Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Mít anebo být? To je to, oč tu běží…

Mít anebo být? To je to, oč tu běží…

Být či mít. To je to, oč tu běží...
Autor: Petr Horálek.

Filosof Erich Fromm ve 20. století řekl, že lidé v současné společnosti se dají rozdělit do dvou skupin: Ti, co chtějí v životě mít, a pak ti, co chtějí být. První skupina jsou typičtí „shrabovači“ – potěchou a naplněním je jim co největší materiální bohatství, stamilióny na účtu, velké domy, luxusní auta, dokonce možnost ovládat druhé a v krajním případě je obírat o jejich majetek. Prostě v dnešním komercializovaném světě potřebují, aby jim co nejvíc patřilo. A pak jsou tu ti, co chtějí být. Ti usilují o prožitek, finanční prostředky jim slouží maximálně k naplnění zážitkových tužeb, život berou jako vzácnost s nespočtem možností silných momentů a epizodek, které jim zásobí jejich duševní bohatství. Zpravidla filantropové, jimž radost přináší výměna, spojení, sdílení i zážitek z radosti druhých. Těžko říct, kam patřím, to posoudí druzí, ale příběh posledních dvou dekád, který vyústil v dokonalou zážitkovou satisfakci, mi znovu připomněl moudrého Fromma.

Hele, dovedo, tak jako jsou tady i takový hovada, ale toho dostaneš třeba tak jednou za 7 let,“ chroptil mi před zraky svých přátel rybářů před 3 lety jeden svérázný a neuvěřitelný srdcař, který mi znovunavrátil víru v možnost ulovit toho candáta. Tím prvním byl můj otec už před 20 lety, vášnivý rybář, který byl nejvíc fascinován asi tím, že já si prostě neodpustím vzít na ryby hvězdářský dalekohled. Ostatně tak jsem si mezi místními rybáři vydobyl přezdívku „Hvězdář“.

Úterý 4. září 2018 podvečer. Konečně se po několika deštivých dnech ukázalo sluníčko a dávalo naději, že se blíží krásná hvězdná noc. Ostatně zářijové noci bývají obecně na vyhlížení hvězdného nebe i s Mléčnou dráhou nejlepší. Vzduch je klidný, teploty v noci už klesají, ustálené počasí dokáže spolu s čistou atmosférou dodat kontrast nebi i tam, kde v jiných částech roku škodlivé světelné znečištění z měst všechno hezké ukradne. Už jsem měl dost z práce, přípravy přednášek a výstav na další školní rok, tak jsem se ještě dostatečně nadlábnul, nazul „broďáky“, popadl čeřen a vydal se polapit nějakou tu nástražní rybičku. Nic, opravdu nic nenasvědčovalo tomu, co se chystalo o 4 hodiny později přijít…

Rybář-hvězdář po úspěšném časném ránu v létě roku 2003. Autor: Taťána Horálková.
Rybář-hvězdář po úspěšném časném ránu v létě roku 2003.
Autor: Taťána Horálková.
A to tu číháš na úhoře, nebo co?“ ptal se před 15 lety jeden zmatený rybář při pohledu na tu velkou vertikálně sklopenou bílou rouru, co jsem měl na pláži kousek u svých prutů. Mě to tehdy fakt rozesmálo, nemohl jsem si pomoc. Ale ono když ti rybáři jsou v některých případech tak jednostranní, promiňte mi. Ani ve snu je nenapadlo, že je to hvězdářský dalekohled; mysleli si, že tam budu udit ryby. Nepomohl ani pohled do útrob toho Dobsona, kde na dně leželo 25cm zrcadlo od Jiřího Drbohlava; prostě viděli rouru, v ní úchyty na háčky s navlečenými úhoři (astronom ví, že držáky na sekundární zrcadlo). Celý dojem umocňoval fakt, že newtonovská konstrukce pochopitelně obsahuje vývod na okulárový výtah z boku a ten oni považovali za odvod vzduchu. No fakt, s tímhle prostě vážný výraz neudržíte. Uvěřili až o 3 hodiny později, když jsem jim za vymetené noci ukázal galaxii v Andromedě a Mars nejblíž k Zemi za posledních 60 tisíc let. Ano, to se psal ten památný srpen 2003. Byli u vytržení a ten rok se, aniž bych to chtěl, po Seči rozšířila legenda o rybáři-hvězdáři. Já nevím, že kolem toho dělali takový tyátr – já prostě rád co nejkomplexnější zážitek. A navíc tehdy ještě obloha byla pěkná, dneska kvůli nadměrně přebytečnému svícení ani nad Sečí už to pověstně krásné nebe pořádně nezažijete.  Vše tehdy vyvrcholilo úlovkem pro mě tehdy největšího kapra, který rozvrčel brzdu navijáku v ten nejneočekávanější moment – když jsem definitivně strhl pozornost všech 6 rybářů kolem mě pohledem na věhlasnou mlhovinu Laguna ve Střelci. Prostě akční popularizace astronomie v praxi.

Slunce je ještě nad obzorem, zlatavě svítí a hladina se uklidňuje. Jedním očkem sleduju, jestli mám pořád volný svůj oblíbený flíček, jestli ho mezitím neobsadil jiný rybář. Házím do mělké vody síť upevněnou na těžkém bidle a vodou procházím osvědčený půlkruh kolem sítě v broďákách, abych nějakou tu rybku nahnal do lovné pasti. Prudce zvedám a jupí – konečně se v síti „vaří“ desítky rybiček. Vybírám jen pár – jen takové, které by mohly candáty přilákat. Na opačné straně přes přehradu se tyčí osamělý modřín a stojím právě na tom místě, kde jsem před 20 lety a 15 dny chytil svého prvního kapra. Jen o necelý rok později, co mě má babička přivedla ke hvězdám. Vzpomínám.

Pohyb asterismu Velký vůz byl tím impulsem... Autor: Petr Horálek.
Pohyb asterismu Velký vůz byl tím impulsem...
Autor: Petr Horálek.
Vidíš těch sedm hvězd?“ ptá se babička na zápraží chaloupky na pověstném Klokočově. „Vidím,“ odpovídám uspěchaně, protože myšlenka mě vede spíš k lahodné housce s medem naservírovaná na plátěném ubrusu na stolku v tichém obýváčku se skromnými kamny. Je to stejně zvláštní perspektiva – vidět toho jedenáctiletého floutka, co se trápil, že nedostal polibek od blonďaté spolužačky ve škole, zatímco babička se ho (později úspěšně) snažila naverbovat na dráhu poznání. Že je to „Velký vůz“, toho floutka vůbec netankovalo, prostě chtěl olíznout sladký med a dál se unášet myšlenkami na tu platonickou dětskou lásku. Až opětovný pohled o desítky minut později toho památného říjnového večera roku 1997 toho kluka zaujal: Hvězdy nestály tam, kde byly o těch pár zákusů do housky s medem dříve. A proč? Ten kluk si pořád myslel, že hvězdy jsou stálé, obloha se nemění… a ona mění. To byl ten impuls. Stačila Brunova pravda o tom, že „se přece točí“ (jasně, slavněji tuto větu zužitkoval až podobným osudem dohnaný Galileo Galilei) a trvalá vášeň byla na světě! Astronomie se toho floutka už nikdy nepustila.

A nepustila se právě ani láska k rybolovu, kterou zdědil po svém dědovi i jeho synovi, tedy po svém otci. Právě otec ho mystickými příběhy o sečských rybářských legendách dostal k té vodě takřka okamžitě. Sluneční brýle, jeden proutek, deka, opalovací krém a bílý klobouk. Už tehdy snil o obří štice, candátovi, tajemném úhoři či kaprovi velkém jak dospělá kareta. Tyhle sny byly tak silným motorem, že vydržel celé dny i kusy nocí, spálený od slunce, zbědovaný únavou i kamenitým nedostupným terénem neznámých zákoutí sečské přehrady a stále se k vodě vracel pro aspoň tu jednu rybu. Tu jednu jedinou… Když se pak setmělo, ukázaly se hvězdy a tajemný vesmír nad hlavou… a tohle tomu floutkovi k maximální radosti z letních prázdnin bohatě stačilo.

Támhle na to lízátko,“ říkával táta stromu na protějším břehu. Měl kulatou korunu na vysokém kmeni bez porostu a fakt na dálku připomínal jabkový „Chupa Chups“. Dneska už tam nestojí, ale hrávali pod ním trempové na kytaru a zvuk se rozléhal po celé hladině té přehrady, odrážející v noci svit hvězd. Tutam padl meteor a to „lízátko“ byl směr, kam nahazovat, aby ryby braly. Ony nebraly, ale komu to vadilo. To už byl rok 1999, rok velkého evropského zatmění Slunce. Mnozí kvůli Nostradamovi vyděšení lidé čekali ten neblahý konec světa a ono nic. Ale hlavní je, že „lízátko“ stálo, bylo jakým směrem nahazovat a otcovy příběhy o velkých kaprech či plachých candátech neomrzely ani ve 13 letech. „To musíš nachytat běličky a nahodit to nejlíp bez olůvka; my jsme používali malou matici, kterou jsme provlékli kus vlasce a do očka zamotali kostku cukru. Ta se ve vodě rozpustila a ta rybka už tam jen čekala,“ povídal otec. „Víš, když to ten candát vezme, je nejdřív hrozně opatrnej. To poznáš tak, že jen pocuká s polystyrenem.“ A ukazoval na průvlek pod prutem, kde vlasec zatěžovala kostka polystyrenu. „Nesmí ucítit vůbec nic. Jak jen trošku ucítí náznak odporu, tak tu rybku vyplivne.“ A pokračoval, jak ta rybka musí být dobře napíchnutá, jak musí být všude ticho, ani muk. Jak takový candát loví, kdy loví, kolikrát denně a jak dlouho. Jak táhnou hejna i samotáři, jak citliví jsou na změnu tlaku i počasí… prostě mluvil o tom tak zaujatě a nadšeně, že jeho syn půjde v jeho šlépějích, že ve mně vzbouzel větší hrdost z odhodlání lovit než z lovu samotného. Časy se ale změnily, rybářů přibylo, stejně tak odpadků na březích i ve vodě, zvýšila se míra hluku a candátů ubylo. A tak jsem nakonec nikdy tátovi toho vlastnoručně uloveného do lodny nepřinesl…

Výhled ke třem planetám za slunovratové noci 20. června 2018 na břehu Sečské přehrady. Autor: Petr Horálek.
Výhled ke třem planetám za slunovratové noci 20. června 2018 na břehu Sečské přehrady.
Autor: Petr Horálek.
Slunce už zapadá a hladina se uklidňuje. Dneska bude ale opravdu krásná noc. Už vyhlížím Mars, letos nejblíž k Zemi až do září roku 2035. Je teprve šero a on už tam tak pěkně „visí“. Oba pruty nahozené, speciálně převázané tak, jak mě to před třemi lety naučil „Doveda“. Jindy je nás tu víc a nadáváme, jak to nebere, u čehož si vyměníme hodiny příběhů z jiných (a zdaleka ne rybářských) zážitků. Ale dneska tu nikdo není. Jen desítky rybářů podél protějšího břehu. Pravý čas a pravé rozpoložení na oblíbenou hudbu. Zavrtávám se do rozpadající se rybářské stoličky a sleduju ten klid. Vodu čeří jen občasné zalovení bolena nebo štiky, v dáli na hladině si to štráduje osamělý kapr. „Let’s Marvin Gaye and get in on…“ Mám ji přepnout? Nebo raději pustit minulost z hlavy?

Pro mě osudná to píseň Charlieho Putha, v dobrém i zlém. Oběcně tenhle typ hudby zas tak nevyhledávám, ale tahle píseň se prostě do mého života tak nějak vmísila. Poprvé jsem ji uslyšel v roce 2015, když jsem se vracel ze slovenských Polonin, kde se mi tehdy poštěstilo zažít Perseidovou smršť jako nikdy a vlastně celý ten příběh je jedna knižní kapitola. Ne-li víc. Když jsem se pak spokojen vracel do Česka, na slovenské dálnici D1, zrovna když jsem projížděl kolem Vysokých Tater, si z téhle písně vystřelilo tak rozkošně jedno slovenské rádio. Oba hlasatelé, muž a žena, jí dělali líbeznou slovenštinou romantický simultánní překlad. Tak mě to za jízdy rozesmálo, že jsem si tu píseň prostě musel stáhnout… A pak řacha jako blázen letos 13. února. Právě za poslechu téhle písně při cestě na jednu ze svých přednášek. Čelní srážka s polským kamioňákem, který se rozhodl sledovat chrousty nebo co a nedal pozor na cestu. Moje auto na odpis, sic bez jediného zranění, ale beztak ve vatě rozhodně zdaleka nejsem, tak se mi zas zhroutil celý svět. Sbohem Namibie, sbohem Kanáry, sbohem Indočíno, letos sbohem zážitkům, na které jsem si tak těžce poslední roky šetřil a tak moc se na ně těšil. Ach jo. Musel bych odpřednášet tak 200krát, abych si vše vrátil a mohl zas pokračovat ve svých snech. Jaká ironie, že to auto jsem měl právě pro to, abych s ním mohl jezdit vydělávat a našetřit tak na zážitky, o kterých budu zas přednášet. Ale musel jsem ty peníze uvolnit na auto nové a zážitků se vzdát. Samozřejmě nejbližší i vzdálení pomohli, ale takový zásek člověka prostě poznamená. Ironií je, že za těch 11 let jsem najezdil statisíce kilometrů napříč Zélandem, Austrálií, celým americkým kontinentem, jižní Afrikou i Evropu bez jediné nehody, a pak stačí v Česku potkat jednoho polského řidiče kamionu. Byl to nepříjemný krok zpět.

Grace, she takes the blame… Bono prostě umí. Tohle je hned ta další, která hraje do uší, zatímco soumrak dál postupuje a blíží se noc. Klidné pruty střeží sečskou přírodu a pořád mi ani v hloubi duše nic nenahrává tomu, k čemu se schyluje…

Grace finds goodness in everything…“ zpívá Bono dál s klidnou notou, zatímco nad hlavami nám s Martinem Popkem a Markem Brukem visí pomerančový Měsíc. Bylo 10. prosince 2011 a noc na exotickém thajském ostrově Ko Lan se mi právě ukládala jedna z nejsilnějších vzpomínek do mých mozkových závitů. Úplné zatmění Měsíce je vždycky dokonalý zážitek, obzvlášť má-li ho člověk na nebi nad jemu exotickou krajinou. Tehdy to vyšlo skvěle. Jen jsme polehávali na vylidněné pláži, moře šplouchalo a ten zjev zatmělého Měsíce v souhvězdí Býka mám dodnes živě v paměti. Ten klid, ta satisfakce po nejistém hledání skvělého pozorovacího místa, ten bezprostřední výhled v komorním duchu…

Pod rudým Měsícem na pláži ostrova Ko Lan. Autor: Petr Horálek.
Pod rudým Měsícem na pláži ostrova Ko Lan.
Autor: Petr Horálek.

A pak je tu 31. leden letošního roku, Thajsko podruhé. Ještě před tou nepříjemnou autonehodou. Tady se uzavřela další kapitolka. A zase v doprovodu U2, teď už na jisto a stylově. Na ostrově Ko Samui jsem si se životem musel uzavřít jednu takovou životní nespravedlnost.  Když už tak skáču ve vzpomínkách křížem krážem (ono jak mozek asociuje, tak to prostě leží a běží), vraťme se do 20. ledna roku 2000. Tehdy mi můj vedoucí astronomického kroužku na pardubické hvězdárně, bohužel již zesnulý Vašek Knoll prozradil, že v noci bude úplné zatmění Měsíce. Vyrazili jsme tehdy s kamarádem na střechu garáží u něj za domem, panelákem v jedné východní čtvrti Pardubic. Měl tehdy hvězdářský dalekohled a já deník. Zapisoval jsem si při východu Měsíce každou změnu a noc byla mrazivá, Měsíc zas o to krásnější. Mělo to jen jednu, ovšem podstatnou nevýhodu – nějak jsme si zapomněli oba napsat, v kolik hodin vlastně to zatmění má být. Jaký nepříjemný zářez pak způsobila moje maminka, když po osmé večerní venčila cíleně pod těmi garážemi našeho tehdejšího čtyřnohého miláčka, jezevčíka Kima, a rázně rozkázala, že je už pozdě a mám jít domů. Další den jsem litoval o to víc, když prý parádní počasí vydrželo celou noc (na leden dost nezvyklé) a úkaz prý opravdu na nebi nastal – v časných ranních hodinách. Zatmění nejsou ovšem dílem náhody, jak zevrubně psáno v mé knize Tajemná zatmění, takže pokud člověk připočte periodu saros, trvající 18 let, 10 (11) dní a asi 8 hodin, má možnost ten daný úkaz uvidět znovu, jen z jiného koutu světa. A tak jsem si tak seděl na kameni pláže ostrova Ko Samui, Měsíc už zprudka vycházel a odevzdaně se nořil do narudlého zemského stínu, když mi mozek tuhle nespravedlivost připomněl. Nemusím už asi dál nic sáhodlouze vysvětlovat – dopočítal jsem si dost rychle, že jsem vlastně nejel jen na nějaké to zatmění, ale právě na to kýžené, které mi tehdy maminka tak nějak neumožnila z pochopitelných mateřských obav vidět. Neumíte si představit tu ohromnou katarzi, konečně jsem to chybějící zatmění uzřel!

Podmanivý zážitek s rudým Měsícem. Autor: Petr Horálek
Podmanivý zážitek s rudým Měsícem.
Autor: Petr Horálek
Jó, bylo to pěkný,“ říkám si v duchu na té popraskávající rybářské sedačce. Trošku se mi na tváři loudí zasněný úsměv rekapitulující všechny ty vzpomínky, které mi běží hlavou při poslechu U2. Ten candát dneska už asi nepřijde, ale proč se tím trápit, když nakonec všechno to hvězdné se letos vydařilo s plnou parádou. Už je devět pryč, ještě tři hodinky můžu střežit hliníkové plíšky, které zakrouceným koncem lapí vlasec tak, aby se začaly jemně sunout po písku v momentě, kdy nějaký ten „zubáč“ zhltne návnadu a začne za vlasec tahat. Ani jeden z plíšku se nehne, tak otáčím hlavu k jihu a tam se vznáší Mars. Už není tak jasný jako na konci července a znovu tak jasný nebude až do 11. září 2035. Na některé zážitky člověk musí čekat dekády, u jiných ví, že jsou jen jednou za život…

… no a nechceš jet s náma?“ píše můj kamarád a skvělý třebíčský fotograf Marián Runkas na facebooku. Spolu s jeho milou, rovněž skvělou fotografkou Vlaďkou Krškovou si chytli akci na třídenní návštěvu řeckého ostrova Rhodos, přičemž ta cenová akce se perfektně trefila do termínu nejdelšího úplného zatmění Měsíce v tomto století 27. července. Já se původně viděl už v Namibii pod pískovcovým obloukem Spitzkoppe, ale to auto… ach jo, to auto. Takže velkolepou expedičku na jiný kout světa jsem si tentokráte troufnout nemohl, ale zatmění na 105 let jediné tak dlouhé, navíc s nejjasnějším Marsem mezi lety 2003 a 2035… no pardón, ale tohle je výzva za všechny (zbývající) prachy. No co, když tak pak budu zas na rýži a sucharech, než se něco našetří. „Hele, tak jestli vám to nevadí, já se přidám,“ odpověděl jsem a už nebylo návratu. A toho jsem fakt nelitoval. Tři dny poprvé v zemi, z níž pochází část mých předků (ano, v žilách mi údajně proudí i řecká krev… nevím tedy, zda je to dobře nebo ne), na malebných plážích vyprahlého Egejského moře a pod oblohou, která je přeci jen o výrazný chlup zdvihnutá o ten kus zeměpisné šířky. Pro laika to mnoho neznamená, maximálně to slunko prostě „praží“ výš nad hlavou než u nás. Ale pro milovníka hvězdného nebe? Už už jsem mapoval terén, simuloval pohyb Měsíce, vyhlížel dokonalé místo s výhledem na jihovýchod, kam se nejdéle zatmělý Měsíc v tomhle století promítne poblíž centra Mléčné dráhy. Už jsem v hlavě osnoval nejlepší kompozice.

Ještě potrvá, než ten zážitek vstřebám... Autor: Vladimíra Kršková.
Ještě potrvá, než ten zážitek vstřebám...
Autor: Vladimíra Kršková.
Počasí přálo jak na objednávku, „prťavý“ Měsíc (zrovna v odzemí) se krásně vyloudil nad obzor ještě přirozeně celý úplňkový a za soumraku pomalu stoupal vzhůru ve společnosti přejasného Marsu. To byla pastva pro oči i bez zatmění, ale když to začalo a náš kosmický soused se pomalu nořil do stínu Země, cítil jsem se zas o dlouhé chvíli jako král svého života, ve správný čas na správném místě a se správnými lidmi. Utábořil jsem se s těžkou technikou do závětří k takovým nízkým keříkům kousek od zálivu nad vysokým útesem, odkud člověk viděl už jen na oko nekonečné moře. Jak Měsíc postupně slábl ve stínu Země, začala se podle plánu objevovat i ta majestátní Mléčná dráha v okolí souhvězdí Štíra a pod ním tak, jak ji u nás nikdy neuvidíme. Po hodině Měsíc opravdu zrudnul, ztmavnul a jakoby ustoupil do ústraní, aby dal na hodinu a 43 minut prostor těm „nebeským symfoniím“ přírodně tmavého hvězdného nebe. To víte, že mi zas na mysl vytanula nějaká hudba, tentokráte soundtrack z filmu „Surfařka“ od Marca Beltramiho. Je tam taková kouzelná scéna, shodou okolností se odehrává opět v Thajsku (pěkně se to cyklí), kde Bethany Hamiltnová v podání talentované AnnaSophie Robbové pomáhá malému thajskému chlapečkovi najít znovu důvěru v oceán krátce poté, co její rodinu v Phuketu smetla 26. prosince 2004 osudná vlna Tsunami. Dítko se ne a ne do vody vůbec vydat, ale Bethany to nevzdala a srdcem (raněné) surfařky nakonec dokázala malý zázrak. A pro tuhle scénu Marco Beltrami složil tak chytlavou a přitom dostatečně podmanivou skladbu, že mi dodneška tane na mysl, když vidím šplouchat moře nebo oceán. Hrála mi v hlavě i dlouho po tom, co zatmění skončilo a já si tak polehával pod tím úplňkovým Měsícem s čerstvými zážitky, které ještě potrvá vstřebat…

Romantický výhled k zatmění Měsíce 27. července 2018 z řeckého ostrova Rodos. Autor: Petr Horálek.
Romantický výhled k zatmění Měsíce 27. července 2018 z řeckého ostrova Rodos.
Autor: Petr Horálek.

Jé, tak mě napadá, že to bych si mohl k té „rybačce“ pustit. Tak sahám po EmPéTrojce a už datluji do té dotykové obrazovečky. A je tam. A začíná. Pozavírám oči s blaženým výrazem na tváři a pohledem do Mléčné dráhy, která se dneska tak krásně vyjímá. Jen letmo pohlížím i k těm plíškům, které se i přes padlou noc stále slaboučce zvýrazňují na tom tmavém písku. Ovšem něco není v pořádku. Jeden plíšek chybí.

Vkládám tedy ten přehrávač do kapsy od bundy – už je docela chladno – pravou rukou poslepu lovím čelovku zavěšenou na opěrátku sedačky a rozsvěcím. Plíšek u levého prutu fakt není na svém místě, z mé perspektivy je schovaný přímo za prutem… a odskakuje pryč. Jaká náhoda, že zrovna začíná hrát ta dynamická pasáž soundtracku ke žraločímu útoku, protože perfektně kopíruje rytmus tlukotu mého srdce. Něco se děje. Přistupuji blíž k prutu a vlasec se opravdu svévolně odvíjí. Je tam ryba. Klečmo tedy sleduji, co se bude dít dál a najednou jakoby mi zas začal v duchu radit otec: „Musíš počkat… říká se, že tak dlouho, dokud nevykouříš cigaretku.“ No tahle rada je mi jako nekuřákovi trošku na prd, ale nějakého toho candáta jsem už letos ulovil, tak dám teda na zkušenost. Ještě pomáhám v odvíjení, protože namotaný vlasec se občas zasekává v bubnu a ta ryba by tak mohla ucítit občasný odpor. A to přeci nechci, hlavně nepodpořit tu její opatrnost. Ale minutka je vskutku pryč, soudě podle délky hrané skladby, je čas na zásek.

Prut tedy beru opatrně z vidliček do rukou, zatímco vlasec se ještě dál odvíjí. „Dovedo, jestli je to candát, na 95 procent ho tam máš… to jsou jen legendy, že musíš čekat minutu. Kdybys viděl, jakou rychlostí to nasaje do jícnu, tak bys sekal hned,“ zní mi zas v hlavě rada kamaráda, co mě k candátům „znovuzlanařil“ před 3 lety. Tak teda jo. Zaklapnout cívku navijáku, navít zbytky volného vlasce a … jemný zásek. Uff. Už podle odporu cítím, že tentokrát to nebude úplně malá ryba. Kdepak, Petře, tentokrát konečně úctyhodnější kousek. Na druhém konci vlasce jakoby se nejistý živočich rozhodl zapřít o utopený strom. Vůbec se nehne. Že bych uvázl? Vím, že tím směrem na dně leží nějaká větev, ale z minulých uváznutí si pamatuji, že to bylo blíž.

To poznáš podle těch úderů. On se snaží hlavou bouchat do dna, a čím větší je, tím víc na to dno zalehne a nehne se,“ vybavuji si slova dalšího z místních rybářů-rádců. Ale ani jeden z nich tu teď není. Je tma, hvězdy září, hladina je klidná jak už dlouho ne a přesto se pod ní odehrává dost možná zběsilý souboj. Ten ovšem nedokážu posoudit jinak než z pevného tahu ryby, který jsem doposud nikdy necítil. Už čtvrtá skladba dohrává a já mám pocit, že se vlastně nic extra nezměnilo. Ta ryba, je-li to vůbec ryba a ne kus větve jako obvykle, jen sotva hne tělem doleva či vpravo, prostě jen sedí u dna a ne a ne se hnout. Tak zabírám z více sil, přeci jen ještě nějaké mám, ale účinek je přesně opačný. Cítím ještě silnější tah. To přece ryba být musí, tohle není možné, aby dělal proud pod hladinou s nějakou nadzdvihnutou větví!

Staří Inkové věřili, že Mléčná dráha je součástí koloběhu pozemské vody... Autor: Petr Horálek.
Staří Inkové věřili, že Mléčná dráha je součástí koloběhu pozemské vody...
Autor: Petr Horálek.
Srdce mi tak začíná bušit jak o závod, protože mi čím dál víc dochází, že se to asi fakt děje. Už je to určitě deset minut a teprve teď – jen občas – cítím v tahu na špici prutu jemné zaváhání. Jakoby ten tvor až teď podlehl tahu a konečně se podmanil síle protivníka. Jaká to symbolika, že ve směru, kde nejspíš ta ryba pod hladinou táhne, se na nebi snáší Mléčná dráha a její svit se slabě odráží o zrcadlovou vodu. Staří Inkové věřili, že Mléčná dráha je pokračování koloběhu pozemské vody a vrací tak vláhu na zemi v podobě dešťů. A právě ty zásobí pozemské řeky bohatou okysličenou vodou, která umožňuje kypět podvodnímu světu životem. No, podle toho tahu tam opravdu živo je. A hle, právě v tom směru, ale ještě dost daleko, vyprskla voda jak od ocasu ryby. Za tmy ale jen těžko poznám, jak velké. Pátá skladba je pryč a já si skoro připadám jak hlavní hrdina filmu „Velká rybaTima Burtona.

Nesmíš ztratit pružnost ve vlasci,“ zní mi zas hlas mého otce, který dobře věděl, co říká. Čím je bojovná ryba blíž k rybáři, tím se zkracuje délka volného vlasce mezi nimi a tím se i zmenšuje pružnost. A pak stačí jeden prudký pohyb ryby a vlasec se přetrhne. „Klidně si odstup dál od vody, dva metry, i pět. Kolik máš prostoru.“ Hm, tak to je rada nad zlato, protože až teď, konečně, ta „kamenná“ ryba začíná jančit. Zpupně vyráží zpět do hloubky, pak zas podléhá mé síle. Znovu práská do koní, vzápětí se jen trošku slábně. A tak pořád dokola. Jak divoký kůň. Nedá se ani náhodou, sil má ještě na rozdávání. Jak velká asi musí být? Fakt je to jedna ryba? Fakt je to candát, netahám sumce nebo obřího úhoře? A mám já vůbec šanci vyhrát?

Už osm skladeb od záseku pryč, odehrány dvě třetiny alba. A ruka mě bolí tak, že už si pomáhám opřením spodku prutu o stehno; střídavě oběma rukama přitahuji a pak zas povoluji. Ne, tohle musím dát. Musím za každou cenu přijít na kloub téhle noční mystérii. Možná jen dobře, že nic nevidím. Soustředím se do posledních chvil. Neváhám, nevzdávám se. Ustupuji dál od břehu, udržuji pružný vlasec. Tím spíš ale nevidím ani náznak toho, co tahám. Ovšem přeci jen něco. Na hladině, asi 4 metry ode mě, se konečně cosi čeří. Jak když ponorka pod hladinou víří proudy. A ploutev. Dvě ploutve! Kymácejí se jak praporky a zase mizí pod vodou. Že by dva candáti? Na jeden návazec? To jak se podařilo s jediným háčkem? A další výpad, už ne tak silný, zvládám jej uhlídat ladným povolením brzdy. A vzápětí se opírám oběma rukama, abych přitáhl rybu zas o kus k sobě. Jen kousek, jen pojď. Jen abych tě už viděl! Mám takový pocit, že k tomuhle momentu se konečně schyluje. Ryba už nechce dál, ale ani blíž ke mně. To může ale znamenat jediné! Ryba tak velká, že už břichem dře o mělké dno a dál se prostě nemůže hnout!

S tímhle vědomím se mi poprvé opravdu neovladatelně začínají klepat ruce. Jak osika. Srdce buší s pomalým návratem k vodě, protože už teď vidím, že asi metr od břehu se vynořuje temný bezvládný stín… a teprve teď si s tou rozklepanou rukou sahám k hlavě ke spínači čelovky. Rozsvěcím do vody a pomalu kráčím blíž. Napjatý jak v hororu. Ohraničený kužel světla pozvolna putuje do vody. Čekal bych cokoliv, ale ten pohled, co se naskýtá, předčí naprosto všechno, co jsem si za celých těch 20 minut boje a za celých 20 let a 15 dní aktivního rybolovu představoval. Jakživ jsem nic takového na vlastní oči neviděl. Asi metr a půl od břehu se boulí zelenavé nafouklé břicho připomínající poloprázdný vak na volejbalové míče. Drsné šupinaté tělo ve směru ke mně přechází v mohutnou hlavu o velikosti džbánu na vodu s půlcentimetrovými špičáky na předních čelistech. Zadní část těla se ztrácí ještě v temnotě rozbahněné noční vody a při prvním pohledu není vidět ani její konec. Až když se nakláním, světlo z čelovky se opírá i o obří ocas o velikosti roztažené mužské dlaně. Podlamují se mi kolena a padám pokorně k zemi. A jen bezdyšně nevěřícně zírám. Ani ne tak proto, že jsem to dokázal. Prostě jsem pořád odmítal uvěřit, že taková ryba v našich vodách vůbec existuje. A přesto je tu, leží přímo přede mnou. Ruce se mi tak klepou tak, že už nedokážu prut dál udržet a pokládám jej do vlhkého písku, zatímco dál, s ještě hlubší pokorou sleduji to stvoření. Chce se mi smát, chce se mi křičet, nezmůžu se však na víc než pomalé hluboké nádechy a výdechy. Dvacet let a patnáct dní jsem na tenhle moment čekal. Dvě třetiny života. Déle jak celá perioda saros, po které jsem konečně uzřel to ztracené zatmění. Jen málo momentů se tomuhle mohlo srovnat. Ona tam prostě leží… ona existuje… ona se mi poddala. V prvních momentech jsem nevěděl, co vlastně dělat. Rozhodně se k ní budu muset dobrodit a uchopit jak kytaru, protože tak velká ryba se prostě ke břehu dovláčet nedá.

Ona existuje... Autor: Petr Horálek.
Ona existuje...
Autor: Petr Horálek.

Jasně, Jakub Vágner by už mávl rukou, ale to je mi teď úplně jedno. Je to jak objevit a na vlastní kůži osahat prehistorického ještěra. Prostě něco, o čem víte, jak to asi vypadá, ale v životě jste to naživo nepotkali. V obřím vesmíru je tenhle moment bezvýznamného človíčka v nepřeberném množství planet s inteligentním životem (který jsme ještě neobjevili, ale evoluce nás v něj nutí věřit) jen ještě méně významnou epizodkou. Ale ve světě tvora, jehož bohatstvím jsou zážitky, bude tenhle moment na jedné z těch nejvyšších příček.

Takže být anebo mít? Můžete mít všechno a o to všechno vás připraví malichernost či obyčejná souhra náhod. Ale bytí s prožitky, to vám asi jen tak někdo nesebere…

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Příběh fotografie: Pršení Perseid nad Kolonickým sedlem
[2] Seriál: Hříšná i exotická Pattaya
[3] Přednášky Petra Horálka
[4] Kniha Tajemná zatmění



O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Petr Horálek - deník, Petr Horálek, Opozice Marsu, Zatmění Měsíce 2018, Zatmění měsíce


39. vesmírný týden 2018

39. vesmírný týden 2018

Přehled událostí na obloze od 24. 9. do 30. 9. 2018. Měsíc bude v úplňku. Venuše je nejlépe viditelná ve dne, Jupiter jen večer velmi nízko na jihozápadě. Mars a Saturn jsou nízko v okolí jižního obzoru. Pohlédnout můžeme k dvojici hvězd v souhvězdí Kozoroha, které však nejsou fyzickou dvojhvězdou. Před 10 roky provedl první výstup do kosmu čínský kosmonaut z lodi Šen-čou 7 a SpaceX provedla první úspěšný start rakety Falcon 1. Před 70 lety se narodil československý kosmonaut Vladimír Remek.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Radiant

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2018 obdržel snímek „Radiant“, jehož autorem je Lukáš Veselý   Kdo by je neznal … srpnové padající hvězdy jsou velmi populární i mezi neastronomy. Ostatně, s téměř železnou pravidelností se opakují rok co rok za příjemných prázdninových

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

První astrofotografie

Jupiter a věřím že tam jsou i Europa a Ganymed

Další informace »