Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Rozhovor: Vladimír Karas – Otáčení černých děr

Rozhovor: Vladimír Karas – Otáčení černých děr

Černá díra Autor: HST
Černá díra
Autor: HST
Černé díry mají stále punc skoro mystických objektů. Ale je třeba říct, že naše znalosti, co to černé díry jsou, jak se chovají sami nebo hmota v jejich okolí, to všechno je předmětem intenzivního výzkumu, který přináší své výsledky. Na černé díry a především na jejich rotaci se zaměřuje Doc. Vladimír Karas, ředitel Astronomického ústavu AV ČR.

Jaká je dnes představa o černých děrách?
Na černé díry se můžeme dívat ze dvou pohledů. Z jedné strany jsou to matematické objekty, které byly předpovězeny Einsteinovou teorií gravitace. Tato předpověď vznikla krátce po zformulování Einsteinovy teorie, ale určité modely byly známy už před tím. V té době, na počátku a v polovině minulého století, to byly čistě hypotetické, tak říkajíc matematické konstrukce. Myslím, že málo fyziků předpokládalo, že by vůbec mohly ve vesmíru takovéto objekty skutečně existovat. Bylo to tedy do jisté míry značné překvapení, když se existence černých děr potvrdila ve druhé polovině 20. století. Dnes víme, že se jedná o tělesa s extrémně silnou gravitací. Ta je tak silná, že z tohoto objektu nemůže uniknout ke vzdálenému pozorovateli dokonce ani světlo, které se pohybuje maximální povolenou rychlostí ve vesmíru. Vše je tak říkajíc přitaženo zpět a tudíž tyto objekty nemůžeme přímo pomocí nějakého záření pozorovat. Můžeme pouze pozorovat jejich gravitační vliv na jejich blízké zářící objekty.

Vy se zabýváte rotací černých děr. Proč je důležité vědět, jak se otáčejí?
Rotace je fyzikální charakteristika, kterou můžeme spojit s mnoha objekty. Země rotuje, planety i hvězdy se otáčejí. V tomto směru by se mohlo zdát, že to není příliš zajímavé. Ta zajímavost plyne z té matematické podstaty černých děr. V jistém smyslu jsou to objekty neobyčejně jednoduché. Na jednu stranu se nám zdá, že je to nesmírně komplikovaná záležitost vyplývající z matematicky složité Einsteinovy teorie, ale na druhou stranu jsou vlastně matematicky jednodušší, než právě třeba planety nebo hvězdy. Ta jednoduchost černých děr spočívá v tom, že je lze popsat pomocí pouze tří charakteristik a těmi jsou hmotnost, rotace a elektrický náboj. To je samozřejmě nesmírné zjednodušení popisu ve srovnání třeba se zmíněnými planetami, u kterých záleží na detailním tvaru nebo chemickém složení. Planety mají nekonečné množství stupňů volnosti, které musíme znát, abychom je dokonale popsali, zatímco u černých děr stačí ta zmíněná tři čísla. Hmotnost měříme podobným způsobem jako hmotnosti planet a hvězd, čili tato technika je dobře zvládnutá už z dřívější doby. Elektrický náboj u astronomických objektů není až tak důležitý, u kosmických těles je v podstatě nulový nebo velice zanedbatelný. Proto nám zbývá ta rotace jako charakteristika, kterou dosud úplně dobře neznáme a chceme ji k úplnému popisu kosmických černých děr zjistit a změřit.

U kolika černých děr je rotace známa? A existují nějaké limity - třeba černé díry, které se prakticky neotáčí?
Kosmických černých děr známe řádově několik desítek kandidátů s větší nebo menší jistotou. Ta nejistota pochází z toho, že černé díry nezáří a není tedy snadné je zjišťovat a u některých objektů máme jen nepřímé indikace, že se o černé díry jedná. Z matematické teorie plyne ještě jedna zajímavá vlastnost, že černé díry se nemohou otáčet libovolně rychle. Je to trochu podobné jako u planet nebo hvězd. Pokud by se točily příliš rychle, tak by se rozpadly – prostě existuje horní limit pro maximální rotační rychlost, kterou mohou získat. Zdá se, že velká část známých černých děr se otáčí poměrně rychle. Nejsou v klidu, naopak jejich rychlost se blíží maximální rotační rychlosti. Zřejmě je to způsobeno tím, že ze svého okolí pohlcují plyn, který nejprve kolem černé díry krouží, než je přitažen a vcucnut do ní. A právě tím, jak obíhá, dodává černé díře energii, roztáčí ji a proto má řada černých děr velkou rotační rychlost.

Jak se dá změřit rychlost otáčení u objektu, který nevidíme?
To je samozřejmě složitá věc a složitá otázka. Astronomie samozřejmě veškeré informace o vesmíru získává pomocí světla, pomocí záření. Takže jestliže černé díry nezáří, tak jediný způsob, jak zjišťovat informace o černých dírách, je pomocí záření blízkých objektů. Jestliže nějaká hvězda, nebo zářící plyn obíhá v blízkosti kolem černé díry, tak můžeme pozorovat tu hvězdu, spektrální čáry takového zářícího tělesa. Na rotaci černé díry tudíž usuzujeme ze záření blízkých objektů, ne přímo černé díry. Můžeme zjistit, jak rychle plyn obíhá a protože právě v Einsteinově teorii relativity vliv gravitačního pole záření je poměrně specifický, tak ze spektrálních charakteristik a ze světelných křivek můžeme právě vydedukovat, jak rychle se ta nezářící černá díra otáčí.

Na otázky Petra Sobotky odpovídal Doc. RNDr. Vladimír Karas, CSc., ředitel Astronomického ústavu AV ČR. Rozhovor vysílal Český rozhlas Leonardo v pořadu Nebeský cestopis 29. 12. 2012 (mp3 pořadu)




O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Černá díra


25. vesmírný týden 2025

25. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 6. do 22. 6. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Velmi nízko na večerní obloze je Merkur a výše ve Lvu Mars. Ráno se zlepšuje viditelnost Saturnu a nejjasnějším objektem je Venuše nízko nad obzorem. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a vidíme i řadu skvrn. Mohou se objevit oblaka NLC. Solar Orbiter nahlédl poprvé na póly Slunce. Mise Axiom-4 k ISS musela být odložena.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

NGC3718

Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2025 obdržel snímek „NGC 3718“, jehož autorem je astrofotograf Zdenek Vojč   12. dubna 1789 namířil astronom William Herschel svůj dalekohled směrem k souhvězdí Velké medvědice a objevil zde mimo jiné mlhavý obláček galaxie NGC 3718. Téměř přesně 236

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Orlia hmlovina M16

Orlia hmlovina (iné názvy: Messier 16, M 16, NGC 6611) je mladá otvorená hviezdokopa v súhvezdí Had. Súvisí s difúznou hmlovinou alebo oblasťou H II známou pod názvom IC 4703. Táto oblasť vzniku hviezd je vzdialená asi 7000 svetelných rokov. Hviezdokopa M16 je veľká otvorená hviezdokopa, ktorá obsahuje asi 55 hviezd medzi 8. až 12. magnitúdou, na jej pozorovanie sa odporúča ďalekohľad s objektívom vyše 6 cm. Leží vo vzdialenosti asi 8 000 svetelných rokov. Obklopuje ju hmlovina s rovnakým označením M16. V slovenčine sa hmlovina M16 nazýva Orlia hmlovina, v češtine Orlí hnízdo. Oba názvy sa vzťahujú na jej tvar. Táto hmlovina, len ťažko rozoznateľná v amatérskom ďalekohľade, však na snímkach z Hubblovho vesmírneho teleskopu odkrýva úchvatný pohľad. Jasná oblasť je v skutočnosti okno do stredu väčšej tmavej obálky prachu. Pri podrobnejšom preskúmaní aspoň 20-centimetrovým ďalekohľadom v nej nájdeme oblasť tmavých hmlovín nazývané podľa svojho tvaru aj „slonie choboty“. V jasnej hmlovine objavíme aj ojedinelé tmavé škvrny – globuly, ktoré sú tvorené tmavým prachom a studeným molekulárnym plynom. Vidíme tu aj niekoľko mladých modrých hviezd, ktorých svetlo a nabité častice vypaľujú a odtláčajú preč zostatkové vlákna a steny plynu a prachu. Zhustené mračná sa považujú za zárodok hviezd alebo celých hviezdnych systémov - otvorených hviezdokôp. Orlia hmlovina sa rozprestiera sa na ploche s priemerom 60 svetelných rokov. Dá sa pozorovať už triédrom. Charakteristické stĺpy medzihviezdnej hmoty sa nazývajú Stĺpy stvorenia. Najvyšší stĺp dosahuje dĺžku jeden svetelný rok, čo je 9 460 000 000 000 km – štvrtina vzdialenosti nášho Slnka od najbližšej hviezdy. Vo vnútri stĺpov sa najhustejšie oblasti vodíka a hélia spolu s prachovými časticami uhlíka a kremíka zhlukujú a zohrievajú, až vytvoria nové hviezdy. Napriek tomu mnohé z nich nie sú vo svetle viditeľné, lebo sú dosiaľ zahalené do prachových mrakov. Tieto hviezdy sa dajú ale pozorovať v infračervenom svetle. Zaoblené konce výbežkov na najvyššom stĺpe nazývame globuly – „hviezdne vajcia“ Stĺpy ožarujú mladé hviezdy, ktoré vznikli z hmloviny pred niekoľko stotisíc rokmi. Ultrafialové žiarenie hviezd zahrieva riedky plyn medzi hustými prachovými globulami vajcovitého tvaru. Nastáva fotónová erózia – vyparovanie a ionizácia plynovo prachovej materskej hmloviny. Objekt je tiež zdrojom rádiových vĺn. Podľa najnovších pozorovaní zo Spitzerovho vesmírneho teleskopu Stĺpy stvorenia už pravdepodobne celých 6000 rokov neexistujú. Deštrukciu pilierov spôsobila supernova, ktorá vybuchla v ich blízkosti. Kvôli konečnej rýchlosti svetla obyvatelia Zeme uvidia deštrukciu stĺpov až približne za 1000 rokov. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 120x120 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 270x60sec. L, master bias, 400 flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4 Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 45x60 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 75x30sec. L, 108x360sec. Ha, master bias, množstvo flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »