Související stránky k článku Prastaré srdce Galaxie
Brněnský tým astrofyziků nalezl několik kandidátů pro extrémně vzácné dvojhvězdy, jejichž jednou složkou je proměnná pulzující hvězda typu RR Lyrae. Pokud je interpretace pozorování správná, výsledky týmu naznačují, že druhou složkou takovýchto systémů mohou být jak červení trpaslíci, tak také černé díry. Práce také ukázala, že oběžné doby těchto dvojhvězd mohou být mnohonásobně delší, než se původně předpokládalo. Studie, která podstatně rozšiřuje seznam těchto ojedinělých objektů, tak představuje velký úspěch.
Před několika dny se v chilském Paranalu, kde sídlí Evropská jižní observatoř (ESO), konala slavnostní ceremonie zahájení výstavby jižní části observatoře CTAO, která znamenala začátek výstavby základů dalekohledu. CTAO, neboli Cherenkov Telescope Array Observatory, bude největší a nejvýkonnější observatoří gama záření na světě, která poskytne nové poznatky o vesmíru s vysokou energií. Její jižní pole bude první observatoří gama záření postavenou v Chile.
Na základě dat získaných z teleskopu LAMOST (Large Sky Area Multi-object Fiber Spectroscopic Telescope) a evropské astrometrické družice Gaia astronomové objevili 591 nových hyperrychlých hvězd v halo naší Galaxie – Mléčné dráhy. Tyto „vysokorychlostní“ hvězdy jsou členy halo Mléčné dráhy a pohybují se velmi rychle po protáhlých eliptických drahách kolem středu naší Galaxie. Nacházejí se zde čtyři podtřídy těchto hvězd: hyperrychlé hvězdy (nejrychlejší hvězdy v Galaxii), toulavé hvězdy, hyper-toulavé hvězdy a rychlé hvězdy v halo Galaxie.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Nový infračervený snímek mlhoviny Trifid odhaluje vzdálené proměnné hvězdy.
Nedávné výsledky na základě dat z astrometrické družice Gaia provozované Evropskou kosmickou agenturou ESA vedly k zajímavému odhalení, že hvězdnému obsahu ve vnitřním halo naší Galaxie – Mléčné dráhy – dominují pozůstatky ze satelitních trpasličích galaxií, jako je například Gaia-Enceladus (též známá jako Gaia Sausage). Událost splynutí s galaxií Gaia-Enceladus/Sausage je nyní jednou z nejdůležitějších v historii Mléčné dráhy, která ji formovala do podoby, v jaké ji pozorujeme dnes.
Minulý týden byly promítnuty čtyři lasery na oblohu nad observatoří Paranal Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile. Každý z těchto laserů slouží k vytvoření umělé hvězdy, kterou astronomové používají k měření a následné korekci rozostření způsobeného zemskou atmosférou. Pozoruhodné spuštění těchto laserů, po jednom z každého z osmimetrových dalekohledů v Paranalu, je významným milníkem projektu GRAVITY+ – rozsáhlé a komplexní modernizace interferometru VLTI (Very Large Telescope Interferometer) ESO. GRAVITY+ otevírá VLTI větší pozorovací výkon a mnohem širší pokrytí oblohy, než bylo dosud možné.
Vzdálenost mezi Sluneční soustavou a zdrojem Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra o hmotnosti 4 miliónů Sluncí v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy, je přibližně 25 800 světelných roků, tedy zhruba o 1 900 světelných roků méně, než se doposud uvádělo. Vyplývá to z analýzy nových dat japonského projektu VLBI (Very Long Baseline Interferometer) s názvem VERA (VLBI Exploration of Radio Astrometry).
Díky mimořádné pozorovací kampani, na které se podílelo 12 pozemních i kosmických teleskopů včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se astronomům podařilo odhalit podivné chování pulsaru – kompaktního pozůstatku hmotné hvězdy s mimořádně rychlou rotací. Záhadný objekt je známý rychlými přechody mezi dvěma módy aktivity, což bylo až dosud pro astronomy nepochopitelné. Nyní však vědci objevili, že za toto podivné ‚přepínání‘ jsou zodpovědné náhlé krátkodobé emise hmoty z pulzaru.
Astronomové pracující s daty z projektu Sloan Digital Sky Surveys’ Apache Point Observatory Galactic Evolution Experiment (APOGEE) objevili „fosilní galaxii“ ukrytou v hlubinách naší Galaxie – Mléčné dráhy. Tyto závěry publikované 20. listopadu 2020 v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society mohou zamíchat našimi znalostmi o tom, jak Mléčná dráha dorostla v galaxii, jakou pozorujeme dnes.
Rada Evropské jižní observatoře (ESO) jmenovala Andrease Kaufera novým generálním ředitelem ESO. Kaufer, který je v současné době provozním ředitelem ESO, nahradí Xaviera Barconse, který zůstane generálním ředitelem do konce srpna 2026.
Skupina astronomů z Izraele a USA objevila rozsáhlý proud více než 250 hvězd extragalaktického původu v sousedství Sluneční soustavy. „Galaxie se vyvíjejí na základě pohlcování jiných galaxií,“ říká hlavní autorka článku Lina Necib, postgraduální vědecká pracovnice na Walter Burke Institute for Theoretical Physics at Caltech (California Institute of Technology).
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Opakující se srážky s trpasličí galaxií Sagittarius mohly spustit hlavní epizody vzniku hvězd v naší Galaxii – Mléčné dráze, z nichž jedna se přibližně shoduje s obdobím vzniku Sluneční soustavy zhruba před 4,7 miliardami roků. Vyplývá to z analýzy dat, která v posledních letech pořídila evropská astrometrická družice Gaia.
Astronomie je považována za nejstarší vědu. Vždyť pohled na hvězdy a pás Mléčné dráhy táhnoucí se přes celou oblohu naplňoval posvátným úžasem lidi všech věků i kultur. Proto také Hvězdárna a planetárium Brno ve spolupráci s Astronomickým ústavem AV ČR připravila celou sérii výjimečných přednášek o Evropské jižní observatoři, která je považována za královnu astronomie.
Astronomové z University of Hawaiʻi Institute for Astronomy (IfA) a mezinárodní tým vědců zmapovali velikost a tvar Místní prázdnoty (Local Void), velkého a velmi řídkého regionu vesmíru, na jehož okraji se nachází naše Galaxie – Mléčná dráha. Galaxie se nepohybují pouze v důsledku celkového rozpínání vesmíru, ale rovněž reagují na gravitační přitažlivost sousedních objektů s velkou hmotností. Proto se pohybují relativně vůči k expanzi vesmíru směrem k nejhustějším oblastem a naopak se vzdalují od regionů s nízkou hustotou – od vesmírných bublin.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se nyní vědcům podařilo nalézt hvězdu, která se pravděpodobně magnetarem teprve stane. Jedná se o hmotnou héliovou hvězdu se silným magnetickým polem – dosud nepopsaný typ hvězdného objektu, který by mohl původ magnetarů osvětlit.
Mohou mít supermasivní černé díry své souputníky? Podstata vzniku galaxií napovídá, že odpověď zní ano, a ve skutečnosti dvojice supermasivních černých děr mohou být ve vesmíru docela běžné. Supermasivní černá díra, která se ukrývá v centru naší Galaxie a kterou označujeme jako Sagittarius A*, má hmotnost odpovídající zhruba 4 miliónům hmotností Slunce.
ESO neboli Evropská jižní observatoř, je ve světové astronomii skutečným esem. Provozuje nejvýkonnější soustavu dalekohledů na světě a staví budoucí největší dalekohled na Zemi. Česká republika je členským státem od roku 2007. V každé členské zemi Evropské jižní observatoře je určen zástupce pro propagaci a popularizaci ESO. V České republice pracuje dokonce tým několika lidí pod vedením Anežky Kabátové z Astronomického ústavu AV ČR. A právě odsud přichází nabídka finanční podpory.
První přímá měření souboru hvězd vytvářejících příčku v centru naší Galaxie (odtud název spirální galaxie s příčkou) byla vytvořena kombinací dat z astrometrické družice Gaia provozované Evropskou kosmickou agenturou ESA s doplňujícími pozorováními pomocí dalších pozemních a kosmických teleskopů. Studie publikovaná v časopise Astronomy & Astrophysics byla vypracována pod vedením astronomů z Institute of Science Cosmos of the University of Barcelona a Leibniz Institute for Astrophysics Potsdam (SRN).
