Ano, právě tolik hvězdných ostrovů se skrývá na nové fotografii dalekohledu Jamese Webba zachycující oblast oblohy nazývanou jako GOODS-South. Byla pořízena v rámci jednoho z největších vědeckých programů, jakým se teleskop během prvního roku svého provozu zabýval. Ten nese název JADES (JWST Advanced Deep Extragalactic Studies) a i když ještě není ukončen, už tak se mu podařilo značně změnit naše domněnky o galaxiích a vzniku hvězd v raném vesmíru.
Komety tráví většinu svého života ve velkých vzdálenostech od mateřských hvězd; během tohoto času zůstává složení jejich nitra relativně nezměněno. Pozorování komet mohou poskytnout přímý pohled na chemické složení, které získaly v průběhu svého zrodu v období formování planet. Na základě pozorování pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a Hubbleova vesmírného teleskopu HST dva týmy astronomů zjistily, že plyny unikající z komety 2I/Borisov, první pozoruhodně aktivní mezihvězdné komety objevené ve Sluneční soustavě, obsahuje nezvykle vysoké množství oxidu uhelnatého.
Exoplaneta VHS 1256 b se nachází 40 světelných roků od Země a obíhá kolem dvou hvězd v souhvězdí Havrana (Corvus). Obíhá je ve vzdálenosti 4× větší než Neptun kolem Slunce, což astronomům hraje do karet, protože se světlo z hvězdy nemíchá se zářením exoplanety. Jeden oběh jí trvá přes 10 000 let. Již první výsledky naznačují výskyt pohybujících se křemičitanů, vody, oxidu uhelnatého a zřejmě i uhličitého v její atmosféře.
Pro pozorovatele noční oblohy, ani širší veřejnost asi není třeba tuto kometu představovat a řada lidí také zaznamenala během dubna nemilou zprávu, že kometa se rozpadla. Vzhledem k tomu, že signály o rozpadu komety se objevily již na začátku dubna, očekávali bychom, že se mezitím její trosky rozdrolily a kometa zmizela z oblohy. U této komety se to zatím nestalo. Jak ukazují nejdetailnější možné záběry dění v hlavě komety z Hubbleova vesmírného dalekohledu, jedním z důvodů delší životnosti komety je, že se rozpadla kromě drobotiny i na několik větších jader.
V souhvězdí Šípu (Sagitta), zhruba 15 000 světelných let od Země, se nachází známá Wolfova-Rayetova hvězda WR 124, která byla zkoumána mimo jiné i Hubbleovým vesmírným dalekohledem. Nedávno se na ni také zaměřil největší teleskop ve vesmíru, JWST. Ten pomocí infračervených přístrojů NIRCam a MIRI poodhalil struktury rozsáhlé mlhoviny, vzdálené galaxie v pozadí a především předehru smrti masivní hvězdy – supernovy.
24. dubna 1990 odstartoval na svou misi STS-31 raketoplán Discovery s velmi vzácným nákladem, vesmírným dalekohledem HST. Již v 70. letech 20. století začaly společně evropská ESA a americká NASA plánovat vypuštění dalekohledu na oběžnou dráhu kolem Země. Dalekohled byl nakonec vypuštěn až na sklonku století a v důsledku nepřesně vybroušeného zrcadla byly zpočátku jeho obrázky neostré. Po opravě v roce 1993 však pracuje naplno a naprosto předčil očekávání do něj vložená. Jedná se o vědecky nesmírně cenný přístroj, ale jeho přínos je i kulturní, protože krása jeho snímků jej zapsala hluboko do mysli běžné veřejnosti.
Astronomové objevili šest nových hmotných galaxií v raném vesmíru. Jsou však mnohem větší a hmotnější, než bylo předpokládáno. Vědci očekávali, že naleznou malé galaxie na počátku svého vývoje a namísto toho zjistili, že objevené hvězdné ostrovy jsou v podobné fázi vývoje jako naše Mléčná dráha.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 20. 4. do 26. 4. 2020. Měsíc bude v novu. Večer můžeme stále pozorovat velmi jasnou Venuši. Ráno jsou zase seřazeny planety Mars, Saturn a Jupiter. Očekáváme maximum meteorického roje Lyrid. Pozorování doplňují vláčky družic Starlink, přičemž na Floridě se chystá ke startu várka dalších šedesáti. Sojuz MS-15 dopravil zpět na Zemi trojici kosmonautů z ISS. Před 30 lety vypustil raketoplán Discovery vesmírný dalekohled HST.
V tomto díle se vědec Univerzity Karlovy podrobněji pozastaví nad souvislostí vody a vesmíru okolo nás. Jak se procesy, např. při srážkách komet, projevují na Zemi, a co nám při tom odkrývá kinetická energie? Podíváme se dnes i na tunguzskou katastrofu.
Zdá se, že se vskutku blíží konec cesty mezihvězdného objektu 2I/Borisov – komety, která překonala světelné roky prostoru předtím, než se dostala k možnému zániku ve Sluneční soustavě. Současná data naznačují, že se kometa rozpadá. Nedávná pozorování pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST ukazují, že se kometa rozdělila přinejmenším na dvě části.
Vesmírný dalekohled Jamese Webba nalezl řadu zmrzlých látek v temném molekulárním oblaku v souhvězdí Chameleona. Tyto látky by se hypoteticky mohly stát i základními stavebními kameny života na planetách obíhajících kolem hvězd, které z tohoto oblaku vzniknou. Pro vznik života jsou ledy velmi důležité, protože obsahují řadu klíčových prvků, jako je uhlík, vodík, kyslík a síra.
Jasný zdroj rentgenového záření v hmotné hvězdokupě na periferii objektu 6dFGS gJ215022.2-055059, což je čočkovitá galaxie nacházející se ve vzdálenosti zhruba 806 milionů světelných roků od Země, je černou dírou střední velikosti. Vyplývá to z nové studie publikované v časopise Astrophysical Journal Letters.
V posledních dnech nám dalekohled Jamese Webba nabízí doopravdy jeden objev za druhým. V tomto trendu pokračuje i nedávno zveřejněné pozorování prašného disku u nedaleké mladé hvězdy. Je to poprvé, co dalekohled Jamese Webba pozoroval dříve známý prašný disk na daných vlnových délkách v infračervené části spektra. Mimo jiné nám toto pozorování odhaluje možné složení tohoto disku a jeho vnitřní fungování.
Astronomové zkoumali podstatu velmi jasného a dlouhotrvajícího záblesku gama záření s označením GRB 190114C na základě studia jeho okolního prostředí. Záblesky gama záření jsou nejvíce energetické exploze ve vesmíru vysílající svazek záření v podobě mohutných výtrysků, které se šíří prostorem rychlostí odpovídající 0,99 rychlosti světla. Vznikají v okamžiku, kdy hvězda mnohem hmotnější než Slunce zkolabuje a na konci svého života vytvoří černou díru.
Již před několika měsíci dalekohled Jamese Webba provedl první spektrální analýzy atmosfér exoplanet, přičemž se mu v nich podařilo nalézt vodu i oxid uhhličitý, nebo dokonce planetu přímo vyfotografoval. Ve všech případech se však jednalo o již dříve objevené světy. Nyní jsme se poprvé dočkali i potvrzení existence exoplanety nové.
V titulku článku je dosud nejdetailnější pohled na mezihvězdnou kometu 2I/Borisov. Jedná se o výsledek prvního pozorování z kampaně, která byla nachystána pro Hubbleův vesmírný dalekohled (HST). Další takové pozorování je v plánu v lednu 2020. Snímek zachycuje oblast bezprostředně kolem jádra komety, které je zahaleno oblakem prachu a na snímku tedy nemůže být vidět.
Jen zlomek hvězd v galaktických kupách putuje mezigalaktickým prostorem. Tyto hvězdy byly kdysi vymrštěny ze svých mateřských hvězdných ostrovů vlivem obrovských slapových sil působících mezi jednotlivými galaxiemi. Světlo vydávané těmito hvězdami je nazýváno „mezigalaktické“, z anglického Intra-cluster Light (ICL). Je však extrémně slabé, jeho jasnost je menší než jedno procento jasnosti nejtmavší oblohy, jež na Zemi můžeme pozorovat. Z vědeckého hlediska je ale velmi hodnotné, protože hvězdy, které ho vydávají při svém pohybu, následují gravitační pole dané galaktické kupy, a tak díky němu můžeme zkoumat rozložení temné hmoty.
Také letos se Hubbleův vesmírný dalekohled zaměřil na velké planety Sluneční soustavy. Snímek planety Jupiter už jsme měli možnost shlédnout 8. srpna 2019. Nyní byl zveřejněn také snímek Saturnu pořízený pomocí širokoúhlého přístroje Wide Field Camera 3. Planeta je na snímku zachycena 20. června 2019, kdy byla k Zemi nejblíže. Přesto ji od nás dělilo propastných 1,36 miliardy kilometrů.
Saturn má kromě ikonických prstenů i rekordních 83 známých měsíců, z čehož 20 ještě čeká na potvrzení. Jeho největší přírodní družicí je žlutý Titan, který bezpochyby patří i k těm nejzajímavějším ve Sluneční soustavě. Jde o zamlžený svět s hustou atmosférou plný jezer, řek a moří z uhlovodíkových kapalin, jako je například kapalný metan. Právě na tento zajímavý objekt byla 4. listopadu namířena beryliová zrcadla dalekohledu Jamese Webba.
Představte si ohňostroj probíhající jako zpomalený film, který započal explozí před 170 roky a stále ještě pokračuje. Tento typ ohňostroje nebyl zažehnut v zemské atmosféře, ale ve vesmíru velmi hmotnou hvězdou odsouzenou ke zkáze s názvem Eta Carinae, která je větší složkou binárního hvězdného systému. Nové snímky pořízené pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST v oboru ultrafialového záření zachycují expandující plyny vyvržené hvězdou znázorněné červenou, bílou a modrou barvou. Eta Carinae je od Země vzdálena 7 500 světelných roků.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 4. 5. do 10. 5. 2026. Měsíc bude v poslední čtvrti. Večer je nízko nad západem jasná Venuše a o něco výše je Jupiter. Aktivita Slunce je poměrně nízká. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) je nyní vidět z jižní polokoule. Startoval Falcon Heavy po více než roční odmlce. Družice Amazon Leo startovaly na Falconu 9 i Ariane 46. Před 65 lety se do kosmu podíval první Američan Alan Shepard.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
LDN 1613 – Kužeľová hmlovina v oblasti NGC 2264 LDN 1613, známa aj ako Kužeľová hmlovina, je tmavá absorpčná hmlovina v súhvezdí Jednorožec. Tvorí ju hustý oblak prachu a chladného molekulárneho plynu, ktorý sa premieta pred jasnejšiu emisnú hmlovinu v pozadí. Preto sa na snímkach javí ako tmavý kužeľ vystupujúci z červeno žiariaceho vodíka. Táto oblasť je súčasťou rozsiahleho komplexu NGC 2264, ktorý zahŕňa aj hviezdokopu Vianočný stromček, hmlovinu Líščia kožušina a mladé oblasti tvorby hviezd. Samotnú Kužeľovú hmlovinu objavil William Herschel 26. decembra 1785 a označil ju ako H V.27. Označenie LDN 1613 pochádza až z katalógu tmavých hmlovín Beverly T. Lyndsovej z roku 1962, zostaveného z fotografických platní Palomarského prehliadkového atlasu. Hmlovina sa nachádza približne 2 500 až 2 700 svetelných rokov od Zeme. Samotný tmavý stĺp má dĺžku približne 7 svetelných rokov, pričom širší komplex NGC 2264 zaberá na oblohe výrazne väčšiu oblasť. Zaujímavé je, že tvar kužeľa nie je náhodný. Vzniká pôsobením intenzívneho žiarenia a hviezdneho vetra mladých horúcich hviezd, ktoré postupne odfukujú a erodujú okolitý plyn. Hustejšie časti oblaku odolávajú dlhšie a vytvárajú tmavé stĺpy podobné známym Pilierom stvorenia v Orlej hmlovine. Vo vnútri takýchto oblastí sa môžu rodiť nové hviezdy a neskôr aj planetárne systémy. Na fotografii pekne vyniká kontrast medzi červeným svetlom ionizovaného vodíka, tmavými prachovými štruktúrami a modrastými reflexnými oblasťami, kde prach odráža svetlo mladých hviezd. Výsledkom je výrazná ukážka toho, ako mladé hviezdy nielen vznikajú z hmlovín, ale zároveň ich svojím žiarením postupne pretvárajú. Začal som fotiť objekt zimnej oblohy v pokročilom jarnom období, lebo som chcel otestovať SLOAN i" filter na vhodnom objekte. Hoci už podmienky neboli ideálne, ale aj tak som nazbieral aspoň trocha dát a toto z nich vyliezlo. LRGB+Ha+NIR verzia Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Baader SLOAN i´, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 33x180sec. R, 33x180sec. G, 33x180sec. B, 75x120sec. L, 56x600sec Halpha, 52x120sec SLOAN i´, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 16.3. až 25.4.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
