Krásné divadlo si nachystala obloha na Nový rok 1. ledna 2025. Původce novoročních polárních září je ale ještě ve starém roce, v silných erupcích na Slunci mezi 29. a 30. prosincem. Oblaka hustšího plazmatu postupně dosáhla zemské magnetosféry a především 1. ledna večer byla vidět slabší polární záře.
Mezinárodní skupina vědců poprvé přesně určila okamžik, kdy se kolem hvězdy mimo Sluneční soustavu začaly formovat planety. Pomocí radioteleskopu ALMA, na němž se podílí Evropská jižní observatoř (ESO), a vesmírného dalekohledu James Webba (JWST) pozorovali vznik prvních skvrnek materiálu, z něhož se formují planety - horkých minerálů, které právě začínají tuhnout. Tento objev představuje první případ, kdy byl identifikován planetární systém v tak raném stádiu svého vzniku, a otevírá okno do minulosti naší vlastní Sluneční soustavy.
1. a 2. března 2023 se k sobě na obloze přiblížily dvě nejnápadnější planety – Venuše a Jupiter. Nad jihozápadním až západním obzorem jsme je díky velmi příznivému počasí mohli snadno pozorovat jako dvě velmi jasné hvězdy těsně při sobě. 1. 3. byla Venuše vpravo a trochu níže než Jupiter, 2. 3. už byla nad Jupiterem. Po oba dva dny se nám planety vešly do zorného pole dalekohledu. Úhlová vzdálenost mezi nimi byla asi 40 úhlových minut. Fotografie setkání se nám sešla ze všech končin České i Slovenské republiky.
Na Slunci dochází k silným erupcím poměrně často, protože nastává maximum 25. cyklu jeho aktivity. Ve středu 9. 10. nad ránem však nastala v aktivní oblasti poblíž středu Slunce opravdu dlouho očekávaná velmi silná erupce kategorie X1,84. Doprovázel ji výrazný výron hmoty z koróny mířený přímo k Zemi. tato vlna převážně elektronů právě ve čtvrtek navečer zasáhla zemskou magnetosféru. Již dříve k Zemi dorazily vysokoenergetické protony a způsobily radiační bouři. V noci na pátek lze očekávat viditelnost jasné polární záře.
Nic jiného než uvádí nadpis vlastně této galaxii nezbylo. Infračervené detektory vesmírného dalekohledu JWST jsou totiž schopné pohlédnout na svět galaxií tak, jak jsme dosud neznali. Umí prohlédnout oblaka prachu a navíc v dosud největším detailu. A galaxie Messier 104 Sombrero v souhvězdí Panny, která obvykle připomíná onen mexický klobouk, jej nyní pomyslně smekla a odhalila nové struktury uvnitř.
Kosmická sonda NASA s názvem Juno (start 5. 8. 2011) zachytila tento pohled na jižní polokouli Jupitera během 39. blízkého průletu kolem planety 12. ledna 2022. Pokud si zvětšíme pravou část tohoto snímku (viz obrázek níže), odhalíme na stejné fotografii ještě dva další světy: Jupiterův úchvatný měsíc Io (vlevo), známý svou hrou barev danou sopečnou činností, a měsíc Europa (vpravo), který prozkoumají budoucí mise, protože je na něm pod ledovou krustou podpovrchový oceán.
Očekávané jasné polární záře se o víkendu nedostavily, ale v noci na pondělí se aktivita geomagnetického pole přeci jenom zvýšila a slabší polární záře se přeci jen ukázala vytrvalým pozorovatelům. Dokazují to i pěkné snímky v naší čtenářské fotogalerii.
Když nám dalekohled Jamese Webba představil fotografii několika tisíců, ne-li desetitisíců galaxií, mohli jsme vidět také galaxie které pochází z počátků vesmíru. Byl zde ovšem velký háček, přibližně miliardu let po Velkém třesku nemohly ve vesmíru existovat tak velké galaxie vzhledem k jejich stáří. Podle uznávaného modelu Lambda Cold Dark Matter (LCDM – model velkého třesku) první galaxie ve vesmíru neměly dostatek času, aby se staly takto masivními.
Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 2. 9. do 8. 9. 2024. Měsíc je kolem novu, který nastane v úterý 3. 9. Večer se stále nízko u obzoru schovává jasná Venuše, celou noc je viditelný Saturn, který bude v opozici a nejblíže Zemi. Nejlepší období viditelnosti dalších planet je stále ráno, kdy se k Marsu a Jupiteru přidává i Merkur. Aktivita Slunce zůstává zvýšená a radost nám dělají i erupce a velmi slabé polární záře. Zajímavá soukromá mise Polaris Dawn v Crew Dragonu s plánovaným výstupem do volného kosmu byla odložena, aby v případě přerušení bylo dobré počasí v místě nouzového přistání kosmické lodi. Po dlouhé sérii úspěchů se nepovedlo dovézt do přístavu celý první stupeň Falconu 9, protože legendární B1062 se převrátil na plošině po přistání. Před 110 lety se narodil americký vědec James Van Allen, jehož jméno nesou radiační pásy kolem Země.
V nedávné době se astronomové dočkali dalšího překvapení od nejlepšího kosmického teleskopu současnosti, Dalekohledu Jamese Webba. Ten se nedávno zaměřil na hvězdný systém s označením WL 20. Zjistil přitom, že jedna z hvězd, které k němu náleží, ta s označením WL 20S, je ve skutečnosti dvojhvězdou. Objev je o to zajímavější, že tento systém je studován již od sedmdesátých let minulého století a za tu dobu ho pozorovalo nejméně pět teleskopů, žádnému z nich se však tuto dvojhvězdu rozlišit nepodařilo.
Skupina japonských astronomů oznámila objev záblesku na povrchu Jupiteru, který zachytil jejich automatický detekční software 15. října 2021. Ten má pravděpodobně na svědomí dopad tělesa do atmosféry planety. K zachycení záblesku došlo jen měsíc po tom posledním, který detekovalo několik amatérských astronomů 13. září 2021. Pokud se objev potvrdí, půjde o jedenáctý takto zaznamenaný dopad planetky nebo komety na Jupiter od dopadu jader komety Shoemaker-Levy 9 v červenci 1994.
Rok 2024 byl pro pozorování nejznámějšího meteorického roje velmi příznivý. Bylo to jednak díky počasí, protože byly většinou jasné noci, ale připojil se i Měsíc, který byl vidět pouze večer jako dorůstající srpek. Naprosto fantastickou shodou okolností nastala v noci na 12. srpna také polární záře a Perseidy tak padaly doslova do ní. Vidět dva atmosférické jevy, které mají kořeny ve vesmírných objektech, to se jen tak nezopakuje.
Supermasivní černé díry a způsob jejich vzniku poutají pozornost vědců po celém světě mnoho let. Tato vesmírná monstra s hmotností milion až 10 miliard hmotnosti našeho Slunce se nacházejí v centrech většiny velkých galaxií. Scénář jejich vzniku je však nejasný. Nové objevy naznačují, že tyto objekty vznikají jinak, než si astronomové dosud mysleli. Objevitelkou jednoho ze vzdálených „obrů“ a hlavní autorkou článku nedávno publikovaného v Astrophysical Journal Letters, který o objevu obří černé díry informoval, je Orsolya Kovács z Masarykovy univerzity.
V roce 1994 narazila kometa Shoemaker-Levy 9 do Jupiteru, který ji krátce předtím zachytil (a jeho gravitace následně roztrhala). Událost plnila přední stránky novin, protože šlo o první přímé pozorování mimozemské srážky objektů Sluneční soustavy. Náraz byl tak silný, že zanechal skrvny, které přetrvaly několik měsíců a byly patrnější než Velká rudá skvrna na Jupiteru.
Polární záře je fascinující přírodní jev, který byl pozorován a zkoumán po tisíce let. Dlouho jsme je měli spojeny jen s naší Zemí, s průzkumem Sluneční soustavy se ale ukázalo, že podobné jevy lze nalézt i u jiných planet. Od toho již není daleko k hledání polárních září u extrasolárních planet, kde je lze logicky očekávat. Ale polární záře u hvězd? Jiří Kubát z ASU byl u studie, která se zabývala možnou detekcí ekvivalentů polárních září v atmosférách horkých hvězd.
Už je tomu více než rok, co pravidelně dostáváme nové a nové snímky z největšího kosmického dalekohledu současnosti, Dalekohledu Jamese Webba. V infračerveném světle jsme si tak mohli za tuto dobu prohlédnout již většinu z těch nejznámějších objektů hlubokého vesmíru. V nedávné době se k nim přidala Krabí mlhovina. Tu na obloze můžeme najít v souhvězdí Býka nedaleko hvězdy Zeta Tauri. V Messierově katalogu jí patří výsostné první místo. Jde asi o nejznámější pozůstatek po výbuchu supernovy, jaký na obloze najdeme.
Pomocí radioteleskopu ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, se týmu astronomů podařilo poprvé přímo změřit rychlost větru ve středních vrstvách atmosféry planety Jupiter. Na základě studia chemických pozůstatků po dopadu komety do atmosféry planety na začátku 90. let 20. století vědci zjistili, že se v této vrstvě atmosféry Jupiteru vyskytuje extrémně silné proudění, jehož rychlost v blízkosti pólů dosahuje až 1 450 km za hodinu. Ve Sluneční soustavě se tak jedná o zcela unikátní extrémní meteorologický systém.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červen 2024 obdržel snímek „Oblouk polární záře nad Mikulovem a Svatým kopečkem“, jehož autorem je Vlastimil Vojáček. Polární záře. Kdo by ji neznal. Byť třeba jen ze slavné divadelní hry Divadla Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu“. Ne každý ji však viděl na vlastní oči. Je totiž poněkud nevypočitatelná, zejména tedy v našich zeměpisných šířkách. Ještě více však v zemích blíže k obratníkům či dokonce k rovníku. Severní nebe, pokud tedy není právě polární den, naopak o toto nebeské divadlo nemívá nouzi. Takže, kdo ji ještě neviděl, případně kdo neviděl alespoň tuto za dlouhou dobu nejintenzivnější u nás, může se pokochat její krásou na snímku Vlastimila Vojáčka. Ten ji zaslal do soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost. Ovšem její krása potěší jistě i ty šťastné, kteří ji mohli shlédnout na vlastní oči.
Na počátku vesmíru, uvnitř horkého a nahuštěného prostředí, byly vytvořeny tři prvky, vodík (H), helium (He) a malé množství lithia (Li). V Mendělejevově periodické tabulce jich je dnes zapsáno celkem 118, valná většina z nich byla s největší pravděpodobností zformována uvnitř jader masivních hvězd, v supernovách a při srážkách neutronových hvězd.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 26. 10. do 1. 11. 2026. Měsíc bude v pondělí v úplňku, v noci na středu 28. října projde Plejádami a v neděli 1. listopadu bude v poslední čtvrti. Večer je vidět Saturn, ráno Mars s Jupiterem v přímce s Regulem. Venuše byla 24. října v dolní konjunkci a na ranní obloze se objeví extrémně nízko již koncem týdne jako Jitřenka. Slunce je klidné. Japonská sonda MMX se úspěšně vydala k Marsovým měsícům. Před 90 lety proběhl první úspěšný test raketového motoru v JPL.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče „LDN 1251“ Hluboko v souhvězdí Cefea, v oblasti oblohy bohaté na mezihvězdný prach a plyn, se nachází objekt označený jako LDN 1251. Na první pohled připomíná prázdnou, téměř černou skvrnu na pozadí vzdálených hvězd. Ve
Mars poblíž otevřené hvězdokupy M44 Jesličky v souhvězdí Raka.
