Letět na Měsíc? Ne, děkuji.
Právě v těchto dnech si připomínáme 48. výročí legendární expedice Apolla 11 a procházku prvních lidí po Měsíci. Pojďme se ale tentokrát podívat na lunární dobrodružství z trochu jiné strany. Členové tehdejšího oddílu astronautů NASA měli unikátní a dodnes neopakovanou možnost navštívit úplně jiný svět, brázdit šedý povrch mezi krátery a pozorovat nad skálami vzdálenou Zemi. Pokud si ale myslíte, že dostat se na Měsíc bylo snem každého astronauta, pak se mýlíte. Můžeme zpětně nalézt nejednoho astronauta, který let na Měsíc o své vlastní svobodné vůli odmítl. Pojďme se seznámit s těmito muži a motivy, které je k odmítnutí takového dobrodružství vedly. Kdo mohl být první a poslední na Měsíci? Proč právě Armstrong a Cernan? Kdo nechtěl Cernana vidět na Měsíci? Čtení je vhodné zejména pro fandy alternativní historie a zákulisního dění.
James McDivitt (* 1929)
Tento muž je asi méně známým astronautem z Apolla, nejspíše právě proto, že svoji misi na Měsíc odmítl a stáhnul se raději do pozadí, do oddělení organizačního řízení misí. Bývalý příslušník vojenského letectva a veterán bojových misí v Koreji byl favoritem vedení NASA, které jej považovalo za elitu druhého výběru astronautů (spolu s Frankem Bormanem). Šéfastronaut Donald Slayton si McDivitta dokonce vážil natolik, že jej na kosmické mise nominoval rovnou, bez předchozí zkušenosti v záložní posádce, jak tomu bylo u ostatních astronautů.
McDivitt velel hned svému prvnímu letu, lodi Gemini 4 v roce 1965, mise se zapsala do historie jako první výstup Američana do volného prostoru ve skafandru, který provedl pilot Edward White, McDivittův dobrý přítel a pozdější oběť požáru v lodi Apollo 1.
Jim McDivitt se poté podíval do vesmíru ještě jednou, v březnu 1969 velel kosmické lodi Apollo 9, při jejímž letu s kolegy Scottem a Schweickartem otestoval na zemské orbitě lunární modul, jeho manévrovací schopnosti v samostatném letu a společné manévry a setkávání s mateřskou lodí. Můžeme říci, že Jim vyšlapal ostatním cestu na Měsíc.
Ostatně už v tomto časovém bodě lze vysledovat legendu o odmítnutí cesty k Měsíci, hovoříme o lodi Apollo 8. Tato expedice totiž původně vůbec neměla k Měsíci letět, plán byl zhruba takový: Apollo 7 (prověrka lodi na zemské orbitě; Schirrova posádka), Apollo 8 (prověrka lunárního modulu LM na zemské orbitě; McDivittova posádka), Apollo 9 (prověrka LM na mnohem vyšší zemské orbitě a testy návratu do atmosféry ve vyšší rychlosti; Bormanova posádka), Apollo 10 (první let k Měsíci, testy LM; Staffordova posádka).
Jenže bylo léto roku 1968, vývoj lunárního modulu se zpožďoval, bylo jasné, že ke startu s posádkou bude připraven až v roce 1969 a čas neúprosně běžel: sovětská bezpilotní loď Zond úspěšně obletěla Měsíc a vrátila se na Zemi. Bylo jen otázkou času, kdy do ní Rusové posadí své kosmonauty. Ještě před startem Zondu však padlo v NASA odvážné rozhodnutí: testování lunárního modulu se prostě o jednu misi odloží a McDivittovo Apollo 8 zamíří k obletu Měsíce bez něj, jen se svým hlavním motorem na servisní sekci.
A právě v tomto bodě v průběhu desetiletí vznikla legenda, jak McDivitt odmítl letět okolo Měsíce a prohlásil, že si raději počká se „svým“ lunárním modulem až na Apollo 9, protože už svůj letový plán trénuje hodně dlouho.
Zatím jde ale opravdu pouze o legendu, kterou popírá ve svých vzpomínkách sám James, ve věci prohození misí s Bormanem byl údajně postaven před hotovou věc. „Věřím, že pokud bych si ve Slaytonově kanceláři postavil hlavu a řekl, že chci svoje Apollo 8 a oblet Měsíce, Deke by mi tu misi dal. Ve skutečnosti však žádná taková nabídka nezazněla,“ uvádí Jim McDivitt. „Deke mi vysvětlil situaci a řekl, že chce, abych se držel své původní mise, což bylo nově Apollo 9.“
Jima McDivitta o oblet Měsíce připravily okolnosti a detaily tréninku posádek.
Když se let Apolla 9 blížil ke konci, svěřil se Jim kolegovi Davidovi Scottovi, že už se cítí unavený na to, aby se do kosmu vypravil potřetí.
Po návratu Apolla 9 se však naskytla možnost další nominace do posádky, díky které by už Jim McDivitt přímo přistál na Měsíci, zde konečně přichází astronautovo svobodné odmítnutí.
Sám astronaut bez bližších podrobností uvádí v rozhovoru z roku 1999, že kdyby chtěl, velel by Apollu 13 (chudák ...). On však chtěl být první na Měsíci, což propásl kvůli tréninku a velení Apollu 9 a být na Měsíci pátý už pro něj zdaleka nebylo tak atraktivní, takže nabídku odmítl a místo toho kývnul na prosbu odcházejícího vrchního manažera programu Apollo George Lowa, aby jej ve funkci nahradil, protože McDivitt byl známý svými organisačními schopnostmi. Astronaut dodává, že tímto rozhodnutím trochu zklamal svou manželku, která toužila vidět svého Jima na Měsíci.
Docela jinak si ovšem jednání s McDivittem o letu na Měsíc pamatuje šéfastronaut Slayton, který sestavoval posádky lodí Apollo. Slayton nezamýšlel nominovat McDivitta do žádné velitelské pozice ale „pouze“ jako pilota lunárního modulu do posádky Alana Sheparda. Tento první Američan ve vesmíru se do aktivní služby mezi astronauty vrátil po dlouhé pětileté zdravotní pauze a po dohodě se Slaytonem a vedením NASA dosáhl na velení lunární expedice Apollo 14. Na amerických diskuzních fórech se spekulovalo o tom, že Slayton chtěl pomoci prosazení nominace Sheparda jako velitele tím, že s ním v lunárním modulu prostě bude někdo zkušený. Jim McDivitt však se svým novým šéfem nebyl spokojený.
Slaytonovi na rovinu řekl, že v Shepardovi nevidí způsobilého velitele a měl by nejdříve absolvovat službu v záložní posádce, jako všichni ostatní. Svou roli zde mohly hrát i osobní antipatie, protože Shepard byl poměrně arogantní osoba. Jim McDivitt dodal, že pokud ho chce Slayton poslat na Měsíc, tak tedy dobře, ale dostane vlastní velitelskou expedici a k ruce svoje kluky z Apolla 9. To ale již nebylo možné ani u jednoho z nich, protože David Scott už měl v té době přiklepnutou svoji misi a svoji posádku (Apollo 15) a Russell Schweickart byl mimo rotaci posádek kvůli nevolnostem na Apollu 9, na Měsíc se dokonce i on sám z tohoto důvodu bál letět (v případě zdravotních potíží je vždy rychlejší návrat ze zemské orbity než z dráhy k Měsíci). Russell byl přesunut do programu Skylab, reálně se však už do vesmíru nevrátil, skončil v záložní posádce.
Slayton a McDivitt se tedy na posádce lunární expedice nedohodli a jejich jednání skončilo neúspěchem, z McDivitta se stal manažer programu a napříště bude mise na Měsíc zabezpečovat zezdola. Ale nebojte, ještě o něm uslyšíme.
Frank Borman (* 1928)
Abychom pochopili okolnosti kolem Bormana, bude nejprve zajímavé podívat se na systém, jakým Slayton „vygeneroval“ prvního muže na Měsíci. Slayton se původně shodnul s vedením NASA, že by to měl symbolicky být někdo z první sedmičky astronautů. Jenže kdo? John Glenn a Scott Carpenter už byli z oddílu pryč, Donald Slayton a Alan Shepard byli připoutáni k Zemi rozhodnutím lékařů, Walter Schirra připravoval nadřízené na svůj brzký odchod a letovou nominaci Gordona Coopera by vedení NASA nerado vidělo pro jeho nízké tréninkové výsledky a zálibu v závodních automobilech, kterým se věnoval místo toho a zřejmě by ji Slaytonovi vrátilo. Zbýval Virgil Grissom, který se měl po návratu z mise Apolla 1 přetrénovat na lunární modul a jako první stanout na Měsíci. Požárem v lodi Apollo 1, při němž Grissom zahynul s celou svou posádkou, nám tedy ze hry o prvního muže vypadává komplet celá první skupina astronautů.
Slaytona logika poté v jeho rozhodování vedla k elitě druhého výběru – k McDivittovi a Bormanovi. První jmenovaný byl tou dobou zaneprázdněný přípravou na let Apolla 9 a zkrátka nebyl k dispozici. Rotace záložních posádek přinášela do pozic velitelů nejbližších misí Toma Stafforda, Neila Armstronga a Charlese Conrada, jimž Slayton rovněž vyslovuje ve svých pamětech plnou důvěru v úspěšné vykonání mise.
Zajímavou úlohu tady ale sehrává právě Frank Borman. On a jeho posádka Apolla 8 obletěli Měsíc na konci roku 1968, pak byli volní a zároveň zkušení pro další výcvik. Z posádky Apolla 8 se měla stát v krátké době i posádka Apolla 11, větu o malém kroku pro člověka (nebo nějakou jinou dle svého výběru) by pronášel na žebříku lunárního modulu Frank Borman.
Slaytonovy úvahy však kazily dvě věci: Borman jej již před startem Apolla 8 informoval, že po téhle misi odchází od astronautů. Byl již unaven náročným výcvikem a rovněž měl problémy doma: měl pocit, že poslední dva roky pořádně nebyl se svou rodinou, jeho manželka Susan navíc začínala mít problémy s alkoholem. Borman se zachoval jako muž a před návratem na Měsíc dal přednost svým blízkým.
Osobně popravdě ani nevím, zda Slayton Bormana vůbec informoval o tom, že jej zvažuje jako prvního muže na Měsíci, či zda to považoval za zbytečné vzhledem k jeho plánovanému odchodu pryč. Není tedy jisté, zda můžeme Franka zařadit do seznamu lidí, kteří řekli Měsíci „Ne“, či jestli tato eventualita v té době existovala jen v hlavě Deka Slaytona.
Za druhé, nikde nebylo do kamene vytesáno, že přistání na Měsíci se povede opravdu již Apollu 11, Slayton tedy seznal za zbytečné vymýšlet nějakou extra osobnost a Apollo 11 svěřil Armstrongovi, který přicházel na řadu coby záložní velitel Apolla 8. Připomínáme, že Slayton měl v Armstronga plnou důvěru a nominaci posvětilo i vedení NASA. Šéfastronaut jedním dechem dodává, že nechápe, kdo přišel s tím nesmyslem, že Armstrong byl nominován do mise díky svému civilnímu původu, to zde nehrálo roli.
Walter Schirra (1923 – 2007)
Člen první sedmičky astronautů, záložní velitel tragického Apolla 1, na podzim 1968 přebral roli padlého kamaráda Grissoma a se svojí posádkou vyzkoušel loď Apollo na zemské orbitě (mise Apollo 7). Již dva týdny před startem však o své vlastní vůli podepsal oficiální výpověď v NASA. Tím překazil plány Slaytonovi, který měl Schirru v hledáčku při hledání prvního muže na Měsíci. Toho si Schirra ale asi nebyl vědom, protože zpětně uváděl dva důvody svého odchodu z NASA: únavu náročným výcvikem a přesvědčení, že by další misi po Apollu 7 stejně už nedostal, protože byl v oddíle astronautů od počátku a čekala zde na své příležitosti spousta „čerstvé krve“.
U Schirry se dostáváme do zbytečného kruhu spekulací i proto, že on a jeho posádka Apolla 7 proslula konfliktním a neposlušným chováním ve vesmíru a hádkami mezi sebou i s letovou kontrolou, tudíž i kdyby Schirra zůstával v NASA, jeho nominaci k lunární expedici by mohly bránit disciplinární důvody. Veliteli Apolla 7 to ale mohlo být jedno, odcházel za jinou prací. Více netřeba spekulovat.
William Anders (* 1933)
Kolega Franka Bormana, druhý pilot Apolla 8 obletěl Měsíc v prosinci 1968. Také se mohl k Měsíci vrátit a také řekl „Ne“. Anders ještě figuroval v záložní posádce Apolla 11 jako pilot velitelského modulu, tato pozice mu měla teoreticky zajistit let na Měsíc v Apollu 13 ... jenže zase jen okolo Měsíce, kde by čekal v mateřské lodi. A to Bill nechtěl, chtěl se již po Měsíci projít, ideálně jako velitel vlastní expedice. Slayton pro něj však žádnou takovou nominaci neměl, Anders se proto přestěhoval do Washingtonu, D. C., a začal zde pracovat v ředitelství NASA. Před odchodem řekl Slaytonovi, že je ochoten se kdykoli vrátit, kdyby se pro něj přeci jen našlo místo v některém lunárním modulu, šéfastronaut s ním však již de facto nepočítal, sejde z očí, sejde z mysli.
Ještě můžeme chvíli teoretizovat, že kdyby Anders byl ochoten letět jako pilot velitelského modulu na Apollu 13, tak tato pozice mu mohla ve výsledku přinést křeslo velitele Apolla 19, astronaut však (správně) předpokládal, že program nebude trvat tak dlouho.
Michael Collins (* 1930)
Tento muž už musí mít plné zuby dotazu „jak jste se cítil sám ve velitelském modulu, zatímco Armstrong s Aldrinem se procházeli po Měsíci a Vy jste je ani neviděl“? Málokdo už ovšem ví, že osud Collinsovi nabídl možnost toto příkoří odčinit a projít se také šedým prachem. Během letu ve stíhačce mu šéfastronaut Slayton nabídl velení Apolla 17, nechybělo tedy mnoho a poslední muž na Měsíci se jmenoval Collins, nikoli Cernan. Diskuze proběhla s blížícím se startem Apolla 11 a Collins údajně jen s díky odmítl. Slaytonovi řekl, že už má náročného výcviku dost a pokud bude Apollo 11 úspěšnou expedicí, tak po návratu odchází od astronautů. Jasné jako facka. Vzhledem ke Collinsovi je to však fajn pocit, že i on měl tu možnost na Měsíci přistát. Volba byla na něm.
Eugene Cernan (1934 – 2017)
Cernanovo odmítnutí letu na Měsíc je trochu pozapomenuto, protože se na zemskou oběžnici později přeci jen dostal. Gene měl původně letět už v Apollu 16, jako pilot lunárního modulu. Když se o příležitosti dostat se na Měsíc dozvěděl, došel za Slaytonem a odmítnul ji. Sdělil šéfovi, že nemá nic proti veliteli Apolla 16 Johnu Youngovi a na Měsíc přirozeně chce, ale myslí si, že své třetí vesmírné misi (po Gemini 9 a Apollu 10) by si už zasloužil velet. Slayton odvětil, že program lunárních expedic se seškrtává, k dispozici jsou i další astronauti a pokud Cernan opravdu odmítne let s Youngem, dost možná už další šanci nedostane. Cernan si však trval na svém a s takovou od Slaytona odešel. Buď velitel anebo nic.
Tato konverzace proběhla plus mínus v červnu 1969 a zanedlouho došlo k výše popsanému rozhovoru mezi Slaytonem a Collinsem, ve kterém Mike odmítl velení Apolla 17. Šéfastronaut se tedy rozhodnul vrátit do hry Cernana a vsadit na něj. Udělal z něj záložního velitele Apolla 14, což byla cesta k velení sedmnáctky. „Kdybych býval věděl, že Deke nabídne Apollo 17 Miku Collinsovi, zůstal bych v posádce Apolla 16,“ vzdával Cernan hold svému „protivníkovi“.
Gene měl vyhráno. Anebo ne?
V lednu 1971, když se blížil start Apolla 14 se Shepardovou posádkou a Gene působil jako záložní velitel, havaroval s vrtulníkem do řeky poblíž floridského kosmodromu. Celkem nic vážného se mu naštěstí nestalo, později se Slaytonovi poctivě přiznal, že za havárii nemohl žádný technický problém ale Cernanova letecká akrobacie po spatření opalujících se žen podél řeky a neodhadnutí výšky nad vodní hladinou. Na Slaytona toto poctivé přiznání zapůsobilo, Gena se zastal a jmenoval jej hlavním velitelem Apolla 17.
Na závěr článku si dáme v českých zemích nepříliš známou perličku a vrátíme do hry Jima McDivitta. Složení posádky Apolla 17 bylo zveřejněno dne 13. srpna 1971, posádku tvořili Gene Cernan, Ron Evans a geolog Harrison Schmitt, který kvůli tlaku vědců nahradil původně nominovaného pilota lunárního modulu Joea Engleho.
Složení posádky NASA poslala médiím v 10 hodin dopoledne, již v 10:30 zvonil v kanceláři šéfa střediska pilotovaných letů Chrise Krafta telefon a na druhém konci linky se ozval evidentně naštvaný manažer programu Apollo McDivitt. „Proč se mnou nikdo nekonzultoval složení posádky?“ ptal se rozzlobeně.
O hodinu později se v kanceláři Boba Gilrutha, ředitele houstonského vesmírného centra, Kraft účastnil jednání s McDivittem, kde bývalý astronaut spustil překvapivou palbu proti Cernanovi. „Já si myslím, že Cernan není dobrá osoba pro velení expedice, zkrátka si to místo nezaslouží! Není to moc dobrý pilot a má tendenci všechno zkazit … Proč jste jen se mnou neprobrali složení posádky?“ hřímal McDivitt.
Gilruthovi a Kraftovi spadla brada, protože takhle decentního profíka Jima neznali. „Škrtněte Cernana z posádky, jinak se mnou už nepočítejte!“ završil McDivitt svůj protest a naštvaně vyrazil pryč. Doplňme, že alternativou za Cernana byl Richard Gordon, který se původně připravoval jako velitel na zrušené Apollo 18 a původně měl v posádce Schmitta, takže s ním byl sehraný.
Když Kraft přišel trochu k sobě, telefonoval Deku Slaytonovi, pod nímž dříve McDivitt s Cernanem sloužili jako astronauti. „Ano, je tam nějaká zlá krev,“ potvrdil Slayton. „McDivitt Cernana nikdy nemusel a ještě se to zhoršilo po té Genově havárii s vrtulníkem. Ale Chrisi, já se Ti za Cernana osobně zaručuji. Je to skvělý pilot a na Apollu 17 Tě nezklame.“
Kraft si zpátky k sobě přivolal McDivitta a sdělil mu své rozhodnutí – Cernana podporuje i on a zároveň se McDivittovi omlouvá, že jej lépe neinformoval s výběrem posádky. Již uklidněný Jim odvětil jen „Děkuji, brzy Ti dodám svoji rezignaci písemně.“
Už na anglické wikipedii je přitom možné dohledat, že McDivitt skutečně odešel z NASA v červnu 1972, po letu Apolla 16, a stal se vicepresidentem energetické společnosti v Michiganu. Gene Cernan se ve svých pamětech o McDivittovi zmiňuje jen krátce, zato však pozitivně až obdivně, o této anabázi však jako pouhý astronaut, který neviděl mezi manažery, nemusel ani vědět.
Nabízí se otázka, zda je to vůbec pravda, že příhoda s rozlíceným McDivittem pochází z pamětí Chrise Krafta, který jedním dechem dodává, že Cernan si na Apollu 17 vedl znamenitě.
Donald Slayton uvádí jen stručně, že McDivitta z NASA odvedla nabídka práce v Michiganu. McDivitt i Cernan přitom v pozdější době neměli problém potkávat se na veřejných akcích či v televizi.
Odmítání kosmických misí samozřejmě není jen doménou projektu Apollo, ale promítá se i do dnešní doby. Bývalý velitel raketoplánu například odmítl dlouhodobou misi na stanici ISS s odůvodněním, že chce v kosmu něco zažít, ne půl roku kroužit okolo Země a ovládat systémy stanice. Podobně také ruský kosmonaut Dmitrij Kondratěv přišel o svůj druhý pobyt na ISS, když se během výcviku rozhodl odejít za politickou kariérou.
Zdroje a doporučené odkazy:
[1]Kniha Poslední muž na Měsíci (Eugene Cernan; 2003)
[2]Kniha Deke! U. S. Manned Spaceflight from Mercury to the Shuttle (Donald Slayton + Michael Cassutt; 1994)
[3]Kniha Cíl: Měsíc (Alan Shepard + Donald Slayton, 1994)
[4]Kniha Flight: My Life in Mission Control (Chris Kraft; 2001)
[5] Interview s J. McDivittem (NASA Oral History; 1999)
[6] James McDivitt na anglické wikipedii
[7] Fanouškovský seznam lidí, kteří se mohli procházet po Měsíci