Související stránky k článku Tanec trpasličích galaxií kolem Mléčné dráhy
Dva fotografové, dvě zemské polokoule, jedna obloha. Pohled k ní je limitován obzorem, a tak v jednom okamžiku na jednom místě můžeme uvidět jen polovinu výhledu do vesmíru. Ale co když – i bez nutného cestování mimo naši planetu – existuje způsob zaznamenat sféru celou? Pak by výsledky vypadaly takto. S legendárním a světově uznávaným fotografem Juanem C. Casadem jsme se zaměřili na záznam nebeského výhledu ve specifické části roku tak, abychom své výhledy dokonale prolnuli v jeden a získali celosférickou mozaiku Mléčné dráhy i zvířetníkového světla z obou polokoulí. Jako bonus, oba pohledy vznikly na půdě jedněch z nejvýznamnějších observatoří na světě, které leží na prakticky stejné zeměpisné šířce, jen v opačných směrech od rovníku. Mozaika byla 27. února 2020 publikována jako Astronomický snímek dne NASA.
Naše Galaxie – Mléčná dráha – obsahuje odhadem asi 200 miliard hvězd. Avšak to je pouze špička ledovce – naše Galaxie je obklopena obrovským množstvím neznámého materiálu, tzv. temné (skryté) hmoty. Astronomové vědí o její existenci, protože dynamicky by se Mléčná dráha rozpadla na kusy, pokud by ji temná hmota nedržela svojí gravitací pohromadě. Astronomové by si přáli velmi přesně změřit hmotnost naší Galaxie a lépe porozumět tomu, jak se myriády galaxií v celém vesmíru zformovaly a jak se vyvíjely.
Tento snímek zachycuje Trpasličí galaxii v souhvězdí Sochaře (Sculptor Dwarf Galaxy), která je blízkým sousedem naší Galaxie. Byl pořízen pomocí kamery WFI (Wide Field Imager) a dalekohledu MPG/ESO s primárním zrcadlem o průměru 2,2 m, který pracuje na observatoři ESO/La Silla v Chile. Přes svou blízkost mají obě galaxie velmi odlišnou minulost i současný vzhled. Galaxie na snímku je mnohem menší a starší než naše Galaxie, proto je vhodným objektem ke studiu vývoje hvězd i galaxií od počátků vesmíru až do současnosti. Jedná se však o velmi slabý objekt a jeho pozorování není jednoduché.
Mohou mít supermasivní černé díry své souputníky? Podstata vzniku galaxií napovídá, že odpověď zní ano, a ve skutečnosti dvojice supermasivních černých děr mohou být ve vesmíru docela běžné. Supermasivní černá díra, která se ukrývá v centru naší Galaxie a kterou označujeme jako Sagittarius A*, má hmotnost odpovídající zhruba 4 miliónům hmotností Slunce.
Na základě dat z družice Gaia provozované Evropskou kosmickou agenturou ESA astronomové objevili velký hvězdný proud, který v současné době křižuje bezprostřední sousedství Slunce ve vzdálenosti pouhých 326 světelných roků. Tento proud obsahuje přinejmenším 4 000 hvězd, které se pohybují společně prostorem od okamžiku, kdy se zformovaly – tj. přibližně od doby před jednou miliardou roků.
Vědci pracující s dalekohledem ESO/VLT pozorovali s mimořádným rozlišením centrální část Mléčné dráhy a odhalili nové skutečnosti o historii zrodu hvězd v naší Galaxii. Díky těmto údajům se astronomům podařilo nalézt důkazy dramatické události v životě Galaxie – období neobyčejně intenzivní tvorby hvězd, jehož následkem byly stovky tisíc explozí supernov.
Astronomové využívající astrometrickou družici s názvem Gaia, kterou provozuje Evropská kosmická agentura ESA, objevili první přímé důkazy, že hvězdy typu bílého trpaslíka vytvářejí krystalické jádro z kovového kyslíku a uhlíku. Tento proces krystalizace byl předpovězen již před více než 50 lety, avšak až do uskutečněných pozorování pomocí observatoře Gaia vědci nebyli schopni provést dostatečná pozorování bílých trpaslíků s takovou přesností, aby objevili charakteristiky odhalující tento proces.
Astrometrická družice Gaia Evropské kosmické agentury ESA pohlédla za hranice naší Galaxie a prozkoumala dvě blízké galaxie M31 a M33, aby odhalila pohyb hvězd uvnitř těchto dvou hvězdných ostrovů, a také aby zjistila, kdy nastane kolize galaxie M31 s Mléčnou dráhou – výsledky jsou překvapivé.
Evropská astrometrická družice Gaia uskutečnila hlavní a zásadní objev k rozuzlení historického vývoje naší Galaxie. Namísto vývoje osamělého hvězdného ostrova naše Galaxie splynula s jinou velkou galaxií v rané fázi svého života – zhruba před 10 miliardami roků. Záznam této události je rozprostřen kolem nás napříč celou oblohou. Avšak observatoř Gaia a její mimořádná preciznost nám ukázala, co se skrývá ve všech směrech. Observatoř Gaia měřila polohy, jasnosti a pohyby hvězd s dosud nebývalou přesností.
Disk složený z hvězd u naší Galaxie – Mléčné dráhy – by měl být do určité míry stabilní a plochý. Místo toho je ve větších vzdálenostech od centra deformovaný a zprohýbaný. Vyplývá to z pozorování astronomů National Astronomical Observatories of Chinese Academy of Sciences (NAOC). Z velké vzdálenosti vypadá galaxie jako tenký disk hvězd, které oběhnou kolem centrální části jednou za několik stovek miliónů roků. Stovky miliard hvězd společně s obrovským množstvím temné hmoty poskytují gravitační „pojivo“, které všechny hvězdy drží pohromadě.
Skupina astronomů využila poslední data získaná evropskou astrometrickou observatoří Gaia k pohledu na hvězdy pohybující se vysokými rychlostmi, které byly doslova „vykopnuty“ z naší Galaxie. Vědci byli překvapeni objevem hvězd, které místo toho téměř „sprintovaly“ směrem k Mléčné dráze – zřejmě unikly z jiných galaxií.
Podivný pohyb plynu v centru naší Galaxie může být „kouřovým signálem“, který konečně dovede astronomy k téměř nezachytitelnému typu černých děr – ke kategorii střední velikosti (IMBH – intermediate-mass black hole). Černé díry je docela obtížné objevit, pokud se aktivně nekrmí nebo nesrážejí s jinou hmotou, protože neemitují žádné elektromagnetické záření (s výjimkou snad Hawkingova záření, které – pokud existuje – neumíme detekovat). Je to proto, že elektromagnetické záření nemůže dosáhnout únikové rychlosti z prostoru horizontu událostí. Tudíž černé díry jsou neviditelné pro naše detekční metody, jestliže nedělají něco velmi nápadného.
Využitím nových metod a dat z evropské astronomické družice GAIA astronomové z univerzity v Torontu odhadli, že rychlost Slunce na oběžné dráze kolem středu naší Galaxie je přibližně 240 kilometrů za sekundu. Kromě toho dospěli při výpočtech k závěru, že vzdálenost Slunce od galaktického centra je přibližně 7,9 kiloparseků (kpc) – tedy téměř 26 000 světelných roků.
Nové výzkumy uskutečněné pod vedením astrofyziků z Durham University ve Velké Británii vedou k závěru, že Velký Magellanův oblak (Large Magellanic Cloud – LMC) se může srazit s naší Galaxií zhruba za 2 miliardy roků. Kolize s Velkým Magellanovým oblakem nastane mnohem dříve, než se předpokládá srážka mezi Mléčnou dráhou a nejbližší velkou galaxií M31 v souhvězdí Andromedy, ke které dojde podle předpovědi astronomů zhruba za 5 miliard roků.
Skupina astrofyziků pod vedením Columbia University objevila desítky hvězdných černých děr shromážděných v okolí zdroje záření Sagittarius A* (Sgr A*), což je supermasivní černá díra v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy. Jedná se o první objev, který podporuje desítky let starý předpoklad, otevírající nesčetné příležitosti k lepšímu porozumění vesmíru.
Mezinárodní tým astronomů pod vedením Max Planck Institute for Astronomy (MPIA) v Heidelbergu učinil překvapující odhalení, které se týká místa zrození některých skupin hvězd nacházejících se v halo naší Galaxie. Tyto hvězdy vytvářejí rozměrné struktury kroužící kolem středu Mléčné dráhy – nad i pod rovinou plochého galaktického disku. Astronomové se domnívali, že se mohly zformovat z drobného „odpadu“, který se oddělil od malých hvězdných ostrovů, jež se v minulosti srazily s naší Galaxií.
Astronomové publikovali předběžné výsledky z výzkumu temné energie (Dark Energy Survey), do kterého bylo zařazeno přibližně 400 miliónů astronomických objektů včetně vzdálených galaxií, ale i hvězd v naší Galaxii. Mezi nejdůležitější údaje prvních tří let výzkumu, které byly zveřejněny 10. ledna 2018 na konferenci Americké astronomické společnosti (American Astronomical Society, AAS), která se konala ve Washingtonu, patří objev 11 nových hvězdných proudů – pozůstatků malých galaxií, které byly roztrhány a pohlceny naší Galaxií (Mléčnou dráhou).
Astronomové objevili, jak se zdá, velký exodus více než 100 oblaků vodíku unikajících z centra Mléčné dráhy a směřujících do mezigalaktického prostoru. Tato pozorování uskutečněná pomocí radioteleskopu Green Bank Telescope (GBT) mohou astronomům poskytnout zřetelný obraz tzv. Fermiho bublin (Fermi Bubbles), což jsou obrovské „balóny“ mimořádně horkého plynu směřujícího nad a pod rovinu disku naší Galaxie.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2017 obdržel snímek „Střecha Slovenska“, jehož autorem je Václav Hýža.
Pilíř noci, rozlité mléko bohyně Héry, bývalá cesta slunce, která je dnes v popelu. Také nebeská řeka Inků, most čínských milenců, ale i věčný svit duší, které opustily svět. Napříč nejhlubší historií naší civilizace a napříč všemi kmeny, národy a kulturami je Mléčná dráha bezednou studnou srdceryvných, poučných, ale také dramatických bájí a pověstí, které z ní činí jednoznačně jeden z nejobdivovanějších objektů noční oblohy. A bohužel dnes také – díky přemíře světelného znečištění – se dočkala nezaslouženého škatulkování do oblasti sci-fi, neboť mladé generace už ani nevěří, že se dá uvidět na vlastní oči, aniž by to vyžadovalo nákladné cestování do vesmíru.
Hvězdnotvorná oblast v Mléčné dráze s označením G35.20-074N ležící 7 000 světelných let od Země byla sledována milimetrovým dalekohledem ALMA pod vedením holandských vědců. Disk tvořený zčásti dusíkem je zajímavý tím, že na jedné straně je dusík o 150 °C teplejší. Pomocí modelování vědci předpovídají rozpad tohoto disku. Zdroj phys.org.
