Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Rozhovor: Vladimír Karas – Otáčení černých děr

Rozhovor: Vladimír Karas – Otáčení černých děr

Černá díra Autor: HST
Černá díra
Autor: HST
Černé díry mají stále punc skoro mystických objektů. Ale je třeba říct, že naše znalosti, co to černé díry jsou, jak se chovají sami nebo hmota v jejich okolí, to všechno je předmětem intenzivního výzkumu, který přináší své výsledky. Na černé díry a především na jejich rotaci se zaměřuje Doc. Vladimír Karas, ředitel Astronomického ústavu AV ČR.

Jaká je dnes představa o černých děrách?
Na černé díry se můžeme dívat ze dvou pohledů. Z jedné strany jsou to matematické objekty, které byly předpovězeny Einsteinovou teorií gravitace. Tato předpověď vznikla krátce po zformulování Einsteinovy teorie, ale určité modely byly známy už před tím. V té době, na počátku a v polovině minulého století, to byly čistě hypotetické, tak říkajíc matematické konstrukce. Myslím, že málo fyziků předpokládalo, že by vůbec mohly ve vesmíru takovéto objekty skutečně existovat. Bylo to tedy do jisté míry značné překvapení, když se existence černých děr potvrdila ve druhé polovině 20. století. Dnes víme, že se jedná o tělesa s extrémně silnou gravitací. Ta je tak silná, že z tohoto objektu nemůže uniknout ke vzdálenému pozorovateli dokonce ani světlo, které se pohybuje maximální povolenou rychlostí ve vesmíru. Vše je tak říkajíc přitaženo zpět a tudíž tyto objekty nemůžeme přímo pomocí nějakého záření pozorovat. Můžeme pouze pozorovat jejich gravitační vliv na jejich blízké zářící objekty.

Vy se zabýváte rotací černých děr. Proč je důležité vědět, jak se otáčejí?
Rotace je fyzikální charakteristika, kterou můžeme spojit s mnoha objekty. Země rotuje, planety i hvězdy se otáčejí. V tomto směru by se mohlo zdát, že to není příliš zajímavé. Ta zajímavost plyne z té matematické podstaty černých děr. V jistém smyslu jsou to objekty neobyčejně jednoduché. Na jednu stranu se nám zdá, že je to nesmírně komplikovaná záležitost vyplývající z matematicky složité Einsteinovy teorie, ale na druhou stranu jsou vlastně matematicky jednodušší, než právě třeba planety nebo hvězdy. Ta jednoduchost černých děr spočívá v tom, že je lze popsat pomocí pouze tří charakteristik a těmi jsou hmotnost, rotace a elektrický náboj. To je samozřejmě nesmírné zjednodušení popisu ve srovnání třeba se zmíněnými planetami, u kterých záleží na detailním tvaru nebo chemickém složení. Planety mají nekonečné množství stupňů volnosti, které musíme znát, abychom je dokonale popsali, zatímco u černých děr stačí ta zmíněná tři čísla. Hmotnost měříme podobným způsobem jako hmotnosti planet a hvězd, čili tato technika je dobře zvládnutá už z dřívější doby. Elektrický náboj u astronomických objektů není až tak důležitý, u kosmických těles je v podstatě nulový nebo velice zanedbatelný. Proto nám zbývá ta rotace jako charakteristika, kterou dosud úplně dobře neznáme a chceme ji k úplnému popisu kosmických černých děr zjistit a změřit.

U kolika černých děr je rotace známa? A existují nějaké limity - třeba černé díry, které se prakticky neotáčí?
Kosmických černých děr známe řádově několik desítek kandidátů s větší nebo menší jistotou. Ta nejistota pochází z toho, že černé díry nezáří a není tedy snadné je zjišťovat a u některých objektů máme jen nepřímé indikace, že se o černé díry jedná. Z matematické teorie plyne ještě jedna zajímavá vlastnost, že černé díry se nemohou otáčet libovolně rychle. Je to trochu podobné jako u planet nebo hvězd. Pokud by se točily příliš rychle, tak by se rozpadly – prostě existuje horní limit pro maximální rotační rychlost, kterou mohou získat. Zdá se, že velká část známých černých děr se otáčí poměrně rychle. Nejsou v klidu, naopak jejich rychlost se blíží maximální rotační rychlosti. Zřejmě je to způsobeno tím, že ze svého okolí pohlcují plyn, který nejprve kolem černé díry krouží, než je přitažen a vcucnut do ní. A právě tím, jak obíhá, dodává černé díře energii, roztáčí ji a proto má řada černých děr velkou rotační rychlost.

Jak se dá změřit rychlost otáčení u objektu, který nevidíme?
To je samozřejmě složitá věc a složitá otázka. Astronomie samozřejmě veškeré informace o vesmíru získává pomocí světla, pomocí záření. Takže jestliže černé díry nezáří, tak jediný způsob, jak zjišťovat informace o černých dírách, je pomocí záření blízkých objektů. Jestliže nějaká hvězda, nebo zářící plyn obíhá v blízkosti kolem černé díry, tak můžeme pozorovat tu hvězdu, spektrální čáry takového zářícího tělesa. Na rotaci černé díry tudíž usuzujeme ze záření blízkých objektů, ne přímo černé díry. Můžeme zjistit, jak rychle plyn obíhá a protože právě v Einsteinově teorii relativity vliv gravitačního pole záření je poměrně specifický, tak ze spektrálních charakteristik a ze světelných křivek můžeme právě vydedukovat, jak rychle se ta nezářící černá díra otáčí.

Na otázky Petra Sobotky odpovídal Doc. RNDr. Vladimír Karas, CSc., ředitel Astronomického ústavu AV ČR. Rozhovor vysílal Český rozhlas Leonardo v pořadu Nebeský cestopis 29. 12. 2012 (mp3 pořadu)




O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Černá díra


45. vesmírný týden 2025

45. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 3. 10. do 9. 11. 2025. Měsíc bude v úplňku. Saturn je dobře vidět večer, později v noci se přidává Jupiter, ráno končí viditelnost Venuše. Čeká nás poslední týden viditelnosti komety C/2025 A6 (Lemmon) a v neděli začne další okno viditelnosti slabší komety C/2025 R2 (SWAN) na tmavé večerní obloze. Z evropského kosmodromu Kourou v jihoamerické Francouzské Guayáně má startovat raketa Ariane 6 s radarovou družicí Sentinel-1D. V rámci sdílené mise Bandwagon-4 byla vynesena také česká družice CevroSat-1. Na Floridě proběhl statický zážeh velké rakety New Glenn. Před dvaceti lety začala mise sondy Venus Express jež přinesla velmi zajímavé poznatky o atmosféře Venuše.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Když se blýská v dáli

Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2025 obdržel snímek „Když se blýská v dáli“, jehož autorem je astrofotograf Lukáš Veselý Měsíc září je již dávno za námi a s ním i další kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce. A tentokrát se porota opravdu „zapotila“. Ze 42 zaslaných snímků vybrat ten

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

SH2-188

SH2-188 – „Kozmická kreveta“ v Kasiopeii Planetárna hmlovina Sharpless 2-188 (Sh2-188) leží v súhvezdí Kasiopeia vo vzdialenosti zhruba 3 000 svetelných rokov. Ide o zvyšok hviezdy podobnej Slnku, ktorá pred ~22 500 rokmi odvrhla svoje vonkajšie obaly a v jej strede zostal horúci biely trpaslík (WD 0127+581). Hmlovina je zapísaná aj pod označeniami LBN 633, Simeis 22 alebo PN G128.0-4.1. Na prvý pohľad vyzerá skôr ako supernovový zvyšok – jasný červený oblúk s dlhým chvostom. Nie je to náhoda: centrálny biely trpaslík sa pohybuje medzihviezdnym plynom rýchlosťou asi 120 km/s. Pred sebou vytláča oblúk rázovej vlny, ktorý na fotografii tvorí jasnú, jemne štruktúrovanú „krevetu/kozmic­kú vlnu“. Za hviezdou sa naopak tiahne veľmi slabý oblak plynu a prachu – materiál odfúknutý dozadu ako vlajka vo vetre. Celá bublina má priemer približne 2 svetelné roky a na oblohe zaberá niekoľko oblúkových minút, pričom najslabšie časti prstenca a chvosta siahajú až do priemeru ~15′. Sh2-188 objavili v roku 1951 Vera Gaze a Grigorij Šajn na Kryme a dlho sa považovala za pozostatok supernovy. Až spektroskopické merania v 80. rokoch ukázali, že ide o planetárnu hmlovinu s typickým bohatstvom prvkov ako vodík, hélium, kyslík, dusík a síra. Neskoršie snímky z Hα prieskumu IPHAS odhalili, že oblúk je v skutočnosti súčasťou takmer uzavretého prstenca s rozsiahlym chvostom – z Sh2-188 sa tak stal učebnicový príklad toho, ako medzihviezdne prostredie dokáže zdeformovať planetárnu hmlovinu a „zjasniť“ jej náveternú stranu. Na mojej fotografii dominuje červené H-alfa žiarenie ionizovaného vodíka, ktoré kreslí tenké vláknité štruktúry rázovej vlny na pozadí hustého poľa hviezd v rovine Mliečnej cesty. Je to veľmi slabý objekt – okrem jasného oblúka sú zvyšky prstenca a chvosta viditeľné len pri dlhých expozíciách a starostlivom spracovaní dát. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBH filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 83x180sec. R, 79x180sec. G, 70x180sec. B, 84x120sec. L, 83x600sec Halpha, master bias, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 8.10. až 1.11.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »