Před 50 lety se lidé naposledy vydali k Měsíci: Příběh mise Apollo 17

Deke Slayton byl tvrdý a nekompromisní šéfastronaut projektu Apollo. Ten jemuž byla cesta do kosmu prozatím zapovězena. Muž který skládal posádky všech letů Apollo. Slayton si jednoho dne do své kanceláře, ze které měla většina tehdejšího sboru astronautů osypky, pozval zkušeného astronauta Eugena Cernana, veterána z letů Gemini IX-A a Apollo 10. Nabídl mu pozici pilota lunárního modulu Apolla 16, tedy možnost přistát jako jeden z mála astronsautů na povrchu jediného zemského souputníka. Cernan se na chvíli zamyslel, ale po chvíli se rozhoduje: „Ne, při své třetí misi chci být velitelem“ „Víš, že se připravuješ o cestu na Měsíc?“ opáčil Slayton. Místo velitele sedmnáctky, tedy posední lunární mise nabídl veteránovi ze slavného Apolla 11, Miku Collinsovi. Ten však odmítl a Cernanovi tak sázka do loterie vyšla. Získal místo velitele nejdelší a nejúspěšnější lunární mise celého programu − Apolla 17.

V noci z 6. na 7. prosince 1972 stál na startovní rampě LC-39A na mysu Canaveral Kennedyho kosmického střediska majestátní Saturn V. Americká lunární superraketa, předposlední kdy využitý nosič tohoto typu. Později už byl použit jen jednou na vynesení orbitální stanice Skylab. Tentokrát byl ale jeho cílem Měsíc a na jeho špici v kabině tvaru komolého kuželu leželi tři astronauti − velitel a bývalý vojenský pilot Eugene Andrew Cernan, pilot lunárního modulu a původem geolog, jediný vědec, který se kdy na Měsíc vydal, Harrison Hagan „Jack“ Schmitt a pilot velitelského modulu a také vojenský pilot Ronald Evans. První jmenovaný měl tehdy ve svém osobním balíčku i československou vlajku, jeho prarodiče z otcovy strany totiž pocházeli z Vysokých Kysuc na Slovensku a z matčiny strany z Borovan a Nuzic u Bechyně. V okolí kosmodromu netrpělivě čeká na poslední lunární start 500 000 lidí. Den před startem posádce šťastný let telefonicky popřál i tehdejší prezident USA Richard Nixon. Cílem výpravy je stovky tisíc kilometrů vzdálené měsíční údolí Taurus-Littrow. To je mimochodem pojmenované podle rakouského astronoma Josepha Johanna von Littrowa, narozeného na západu Čech ve městě Horšovský Týn. Startovat se mělo okolo 9. hodiny večerní, vše probíhalo v pořádku, ale 2 minuty před startem počítač neodeslal příkaz k natlakování kyslíkové nádrže prvního stupně a bylo nutné jej vyslat ručně. To se sice povedlo, ale počítač takový příkaz odmítl. Start musel být přerušen a hrozilo odložení. Armáda techniků však nakonec našla a opravila problém a start se tedy posunul jen o 2 hodiny a 40 minut.

Poslední minutu před startem už všichni naslouchají hlasu moderátora, který zní z nedalekého střediska řízení startu: „25 sekund do startu, 20 sekund, 15 sekund, přechod na interní řízení, 12, 11, 10, 9, start zážehové sekvence“ zpod majestátní rakety vyšlehávají první masivní proudy ohně „6, 5, 4, 3, 2, 1, start!“. Sedmý prosinec 1972., třiatřicet minut po půlnoci floridského času. Na dlouhou dobu poslední výprava lidstva za oběžnou dráhu Země právě opustila zemský povrch. Všech bezmála půlmilionu lidí na kosmodromu a další miliony lidí u televizních obrazovek se dočkaly, majestátní Saturn V v době startu vážící 2 950 500 kg s tahem 34,02 MN právě vzlétl. Povrch Země se pod ním otřásl natolik, že bylo drobné zemětřesení zaznamenáno i v tisíce kilometrů vzdáleném New Yorku. Přihlížející lidé, kteří se nachází 5 km od odpalovací rampy, mají problém stát na místě a na chvíli ohluchnou. Rampa je mezitím chlazena hektolitry vody. Pocit z tohoto výjimečného okamžiku ještě umocňuje fakt, že start se koná za tmy a tím pádem nádherně vynikají plameny šlehající z rakety, díky čemuž je Saturn viditelný až do vzdálenosti 800 km od kosmodromu.

Ve výšce okolo 60 km byl odhozen masivní 1. stupeň S-IC, který soustavě udělil rychlost 8 600 km/h. V tuto chvíli byl zároveň zažehnut 2. stupeň S-II, který dostal sestavu do výšky 180 km a udělil jí rychlost 24 600 km/h. Zážeh každého stupně astronauti pocítili opravdu výrazně, a to sice cuknutím a nárůstem přetížení, které mohlo dosahovat až 4G. Čtvrt hodiny po startu umístil třetí stupeň rakety svým prvním zážehem kosmickou loď Apollo na velmi nízkou, dlouhodobě nestabilní, „parkovací“ oběžnou dráhu. Přibližně dvě a půl hodiny od startu byl pak podruhé zažehnut motor třetího stupně s označením S-IVB a vyslal loď směrem k Měsíci. Po tomto manévru se kosmická loď Apollo odpojila od rakety, otočila se o sto osmdesát stupňů a spojila se s lunárním modulem, který byl ještě k raketě připevněn, vytáhla ho a celá 40 tun vážící sestava se vydala na třídenní cestu k Měsíci. Raketa udala lodi takovou rychlost, že už stačilo vzít s sebou jen velmi malé zásoby paliva v servisním modulu pro korekční zážehy.

Třídenní let k Měsíci probíhal až neuvěřitelně klidně, kdyby nebylo na programu práce tolik vědeckých experimentů, posádka by se snad i nudila. Zážeh provedený po třech dnech letu za odvrácenou stranou Měsíce tedy bez nejmenší technické chybičky umístil velitelský modul America a lunární modul Challenger na oběžnou dráhu kolem našeho jediného souputníka a několik hodin poté se Challenger s Cernanem a Schmittem na palubě oddělil od modulu America, ve které měl na kolegy po dobu jejich tři dny dlouhého pobytu na Měsíci počkat Evans.

Dne 11. prosince, krátce před osmou hodinou večerní světového času, přistáli Eugene Cernan a Harrison Schmitt jako šestá a na dlouho poslední posádka na povrchu Měsíce v údolí Taurus-Littrow! (Až do dnešních dnů se na Měsíc nikdo další nepodíval a minimálně 3 roky ještě nepodívá.) V řídícím středisku v Houstonu propukne jásot, stejně jako u milionů televizních obrazovek po celém světě. Na povrchu našeho jediného přirozeného souputníka přistál 11. a 12. člověk v historii. 

Po nezbytných přípravách vstoupil Cernan na povrch Měsíce a krátce poté se k němu přidá i Schmitt. Při první procházce zprovoznili lunární vozítko, rozmístili vědecké přístroje a prozkoumali nejbližší okolí místa přistání. Poté se vrátili do modulu, najedli se a po několikahodinovém opravdu zaslouženém spánku se vydali na druhou procházku, při které zkoumali roverem širší okolí a sbírali další vzorky. Další den se toto opakovalo s tím rozdílem, že už se vydali doopravdy daleko a dokonce objevili oranžovou půdu obsahující vulkanické sklo z výbušné sopečné erupce před miliardami let. 

Na konci této poslední vycházky pronesl Eugene Cernan s vědomím, že jsou na Měsíci jako poslední následující slova: „Zanecháváme tady plaketu připevněnou na podstavci lunárního modulu, který byl po tři dny naším domovem. Ti, co přijdou po nás, si mohou přečíst naši zprávu: Na tomto místě lidé v prosinci roku 1972 završili první průzkum Měsíce. Přišli jsme do těchto míst v míru a v míru také odtud odcházíme. Nechť tento mír provází životy všech národů na Zemi. Toto je poselství pro naše následovníky, pro ty, na kterých už dnes leží naše budoucnost, pro ty, kteří budou jednou následovat v cestě započaté programem Apollo“.

Celkem strávili na Měsíci 74 hodin a 59 minut, z čehož 22 hodin procházkami po povrchu. Najezdili 33,8 km a odebrali 110,52 kg vzorků lunárních hornin. Poté ovšem následoval návrat a po již zmiňovaných 75 hodinách vzlétl horní stupeň lunárního modulu na oběžnou dráhu kolem Měsíce, kde se spojil s velitelským modulem, ve kterém již netrpělivě čekal Ronald Evans, který předchozí dny prováděl opravdu pečlivý dálkový průzkum Měsíce.

Po šťastném shledání byl odhozen již nepotřebný lunární modul a po pár hodinách dalším zážehem kosmická loď opustila orbitu Měsíce a vydala se směrem ke své rodné planetě. Při zpátečním letu ještě provedl Ronald Evans hodinový výstup do volného prostoru za účelem sběru kazet s filmovým materiálem. Dne 19. prosince 1972, po odhození servisního modulu, vstoupil malý kuželovitý velitelský a návratový modul America do zemské atmosféry, přičemž se jeho tepelný štít rozpálil na několik tisíc stupňů a astronauti opět zažili několikanásobné přetížení. Po tomto pekelném manévru bezpečně přistávají v Tichém oceánu poblíž souostroví Samoa jen 6 km od záchranné lodi. První etapa lidského dobývání vzdálěnějšího vesmíru byla úspěšně zakončena. A to i s československou vlajkou na palubě, která je až do dnešních dní zásluhou astronoma Luboše Perka vystavena v kopuli největšího českého dalekohledu, dnes Perkova dalekohledu v areálu Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově.

Hned po prvním přistání na Měsíci však začal zájem veřejnosti i politiků o finančně velmi náročné měsíční mise upadat. Pozornost NASA se zaměřila nejprve na velmi krátkou dobu na stanici Skylab, později na tři desetiletí na raketoplány. Ty doopravdy změnily přístup lidí na oběžnou dráhu, na každou misi se vydalo kolem 7 astronautů, v nákladovém prostoru bylo možné vynášet vědecké moduly, meziplanetární sondy nebo velké komunikační a vojenské satelity. O konci jejich provozu rozhodla především havárie raketoplánu Columbia roku 2003. Už tak byly raketoplány zastaralé a jejich provoz ani zdaleka tak levný, jak činily původní předpoklady. V návaznosti na to byl vyhlášen poprvé program návratu na Měsíc, Constellation. Ten chtěl využít technologie raketoplánů k přistání na lunárním povrchu v roce 2019. Roku 2010 byl ale zrušen a o 7 let později byl jeho nástupcem označen program se stejným cílem a trochu odlišným vybavením, Artemis.

Tím už se dostáváme do současnosti, kdy se v kosmickém prostoru nachází loď Orion při první misi tohoto programu. Pokud bude mise Artemis I úspěšná, a všechno tomu nasvědčuje, měla by se mise Artemis II uskutečnit v podobném profilu letu, tentokrát už s lidskou posádkou na palubě lodi Orion. V této chvíli stále platí termín přistání na Měsíci v rámci mise Artemis III v roce 2025, realističtější je však spíše pozdější termín v druhé polovině tohoto desetiletí. Další éra lidského dobývání Měsíce, kdy se na něj podívají příslušníci celé řady národností a vedle mužů i ženy je již doslova za rohem. Nyní přitom nepůjde o jednorázovou návštěvu, ale o začátek dlouhodobého pobytu lidí jak na orbitě Měsíce v podobě stanice Gateway, tak v budoucnosti i na jeho povrchu. A snad i o jakýsi můstek k první cestě člověka na Mars. 

P. S. a když jsme šéfem astronautů (Dekem Slaytonem) začali, tak jím i končíme. 6. 12. 2022 oznámila Indira Feustelová (manželka amerického astronauta, jejíž rodina má v Česku své předky), že její manžel, nám dobře známý Andrew Feustel, se stal novým šéfem astronautů a bude tak mít hlavní slovo při volbě astronautů na jednotlivé mise. Andrew vzal na oběžnou dráhu na přání své ženy Nerudovy Písně kosmické, ale nejvíce známy jsou jeho cesty s Krtečkem v letech 2011 a 2018.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] wikipedia.org
[2] nasa.gov
[3] solarsystem.nasa.gov