vyšší oběžnou dráhu pomocí kosmické lodi Dragon, a to bez jakýchkoliv finančních nákladů pro americkou vládu. Tato proslulá kosmická observatoř funguje od dubna 1990 (více než 32 let), kdy byla navedena na dráhu ve výšce 540 kilometrů nad zemským povrchem. Tato dráha se však v důsledku odporu řídké atmosféry postupně snižuje a nakonec hrozí zánik dalekohledu v hustých vrstvách zemského ovzduší.
Pochopení vývoje hvězdných kup je jedním z důležitých milníků pro správný popis jednak vývoje hvězd samotných a jednak chemického složení a vývoje celých galaxií. Interpretovat přímá pozorování hvězdokup často není zrovna jednoduché. A tak si astrofyzikové pomáhají numerickými simulacemi. Podobně jako Richard Wünsch, Jan Palouš a Soňa Ehlerová z ASU, kteří se prostřednictvím numerických simulací zabývali možnostmi vzniku hvězd druhé generace v hustých hvězdokupách.
Mezinárodní skupina vědců poprvé přesně určila okamžik, kdy se kolem hvězdy mimo Sluneční soustavu začaly formovat planety. Pomocí radioteleskopu ALMA, na němž se podílí Evropská jižní observatoř (ESO), a vesmírného dalekohledu James Webba (JWST) pozorovali vznik prvních skvrnek materiálu, z něhož se formují planety - horkých minerálů, které právě začínají tuhnout. Tento objev představuje první případ, kdy byl identifikován planetární systém v tak raném stádiu svého vzniku, a otevírá okno do minulosti naší vlastní Sluneční soustavy.
Jupiter dosáhl opozice se Sluncem v pondělí 26. září 2022 a média přinášela zprávy o tom, jak výjimečná příležitost pro pozorování planety se naskýtá. Kdo planetu tu noc neviděl, mohl nabýt mylného dojmu, že o něco přišel. Ano, Jupiter byl nejblíže, ale pro běžné návštěvníky hvězdáren období pěkné pozorovatelnosti Jupiteru teprve nastává. A bude dlouhé.
Vědcům se díky vesmírnému dalekohledu Jamese Webba podařilo poprvé detailně zachytit, jak se záhadné záře na pólech obří planety mění v čase i prostoru. Zdejší polární záře jsou mnohem silnější než na Zemi. Způsobuje je nejen interakce magnetosféry Jupiteru se slunečním větrem, ale také s nabitými částicemi uvolněnými sopečnou činností z měsíce Io. Překvapivě se ukázalo, že jsou jinak jasné v infračerveném oboru, kde pozoroval JWST a v ultrafialovém, kde současně pozoroval HST.
Mezinárodní tým planetologů pod vedením vědců z University of Oxford uskutečnil analýzu pozorování Uranu a Neptunu v oboru viditelného světla a infračerveného záření prováděných pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST, dalekohledu NASA s názvem Infrared Telescope Facility (ITF) a dalekohledu Gemini North telescope.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 19. do 25. října 2026. Měsíc po první čtvrti přibývá k úplňku, který nastane až v pondělí 26. října. Mezitím bude ještě tmavé ráno 22. října, kdy nastává maximum meteorického roje Orionidy, tvořeného částicemi Hallyeovy komety. Večer je vidět Saturn, ráno Mars s Jupiterem. Venuše prochází na denní obloze zdánlivě pod slunečním kotoučem a 24. října bude v dolní konjunkci. V pondělí 19. října má z Tanegašimy odstartovat japonská sonda MMX určená k průzkumu Marsovských měsíců. Před 425 lety zemřel v Praze Tycho Brahe. V neděli 25. října ve 3:00 SELČ se čas mění na 2:00 SEČ.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče „LDN 1251“ Hluboko v souhvězdí Cefea, v oblasti oblohy bohaté na mezihvězdný prach a plyn, se nachází objekt označený jako LDN 1251. Na první pohled připomíná prázdnou, téměř černou skvrnu na pozadí vzdálených hvězd. Ve
Mars poblíž otevřené hvězdokupy M44 Jesličky v souhvězdí Raka.
