Související stránky k článku JWST nahlédl do nitra hvězdokup a odhalil, že masivní hvězdokupy vznikají rychleji
Jen zlomek hvězd v galaktických kupách putuje mezigalaktickým prostorem. Tyto hvězdy byly kdysi vymrštěny ze svých mateřských hvězdných ostrovů vlivem obrovských slapových sil působících mezi jednotlivými galaxiemi. Světlo vydávané těmito hvězdami je nazýváno „mezigalaktické“, z anglického Intra-cluster Light (ICL). Je však extrémně slabé, jeho jasnost je menší než jedno procento jasnosti nejtmavší oblohy, jež na Zemi můžeme pozorovat. Z vědeckého hlediska je ale velmi hodnotné, protože hvězdy, které ho vydávají při svém pohybu, následují gravitační pole dané galaktické kupy, a tak díky němu můžeme zkoumat rozložení temné hmoty.
Astronomové objevili prostřednictvím Hubbleova kosmického teleskopu HST, že žlutě zbarvené oblasti na povrchu Europy, druhého Galileovského měsíce podle vzdálenosti od planety Jupiter, jsou ve skutečnosti pokryty chloridem sodným, což je známá kuchyňská sůl. Z objevu, který byl 12. 6. 2019 publikován v časopise Science Advances, vyplývá, že podpovrchový oceán Europy se chemickým složením podobá pozemským oceánům více, než jsme doposud předpokládali.
Saturn má kromě ikonických prstenů i rekordních 83 známých měsíců, z čehož 20 ještě čeká na potvrzení. Jeho největší přírodní družicí je žlutý Titan, který bezpochyby patří i k těm nejzajímavějším ve Sluneční soustavě. Jde o zamlžený svět s hustou atmosférou plný jezer, řek a moří z uhlovodíkových kapalin, jako je například kapalný metan. Právě na tento zajímavý objekt byla 4. listopadu namířena beryliová zrcadla dalekohledu Jamese Webba.
Měření rychlosti současného rozpínání vesmíru neodpovídá hodnotě, která byla očekávána na základě toho, jak vesmír vypadal krátce po Velkém třesku před 13 miliardami roků. Astronomové na základě využití Hubbleova kosmického teleskopu HST podstatně snížili pravděpodobnost, že tato nesrovnalost je určena chybně. Neshoda panuje mezi současnou rychlostí rozpínání vesmíru změřenou pomocí HST a rychlostí rozpínání vesmíru změřenou družicí Planck provozovanou ESA, která studovala podmínky panující v mladém vesmíru zhruba 380 000 roků po Velkém třesku.
Mezi přednosti teleskopu Jamese Webba patří i schopnost detailně analyzovat dopadající záření pomocí spektroskopů. Tím lze například zjistit, jak daleko se od nás vzdálené galaxie nachází nebo z čeho se skládají hvězdy a plynné obaly exoplanet. Tentokrát se dalekohled opět zaměřil na exoplanetu o hmotnosti Saturnu s označením WASP-39 b nacházející se přibližně 700 světelných let od Země. Obíhá kolem své ústřední hvězdy v menší vzdálenosti než Merkur kolem Slunce, proto ho řadíme mezi tzv. horké Saturny.
Přehled událostí na obloze od 6. 5. do 12. 5. 2019. Měsíc bude v první čtvrti, očekáváme zajímavé zákryty hvězd. Večer je vidět Mars, v druhé polovině noci Jupiter a nad ránem Saturn. Na Slunci je opět stará známá aktivní oblast se skvrnami. Další úspěšný start má za sebou Falcon 9 a nákladní Dragon už je u ISS. Úspěch slaví i Čína, suborbitální raketa a loď New Shepard a také malá raketa Electron. Před deseti lety byla v rámci mise STS-125 provedena poslední oprava HST.
Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) pořídil pomocí kamery NIRcam fotografii protohvězdy L1527 vzdálené 460 světelných let od planety Země, která se nachází v souhvězdí Býka. Jde o vznikající hvězdu s velice nestabilním tvarem, ve které však ještě neprobíhají termonukleární reakce. Kolem ní se díky gravitaci mísí hustá oblaka prachu, což lze jasně vidět na fotografii, kde oranžové odstíny reprezentují hustá mračna a modré ta řidší. Protohvězda při svém vývoji vyvrhává oblaka plynů. Tyto výtrysky se následně srážejí s okolní hmotou, čímž vyvářejí tvar připomínající přesýpací hodiny.
Naše Galaxie – Mléčná dráha – obsahuje odhadem asi 200 miliard hvězd. Avšak to je pouze špička ledovce – naše Galaxie je obklopena obrovským množstvím neznámého materiálu, tzv. temné (skryté) hmoty. Astronomové vědí o její existenci, protože dynamicky by se Mléčná dráha rozpadla na kusy, pokud by ji temná hmota nedržela svojí gravitací pohromadě. Astronomové by si přáli velmi přesně změřit hmotnost naší Galaxie a lépe porozumět tomu, jak se myriády galaxií v celém vesmíru zformovaly a jak se vyvíjely.
Kosmický dalekohled Jamese Webba (JWST) agentur NASA/ESA/CSA opět předvedl své možnosti, když nasnímal planetu Neptun, její prachové prstence a sedm měsíců. Neptun, který někdy řadíme mezi ledové obry, se nachází 30krát dále od Slunce než Země a obíhá na samé hranici, v temných končinách Sluneční soustavy.
Po několik let trvající analýze skupina planetologů využívajících Hubbleův kosmický teleskop HST nakonec přišla s vysvětlením původu záhadného měsíce obíhajícího kolem planety Neptun, který byl pomocí HST objeven již v roce 2013. Tento malý měsíček pojmenovaný Hippocamp se nachází mimořádně blízko mnohem většího Neptunova měsíce s názvem Proteus. Obvykle by měl měsíc jako Proteus po delší době gravitačně odmrštit stranou mnohem menší měsíc nebo jej „pohltit“, když vyčistí svoji oběžnou dráhu.
Mnoho objektů zájmu Webbova vesmírného dalekohledu je skryto lidskému zraku v kosmických dálavách, často i mimo naši Galaxii. Jednou z výjimek, na kterou se nyní dalekohled zaměřil, je Velká mlhovina v Orionu, v Messierově katalogu objekt č. 42. Pod trojicí známých hvězd Orionova pásu ji spatříme jako rozmazanou hvězdičku i pouhým okem. Už malý dalekohled odhalí slabý závoj mlhavého vzhledu kolem jasného středu, který ukrývá několik velmi zářivých hvězd. Čtyři z nich jsou dobře vidět i amatérsky a říká se jim Trapez. Mlhoviny, jako je tato, jsou nádhernou ukázkou tvorby nových hvězd a jejich planetárních soustav. A M42 je jednou z těch nejbližších. JWST zde odhalil dosud neviděné detaily.
V průběhu svého rutinního každoročního monitorování počasí na vnějších planetách Sluneční soustavy poskytnul Hubbleův kosmický teleskop HST zřetelný pohled na bouři s dlouhou životností obklopující oblast kolem severního pólu planety Uran a odhalil novou záhadnou tmavou skvrnu na planetě Neptun. Podobně jako na Zemi se i na Uranu a Neptunu střídají roční období, což může mít na svědomí některé útvary v jejích atmosférách. Avšak jednotlivá roční období jsou zde mnohem delší než na Zemi: spíše než o měsíce se jedná o desítky roků.
Prostřednictvím nového kosmického teleskopu s názvem James Webb Space Telescope (JWST) astronomové pořídili přímou fotografii objektu HIP 65426b, což je exoplaneta typu plynného obra o hmotnosti zhruba 6 až 12 hmotností planety Jupiter. Tato exoplaneta se nachází ve vzdálenosti přibližně 363 světelné roky a její poloha se promítá do souhvězdí Kentaura. Byla objevena v roce 2017 a je 1,5krát větší než Jupiter. Obíhá kolem hvězdy spektrální třídy A2 s označením HIP 65426 (rovněž známé jako HD 116434), která je téměř o 3 000 K teplejší než Slunce a přibližně dvakrát hmotnější.
Kulové hvězdokupy jsou pradávné skupiny několika stovek tisíc až miliónů hvězd, které jsou gravitačně vázány do kulových struktur o průměru 100 až 200 světelných roků. Tyto objekty patří mezi nejstarší hvězdná uskupení ve vesmíru. Jsou také favorizovanými cíli pro astronomy amatéry. Při pozorování malým dalekohledem vypadají jako větší „rozmazaná hvězda“. Kolem naší Galaxie jich krouží zhruba 180.
James Webb Space Telescope (JWST) pořídil fotografii hnědého trpaslíka se zrníčky křemičitanů v jeho atmosféře. Astronomové popsali analýzy hnědého trpaslíka a jeho atmosféry v článku publikovaném na arXiv preprint server. Hnědý trpaslík je vesmírné těleso, které vytvoří protohvězda, jež nemá dostatečnou hmotnost, aby v ní mohly probíhat termonukleární reakce. Objekt tak ve svém jádře nedosáhne teploty potřebné ke spalování vodíku a nestane se tedy hvězdou.
Astronomové využili Hubbleův kosmický teleskop HST a evropskou astrometrickou družici Gaia k uskutečnění nejpřesnějších měření rychlosti rozpínání vesmíru od doby, kdy byla poprvé téměř před sto roky vypočítána hodnota Hubbleovy konstanty. Výsledky publikované v časopise Astrophysical Journal poskytly další důkazy o nesouladu mezi rychlostí rozpínání blízkého okolního vesmíru a vesmíru v počátcích jeho existence.
Dalekohled Jamese Webba se kromě skupiny kolidujících galaxií známých jako Stephanův kvintet zaměřil také na další galaxii, která prošla srážkou. Přezdívá se jí Kolo od vozu, protože na snímcích opravdu trochu připomíná loukoťové kolo ze starých kočárů. Dříve šlo totiž o spirální galaxii, podobnou té, která tvoří naši Mléčnou dráhu. Po srážce se však rozpadla a bývalá spirální ramena tvoří paprsky vedoucí k oněm loukotím na okrajích, obehnaným obručí, kterou představuje intenzivní tvorba nových hvězd. Část hmoty, nebo zbytek druhé galaxie, která srážku prodělala, vidíme jako podobně zbarvenou galaxii vlevo od té velké.
Hubbleův kosmický dalekohled HST vyfotografoval nejvzdálenější aktivní kometu, jakou se doposud podařilo spatřit. V té době byla v ohromné vzdálenosti 2,4 miliardy kilometrů od Slunce, tj. daleko za drahou planety Saturn. Nepatrně zahřívaná vzdáleným Sluncem již začala vytvářet neostrý oblak prachu o průměru 130 000 kilometrů – tzv. komu – obklopující malé pevné jádro zmrzlých plynů a prachu. Tato pozorování představují nejčasnější dosud pozorované známky aktivity komety přilétající poprvé do centra naší planetární soustavy.
Podle nové studie mezinárodního týmu vědců umožní JWST astronomům získat přesná měření hmotnosti raných galaxií. Na základě dat z blízké infračervené kamery NIRCam získal tým odhady hmotnosti některých vzdálených galaxií, které jsou 5 až 10× přesnější než předchozí měření. Je to další ukázka, jak JWST převratně mění naše chápání toho, jak rostly a vyvíjely se nejstarší galaxie ve vesmíru.
Různé jevy napříč vesmírem emitují záření v celém rozsahu elektromagnetického spektra – od gama paprsků o vysokých energiích na jedné straně, které vznikají při nejenergetičtějších procesech v kosmu, až po mikrovlny a rádiové záření o nízkých energiích na straně druhé.
