Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  O kalendáři - Díl první

O kalendáři - Díl první

Aztécký kalendář
Aztécký kalendář
Čtenáře možná napadne, proč psát na astronomických stránkách o tak banální věci, jakou je kalendář. Máme možnost si jej v různých obměnách koupit v každém papírnictví a orientace v něm nečiní potíže snad ani šestiletému dítěti. V různě rozšířených formách vychází tiskem po staletí a nalezneme ho např. i na slavném Pražském orloji. Přesto při bližším zkoumání zjistíme, že záležitost je složitější, než se na pohled zdá.

Kalendář je slovo latinského původu. Základem je termín calendae což je název prvního dne v měsíci, calendula se překládá jako měsíček, calendaria znamenalo ve středověku seznamy skutků světců.

Všeobecně se ví, že kalendář souvisí s pojem rok, tedy s dobou oběhu Země kolem Slunce. Ve starověku tomu tak nebylo vždy, existovaly kalendáře vycházející z doby oběhu Měsíce kolem Země. Z praktických důvodů od toho bylo upuštěno. Nicméně si měsíční kalendář zachoval islám. Nadále se ovšem budeme věnovat kalendáři odvozenému ze zdánlivého pohybu Slunce.

1. Juliánský kalendář. Již ve starověkém Egyptě přišli na to, že rok stanovený z pohybu Měsíce nevyhovuje k předpovídání přírodních dějů (povodně na Nilu) a přešli ke kalendáři řídícího se postavením Slunce. Měl 365 dnů. Z pozorování hvězdy Sirius usoudili na to, že přibližná délka roku (od jarní rovnodennosti k jarní rovnodennosti) je 365,25 dne, což vyřešili zavedením přestupného roku o 366 dnech. Tato úprava se ale v Egyptě neprosadila. O ní se však dozvěděl římský císař Gaius Julius Caesar (100 - 44 př. Kr.) a zavedl ji na návrh alexandrijského astronoma Sosigena. Vznikl tak kalendář, nazývaný podle císaře juliánský. V tomto kalendáři jsou v 4-letém období tři roky o 365 dnech, po nich následuje přestupný rok o 366 dnech. Průměrná délka roku je 365,25 dne.

Děje v přírodě (střídání ročních období) souvisí s polohou Slunce vůči jarnímu bodu (což je bod na světovém rovníku, v němž se ocitá Slunce na jaře), s níž souvisí např. okamžiky rovnodenností a slunovratů. V důsledku precese zemské osy rotace (osa rotace opisuje plášť kužele s periodou cca 26 tis. let), vyvolané Sluncem a Měsícem a precese roviny ekliptiky (roviny oběžné dráhy Země kolem Slunce), vyvolané planetami, se poloha jarního bodu vůči hvězdám mění. Doba mezi dvěma po sobě následujícími průchody tzv. druhého středního Slunce (definici najde čtenář v článku "O čase") jarním bodem se nazývá tropický rok, jehož délka je cca 365,2422 dne, na rozdíl od siderického roku ( sidus = hvězda) souvisejícího s opakovaným postavením Slunce vůči hvězdám, jehož trvání je cca 365,2564 dne a anomalistického roku (pravá anomálie je úhel který svírá spojnice Slunce-těleso se směrem Slunce - přísluní; přísluní je bod na dráze tělesa nejbližší Slunci), dobou mezi dvěma průchody Země přísluním (průchod nastává v prvním týdnu v lednu), s délkou cca 365,2596 dne.

Průměrná délka roku v juliánském kalendáři je tedy o 0,0078 dne větší než délka tropického roku, takže za 128 let se opozdí juliánský kalendář asi o 1 den. Jarní rovnodennost tak nastává za každých 128 let vždy o 1 den dříve.

Rok ve starém Římě začínal původně březnem. Tím vysvětlíme názvy některých měsíců v cizích jazycích (např. pro září až prosinec jsou jména ve slovenštině - september, október, november, december - odvozena z latiny - znamenají "sedmý" až "desátý"). Později byl stanoven jako počáteční měsíc leden - Ianuarius podle boha jménem Ianus (což byl bůh počátku a strážce bran). Roky se počítaly od založení Říma (ab urbe condita = od založení města), později podle nástupu vlády konsulů nebo císařů.

Koncem starověku se počítalo v Diocletianově éře (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus, 284-305 římský císař). Náš letopočet byl založen v 6. století opatem Dionysiem Exiguem, který přiřadil 248. roku éry Diocletianovy rok 532 ab incarnatione Domini(= od vtělení Pána), tedy od narození Ježíše Krista, v čemž se však bohužel opat zmýlil, neboť k oné události došlo cca o 5 let dříve. Přejal juliánský kalendář v tom smyslu, že každý rok jehož letopočet je dělitelný 4, je přestupným o 366 dnech.

Literatura:
[1] Guth V. a j., Astronomie (Nakladatelství ČSAV, Praha 1954)
[2] Ilustrovaná encyklopedie (Encyklopedický dům, s.r.o., 1995)
[3] www.slovnik.cz
[4] Kleczek J., Švestka Z., Astronomický a astronautický slovník (Orbis, Praha 1963)
[5] Procházka J., Astronomie sférická (Vysoká škola technická Dra Edvarda Beneše, Brno 1951)




Seriál

  1. O čase - Díl první
  2. O čase - Díl druhý
  3. O kalendáři - Díl první
  4. O kalendáři - Díl druhý
  5. Kolik je měsíců? - díl první
  6. Kolik je měsíců? - díl druhý
  7. Příliš mnoho roků - díl první
  8. Příliš mnoho roků - díl druhý


O autorovi

Miroslav Šulc

Miroslav Šulc

Narozen 1941, v roce 1963 promoval na přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně (dříve a nyní Masarykova univerzita) v oboru matematika-fyzika (s titulem promovaný fyzik-učitel). Od té doby zaměstnán jako učitel na střední škole. Od r. 1954 do r. 1986 externí spolupracovník brněnské hvězdárny. Od r. 1959 člen České astronomické společnosti. Od r. 1996 hospodář výboru SMPH. Od r. 2006 v definitivním důchodu.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »