Superbublina DEM L50 s vyznačenou polohou supernovyAutor: X-ray: NASA/CXC/Univ of Michigan/A.E.Jaskot, Optical: NOAO/CTIO/MCELS Publikovaný kompozitní snímek ukazuje superbublinu DEM L50 (N186), která se nachází ve vzdálenosti 160 000 světelných roků od Země. Je součástí blízké nepravidelné galaxie – Velkého Magellanova mračna. Superbubliny jsou nalézány v oblastech, kde se v období uplynulých několika miliónů roků zformovaly velmi hmotné hvězdy.
Mezinárodní tým astronomů zabývající se analyzováním dat z Hubbleova vesmírného dalekohledu (HST) a jiných teleskopů nedávno narazil na fotografii galaktické kupy Abell 370 z let 2010–2016, ve které objevil velice vzácný jev.
Supernovy typu Ia jsou jednou z nejdůležitějších tříd objektů ve vesmíru. Patří mezi tzv. standardní svíčky, tedy objekty, z jejichž jasnosti lze přímo usuzovat na jejich vzdálenosti. Šedá je teorie, zelený je strom života, a tak ani se supernovami typu Ia to není tak jednoduché, jak se původně zdálo. Stéphane Vennes a Adela Kawka z ASU vedli mezinárodní tým, který objevil bílého trpaslíka, jehož vlastnosti poukazují na nepovedený výbuch supernovy.
Obří superbublina v LMC - znázorněná modrou barvou - na základě měření X zářeníTento kompozitní snímek představuje superbublinu ve Velkém Magellanově oblaku (Large Magellanic Cloud, LMC), který je malou satelitní galaxií doprovázející naši Galaxii (Mléčnou dráhu). Od Země je vzdálena 160 000 světelných roků. Nacházejí se zde četné nové hvězdy, z nichž některé jsou velmi hmotné, a které vznikly v otevřené hvězdokupě NGC 1929, která je součástí mlhoviny N44.
Kolem naší Galaxie – Mléčné dráhy – obíhá více než 50 satelitních trpasličích hvězdných ostrovů. Podle nových výzkumů, které uskutečnili astronomové z University of California, Riverside, několik z těchto malých galaxií bylo zachyceno a doslova ukradeno z oběžné dráhy kolem Velkého Magellanova mračna (Large Magellanic Cloud – LMC), což je menší galaxie vzdálená od Země 160 000 světelných roků.
Hubbleův kosmický dalekohled se v nedávné době zaměřil na červeného trpaslíka s názvem AU Microscopii. Jedná se o mladou hvězdu, která vznikla před přibližně 23 miliony let. Je tedy zhruba 200krát mladší než naše Slunce. Od Země ji dělí jen 32 světelných let. Objektem zájmu vědců se však v tomto případě nestala samotná hvězda, ale jedna z exoplanet, které kolem ní obíhají. Konkrétně ta, která obíhá této hvězdě nejblíže, AU Mic b. Z měření změn jasnosti mateřské hvězdy o ní dokázali astronomové zjistit velmi zajímavé informace.
Rentgenový vesmírný teleskop Chandra sledoval dva páry supermasivních černých děr v trpasličích galaxiích. V obou případech přitom tyto trpasličí galaxie směřují ke vzájemné srážce. Je to úplně poprvé, kdy se astronomům podařilo takovýto jev zachytit. Jeho pozorování přinese důležité informace o formování černých děr v raném vesmíru.
Tým astronomů pozoroval pomocí dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře nový typ relativně slabé hvězdné exploze, pro který použili označení mikronova. Ke zjasnění tohoto typu dochází na povrchu některých bílých trpaslíků. Při vzplanutí trvajícím jen několik hodin se termojadernou reakcí přemění více než 20 trilionů kg vodíku, což je hmotnost srovnatelná s planetkou Juno, jedním z velkých těles hlavního pásu asteroidů Sluneční soustavy.
Už je tomu více než rok, co pravidelně dostáváme nové a nové snímky z největšího kosmického dalekohledu současnosti, Dalekohledu Jamese Webba. V infračerveném světle jsme si tak mohli za tuto dobu prohlédnout již většinu z těch nejznámějších objektů hlubokého vesmíru. V nedávné době se k nim přidala Krabí mlhovina. Tu na obloze můžeme najít v souhvězdí Býka nedaleko hvězdy Zeta Tauri. V Messierově katalogu jí patří výsostné první místo. Jde asi o nejznámější pozůstatek po výbuchu supernovy, jaký na obloze najdeme.
Michaela Kraus z ASU byla hlavní autorkou studie detailně analyzující B[e] hvězdu LHA 120-S73 z Velkého Magellanova mračna. V práci autoři ukazují, že disk kolem této hvězdy je zřejmě velmi strukturovaný a dost možná připomíná prstence obřích planet. Autoři dále naznačují, že se v „mezerách“ v disku možná vyskytují „pastýřské“ planety.
Agentura NASA minulý rok vůbec poprvé nanečisto vyzkoušela planetární obranu. Zhruba půltunová sonda DART (Double Asteroid Redirection Test) byla navedena na kolizní kurz s měsíčkem Dimorphos, jenž obíhá kolem blízkozemního asteroidu Didymos. Sonda trefila zhruba 160metrové těleso 27. září loňského roku rychlostí 6,15 kilometrů za sekundu. O necelé tři měsíce později (19. 12. 2022) byl na systém již poněkolikáté namířen Hubbleův vesmírný dalekohled, který zachytil balvany, jež byly vlivem kolize nejspíše setřeseny z povrchu měsíce.
Supermasivní černá díra uprostřed kvazaru H1821+643, který je vzdálen od Země asi 3,4 miliardy světelných roků, rotuje zhruba poloviční rychlostí světla. Kompozitní snímek kvazaru H1821+643 v úvodu článku obsahuje rentgenové záření zachycené družicí Chandra (modrá barva), které bylo zkombinováno s rádiovým zářením z radioteleskopu Karl G. Jansky Very Large Array (červená barva) a s optickým světlem z dalekohledu PanSTARRS na Havaji (bílá a žlutá barva).
Pomocí přístroje ULTRACAM na 3,5m dalekohledu NTT na observatoři Evropské jižní observatoře La Silla v Chile a také vesmírného teleskopu NASA TESS pozorovali astronomové prstenec planetárních trosek obsahující tělesa o velikosti Měsíce v obyvatelné zóně bílého trpaslíka s označením WD 1054-226.
Jak jsme již informovali v nedělním přehledu aktualit, na obloze je vidět poměrně jasná supernova. Dobře viditelná je i menšími dalekohledy přibližně od 10 cm v průměru a galaxie se nachází vysoko na obloze, takže by ji zatím nemusel tolik přezařovat dorůstající Měsíc. Jedná se o jednu z nejbližších a tudíž i nejjasnějších a nejlépe pozorovatelných explozí supernov za poslední roky. Lze ji tedy zachytit i s pomocí méně náročného vybavení, například se zrcadlovkou s teleobjektivem na jednoduché astronomické montáži.
ČAM Říjen 2012: Velké Magellanovo mračnoAutor: prof. RNDr. Miloslav Druckmüller, CSc. Titul Česká astrofotografie měsíce za říjen 2012 obdržel snímek „Velké Magellanovo mračno“, jehož autorem je Miloslav Druckmüller. I když je Velké Magellanovo mračno Evropanům stále skryto pod obzorem, přesto nyní víme, že Polynésané mu říkali mračno Mahu a jeho první popis pochází již z roku 964 z pera perského astronoma Abdurrahmán ibn Umar as-Súfího. Ten jej ovšem nazval Bílý Býk.
Před 33 lety se odehrál významný start. Raketoplán Discovery se s posádkou astronautů vydal na svou pětidenní misi STS-31, jejímž hlavním cílem bylo vynesení dlouho plánovaného Hubbleova vesmírného dalekohledu na oběžnou dráhu. Na ni byl úspěšně umístěn 25. dubna 1990.
Na základě použití kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory a radioteleskopu MeerKAT v jižní Africe astronomové z University of Massachusetts, Amherst, detailně zmapovali centrální region naší Galaxie – Mléčné dráhy. Rentgenové a rádiové záření zobrazilo bouřlivé kosmické „počasí“ v centru naší Galaxie.
Astronomové detekovali lithium v atmosférách čtyř chladných a starých bílých trpaslíků; u jednoho z nich se rovněž projevuje atmosférický draslík. Tyto dva relativně překypující alkalické prvky vzhledem k sodíku a vápníku důrazně napovídají, že všechny čtyři hvězdy pohlcují fragmenty kamenných planet podobných Zemi či Marsu.
V centrech galaxií se nacházejí supermasivní černé díry (SMBH – SuperMassive Black Holes) o hmotnostech několika miliónů až miliard hmotností Slunce. SMBH obklopují centrální hvězdokupy (NSC – Nuclear Star Clusters), což jsou nejhmotnější známé hvězdokupy, o rozměrech převyšujících 10 pc a hmotnostech okolo miliónu hmotností Slunce. SMBH a NSC se nachází ve středech molekulárních zón (CMZ – Central Molecular Zone) složených z hustých oblak mezihvězdné hmoty, kde se tvoří nové hvězdy. Jak však SMBH vznikají a rostou je jednou z nevyřešených otázek dnešní astrofyziky.
Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 15. 4. do 21. 4. 2024. Měsíc bude v první čtvrti. Rozloučili jsme se s kometou 12P/Pons-Brooks. Z Ameriky dorazily zprávy i fotografie o úspěšném pozorování úplného zatmění Slunce i dvou komet během tohoto úkazu. Aktivita Slunce se konečně opět zvýšila. Proběhl také poslední start velké rakety Delta IV Heavy. SpaceX si připsala rekord v podobě dvacátého přistání prvního stupně Falconu 9. Před deseti roky ukončila dopadem na Měsíc svou misi sonda LADEE zkoumající prach v těsné blízkosti nad povrchem Měsíce.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2024 obdržel snímek „IC 2087“, jehož autorem je Zdeněk Vojč Souhvězdí Býka je plné zajímavých astronomických objektů. Tedy fakticky ne toto souhvězdí, ale oblast vesmíru, kterou nám na naší obloze souhvězdí Býka vymezuje. Najdeme
Vírová galaxia (iné názvy: Špirálovitá galaxia M51, Messierov objekt 51, Messier 51, M 51, NGC 5194, Arp 85) je klasická špirálovitá galaxia v súhvezdí Poľovné psy. Bola objavená Charlesom Messierom 13. októbra 1773. Táto galaxia sa nachádza blízko hviezdy Alkaid (eta UMa) zo súhvezdia Veľká medvedica. Táto galaxia tvorí s hviezdami Alkaid a Mizar takmer pravouhlý trojuholník s pravým uhlom pri hviezde Alkaid. Nájsť sa dá aj pomocou myslenej spojnice hviezd Alkaid a Cor Caroli. Galaxia leží v jednej štvrtine vzdialenosti od Alkaida k Cor Caroli. Vírová galaxia bola v skutočnosti prvou objavenou špirálovou galaxiou. Už 30-centimetrový ďalekohľad spoľahlivo zobrazí jej špirálovú štruktúru. Vírová galaxia má aj svojho sprievodcu, menšiu galaxiu NGC 5195, ktorú objavil v roku 1781 Messierov priateľ Mechain. Sú spojené medzigalaktickým mostom, ktorý je predĺžením špirálového ramena M51. Je zaradená v Arpovom katalógu podivných galaxií ako špirálová galaxia so sprievodcom. Vírová galaxia a jej sprievodca bývajú niekedy označovaní ako dvojitá galaxia. Obe galaxie sa k sebe približujú, až nakoniec splynú do jednej. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, GSO 2" komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, FocusDream focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, Siril, Starnet++, Adobe photoshop 203x180 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 38x300 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, master bias, 150 flats, master darks, master darkflats 4.3. až 12.4.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
