Titul Česká astrofotografie měsíce za prosinec 2020 získal snímek „Konjunkcia Jupitera a Saturnu“, jehož autorem je Martin Bažo Konjunkce Jupitera a Saturnu. Tedy okamžik, kdy se k sobě planety na obloze přiblíží na nejmenší úhlovou vzdálenost. Vzhledem k tomu, že se planety pohybují ve velmi těsném rozmezí okolo ekliptiky, dochází k podobným setkáním poměrně často. Tato konjunkce však byla poměrně unikátní.
Poslední velmi silná erupce na Slunci, která nastala v aktivní oblasti AR3664 v úterý 14. 5., vyvrhla oblak plazmatu přímo směrem k Marsu. Skvrny na Slunci jsou tak velké, že je bez problémů vyfotografoval rover Perseverance, jezdící uvnitř kráteru Jezero na Marsu. Je třeba upřesnit, že Mars má na rozdíl od Země jen slabé magnetické pole spíše lokálního charakteru, takže mluvit o polárních zářích zde asi není úplně přesné, ale jde o ustálený pojem. Marsovské polární záře totiž nastávají nad ohraničenými oblastmi podél planety, kde je magnetické pole lokálně silnější. Záře dokáží detekovat v ultrafialovém oboru marsovské umělé družice MAVEN (mise NASA) nebo HOPE (mise Spojených arabských emirátů).
Bystré „oko“ dalekohledu Jamese Webba svým objevem znovu překvapilo astronomy. Teleskop se zaměřil na jednu z nejjasnějších mlhovin na noční obloze, která zdobí meč známého souhvězdí mytologického lovce Oriona, a sice Velkou mlhovinu v Orionu. Jedná se o hvězdotvornou oblast nacházející se 1 350 světelných let od nás. Její šířka dosahuje asi 33 světelných let a na nočním nebi je o něco větší než Měsíc v úplňku.
Po celý prosinec můžeme hned po západu Slunce, nízko nad jihozápadním obzorem, sledovat dva nápadné zářící body – obří plynné planety Jupiter a Saturn, přičemž první jmenovaná je z onoho páru tou jasnější. Den za dnem se k sobě zvolna přibližují a to až do pondělí 21. prosince, kdy téměř splynou v jednu „hvězdu“. Něco podobného se naposledy událo v roce 1623 a znovu se zopakuje až za šedesát let!
Od konce října a 20. listopadu 2003 jsme tohle nezažili. Obloha nad střední Evropou se rozzářila všemi barvami polárních září. Vše začalo několik dní předtím na Slunci, kde se objevila obrovská skupina skvrn, v které začalo docházet k silným erupcím. Hmota z nich vyvržená pak zasáhla Zemi a ve vlnách nastávaly polární záře. První vlnu z noci z 10. na 11. května máme za sebou, ale 24 hodin po první velké erupci následovala další, a navíc v sobotu 11. května nastala vůbec nejsilnější erupce, X5,8. Polární záře v noci na sobotu však zůstala tou nejjasnější a dost možná mimořádnou i z pohledu historických pozorování.
Kamera NIRCam (Near Infrared Camera) z JWST pořídila zajímavý snímek povrchu Jupiterova měsíce Europa. A co je na tomto snímku nejzajímavější? JWST totiž společně s tímto snímkem i identifikoval na ledovém povrchu Europy oxid uhličitý, který pravděpodobně pochází z podpovrchového oceánu měsíce.
Velmi pěknou konjunkci srpku Měsíce a planety Jupiter přinesl poslední říjnový večer roku 2019. Na části našeho území bylo jasno a proto se našli lidé, kteří tento úkaz pozorovali a zaslali nám své fotografie. Jeden z našich čtenářů svůj příspěvek pojmenoval Jupiterův Měsíc. My tuto myšlenku přebíráme a spolu s jeho snímkem uveřejňujeme i další. A příměr je to zajímavý i tím, že večer 31. 10. 2019 měl Jupiter zdánlivě jediný měsíc – Ganymed svítil nedaleko něj, zatímco Io a Europa byly na jeho povrchu a Callisto se prakticky dotýkal jeho kotoučku.
Polární záře je v našich zeměpisných šířkách spíše vzácným astronomicko-atmosferickým jevem. Ovšem „čas od času“, v intervalu přibližně 11 let, nastává období takzvaného maxima sluneční činnosti, kdy je můžeme vidět i u nás častěji. Samozřejmě spatření takové události je podmíněno několika souběžnými podmínkami. I když, jak uvidíme dále v textu, některé splněny být nemusí. A nebo ano, jen o tom nevíme. Zatím. A to je opravdu ten krásný příběh zatím tajemných míst astronomie, která překvapí i zkušené pozorovatele naší oblohy. Budiž těmto tajemstvím stále chvála...
12. 7. 2023 uplynul přesně rok od zveřejnění prvních plnohodnotných vědeckých fotografií z Webbova kosmického dalekohledu. U příležitosti tohoto prvního výročí byla publikována další dechberoucí fotografie. Je na ní zachycena Zemi nejbližší hvězdotvorná oblast v blízkosti hvězdy Rho Ophiuchi. Na první pohled se rozhodně jedná o jednu z vůbec nejpůsobivějších fotografií, které jsme za uplynulý rok díky JWST viděli.
V případě, že bude ve čtvrtek 31. 10. za večerního soumraku jasno alespoň nad jihozápadním obzorem, zaměřte sem své zraky. Spatříte poměrně blízké setkání dvou nebeských těles – našeho Měsíce a planety Jupiter. S pomocí dalekohledu bude možné spatřit na jeho povrchu mimořádný úkaz, kdy dva z jeho měsíců, Io a Europa, budou přecházet přes jeho kotouč, navíc na něj budou vrhat své stíny a další měsíc Callisto se jej dotkne na severním okraji. Pouze Jupiterův největší měsíc Ganymedes bude zářit opodál.
Webbův kosmický dalekohled objevil nového hnědého trpaslíka, tedy objekt, jehož teplota a tlak uvnitř něj nedosahují dostatečných hodnot pro průběh veškerých termonukleárních reakcí. Vzniká však podobně jako hvězdy, a proto tato tělesa často přezdíváme jako nepodařené hvězdy. Obecně se nejedná o vzácný objekt, tento však vědce velmi překvapil.
V raném vesmíru, v první miliardě let jeho existence, byl mezigalaktický prostor neprůhledný. Nacházel se zde plyn, kterým vysokoenergetické fotony záření prvních hvězd nemohly proniknout. Po jedné miliardě let se však vesmír stal náhle průhledným. Vědci se snaží ověřit své hypotézy a dalekohled Jamese Webba se k tomu báječně hodí. Pozorování, která byla nyní učiněna ukazují, že hvězdy v prvních galaxiích zahřály okolní plyn. Nastalo období reionizace a následného zprůhlednění prostoru mezi galaxiemi.
V březnu 2017 Bruno Morgado, astronom z Brazilian National Observatory se svými spolupracovníky, využil začínající přechody planety Jupiter přes velmi hustý hvězdný region v centru naší Galaxie a zorganizoval pozorovací kampaň za účelem získání dat z předpovězených zákrytů hvězd Jupiterovým ledovým měsícem Europa. K zákrytům hvězd dochází tehdy, když je jejich světlo, které přichází k pozorovateli, blokováno tělesem v popředí – například planetou, měsícem, prstencem nebo planetkou.
Titul Česká astrofotografie měsíce za listopad 2023 obdržel snímek „Polární záře nad Brněnskou přehradou“, jehož autorem je Vojtěch Otruba Téměř přesně před dvaceti lety, 20. listopadu 2003 se nad Českou republikou rozzářila polární záře. A 5. listopadu 2023 pořídil fotograf Vojtěch Otruba obraz polární záře nad Brněnskou přehradou. Ne že by mezitím nebyly u nás pozorovatelné jiné, ostatně předchozí polární záři jsme mohli sledovat 25. září tohoto roku. Důležitých je však těch 20 let.
Ano, právě tolik hvězdných ostrovů se skrývá na nové fotografii dalekohledu Jamese Webba zachycující oblast oblohy nazývanou jako GOODS-South. Byla pořízena v rámci jednoho z největších vědeckých programů, jakým se teleskop během prvního roku svého provozu zabýval. Ten nese název JADES (JWST Advanced Deep Extragalactic Studies) a i když ještě není ukončen, už tak se mu podařilo značně změnit naše domněnky o galaxiích a vzniku hvězd v raném vesmíru.
Pestrý rok 2018 se schýlil ke konci a mnozí nadšenci ještě živě vzpomínají na ta „nej“, která se v něm odehrála. Mars se maximálně přiblížil k Zemi za posledních 15 roků, vypočítaví šťastlivci uzřeli nejdelší úplné zatmění Měsíce tohoto století anebo se kochali těmi několika nočními oblaky na červnové obloze. Vzácné podmínky měly i srpnové Perseidy, v září se nakrátko ukázalo všech 5 nejjasnějších planet a konec roku nabídl jeden z nejbližších průletů komety kolem Země v historii lidstva. Může tohle něco přebít? Vězte, že ano: I v roce 2019 nás několikrát pod nebe nalákají pozoruhodné ale i vzácné astronomické úkazy!
Na Slunci došlo k erupci filamentu, posléze doprovázené výronem hmoty ze sluneční koróny. Tyto nabité částice dorazily v neděli k Zemi a silně rozbouřily zemskou magnetosféru. Na obloze se večer rozhořela krásná polární záře, která byla vidět i z části území Česka a Slovenska.
S deep fieldy se to mělo podobně jako s mnoha dalšími odvážnými nápady – vytáhly se během pauzy na kafe a ne všichni se hrnuli do jejich realizace. Naštěstí v týmu Hubbleova vesmírného dalekohledu zvítězila zvědavost nad opatrností a mnohahodinová expozice na první pohled prázdné části oblohy odhalila více než 1500 galaxií. V dalším díle Rozhovorů si povíme více o těchto nejhlubších snímcích vesmíru a taky o tom, co jsme se dozvěděli z prvního deep fieldu pořízeného Vesmírným dalekohledem Jamese Webba.
Letošní letní nebe je vskutku jedinečné. Obohacují jej totiž hned tři výrazné planety (na konci léta dokonce čtyři) viditelné v jediný okamžik. Planety Jupiter, Saturn a Mars dosahují okamžiků své opozice se Sluncem za pouhých 79 dnů. Nejblíže tomuto momentu, při kterém bude planeta na opačné straně než Slunce, je Saturn... Všechny planety se krásně vyjímaly i nad klidnou hladinou Sečské přehrady za jasné slunovratové noci. Vychutnejte si tento výhled prostřednictvím obrazu.
Když se 21. 4. 2023 ze Slunce odtrhl filament plazmatu při ne úplně nejsilnější erupci kategorie M2, všimli si astronomové, že erupce byla doprovázena výronem plazmatu směřujícím přímo k Zemi. Vyhlíželo se tedy, zda z toho nebude alespoň nějaká slabá geomagnetická aktivita. Když v neděli 23. dubna ve večerních hodinách dorazily vyvržené částice nejprve k našemu předvoji, sondám v Lagrangeově bodě L1 (asi 1,5 mil. km před Zemí směrem ke Slunci), ukázalo se, že šance vidět nějaké polární záře je mnohem vyšší, než se čekalo. A když se pak rázová vlna ve slunečním větru opřela do zemské magnetosféry, začaly se po 21. hodině našeho času dít věci.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 26. 10. do 1. 11. 2026. Měsíc bude v pondělí v úplňku, v noci na středu 28. října projde Plejádami a v neděli 1. listopadu bude v poslední čtvrti. Večer je vidět Saturn, ráno Mars s Jupiterem v přímce s Regulem. Venuše byla 24. října v dolní konjunkci a na ranní obloze se objeví extrémně nízko již koncem týdne jako Jitřenka. Slunce je klidné. Japonská sonda MMX se úspěšně vydala k Marsovým měsícům. Před 90 lety proběhl první úspěšný test raketového motoru v JPL.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče „LDN 1251“ Hluboko v souhvězdí Cefea, v oblasti oblohy bohaté na mezihvězdný prach a plyn, se nachází objekt označený jako LDN 1251. Na první pohled připomíná prázdnou, téměř černou skvrnu na pozadí vzdálených hvězd. Ve
Průchod měsíčních paprsků inverzní vrstvou atmosféry a její vliv na deformaci okraje kotouče. Lom světla v atmosféře zase odděluje zelenou složku pozorovatelnou v horní části kotouče a červenou složku viditelnou ve spodní části při přechodu do rudého záblesku.
