Vodní páru v atmosféře tzv. super-Země, která obíhá v obyvatelné zóně své hvězdy, objevili vědci z Univerzitní školy v Londýně (UCL) pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu. Exoplaneta s označením K2-18b má hmotnost 8krát větší, než Země v ideální vzdálenosti kolem mateřské hvězdy, kde jsou teploty vhodné k existenci tekuté vody na povrchu, což je podle dnešních poznatků podmínka existence života.
Také letos se Hubbleův vesmírný dalekohled zaměřil na velké planety Sluneční soustavy. Snímek planety Jupiter už jsme měli možnost shlédnout 8. srpna 2019. Nyní byl zveřejněn také snímek Saturnu pořízený pomocí širokoúhlého přístroje Wide Field Camera 3. Planeta je na snímku zachycena 20. června 2019, kdy byla k Zemi nejblíže. Přesto ji od nás dělilo propastných 1,36 miliardy kilometrů.
Na dalekohled ESO/VLT bylo nainstalováno nové zařízení určené ke hledání extrasolárních planet. Svoji vědeckou činnost přístroj zahájil 100hodinovým maratonem pozorování sousedního hvězdného systému Alfa Centauri. Cílem experimentu bylo pokusit se jako první v historii zachytit na snímku obyvatelnou exoplanetu.
Představte si ohňostroj probíhající jako zpomalený film, který započal explozí před 170 roky a stále ještě pokračuje. Tento typ ohňostroje nebyl zažehnut v zemské atmosféře, ale ve vesmíru velmi hmotnou hvězdou odsouzenou ke zkáze s názvem Eta Carinae, která je větší složkou binárního hvězdného systému. Nové snímky pořízené pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST v oboru ultrafialového záření zachycují expandující plyny vyvržené hvězdou znázorněné červenou, bílou a modrou barvou. Eta Carinae je od Země vzdálena 7 500 světelných roků.
Vědci pracující na projektu SPECULOOS provedli první úspěšná pozorování z observatoře ESO/Paranal v severním Chile. Zaměří se na hledání planet o velikosti Země obíhajících v obyvatelných zónách kolem blízkých mimořádně chladných hvězd a hnědých trpaslíků.
Astronomové objevili prostřednictvím Hubbleova kosmického teleskopu HST, že žlutě zbarvené oblasti na povrchu Europy, druhého Galileovského měsíce podle vzdálenosti od planety Jupiter, jsou ve skutečnosti pokryty chloridem sodným, což je známá kuchyňská sůl. Z objevu, který byl 12. 6. 2019 publikován v časopise Science Advances, vyplývá, že podpovrchový oceán Europy se chemickým složením podobá pozemským oceánům více, než jsme doposud předpokládali.
Přístroj pro zobrazování extrasolárních planet SPHERE, který pracuje ve spojení dalekohledem ESO/VLT, pořídil vůbec první potvrzený snímek planety formující se v protoplanetárním disku mladé hvězdy. Planeta si razí cestu diskem primordiálního plynu a prachu, který obklopuje hvězdu s označením PDS 70. Získaná data rovněž naznačují, že planeta je obklopena oblačnou atmosférou.
Měření rychlosti současného rozpínání vesmíru neodpovídá hodnotě, která byla očekávána na základě toho, jak vesmír vypadal krátce po Velkém třesku před 13 miliardami roků. Astronomové na základě využití Hubbleova kosmického teleskopu HST podstatně snížili pravděpodobnost, že tato nesrovnalost je určena chybně. Neshoda panuje mezi současnou rychlostí rozpínání vesmíru změřenou pomocí HST a rychlostí rozpínání vesmíru změřenou družicí Planck provozovanou ESA, která studovala podmínky panující v mladém vesmíru zhruba 380 000 roků po Velkém třesku.
Nová studie sedmi planet obíhajících kolem mimořádně chladného červeného trpaslíka TRAPPIST-1 ukázala, že tělesa jsou většinou tvořena horninami a mohou nést dokonce větší množství vody než planeta Země. Hustoty jednotlivých těles v systému, které jsou nyní známy mnohem přesněji než doposud, naznačují, že některé planety mohou obsahovat až 5 % hmotnosti v podobě vody – tedy 250krát více než v oceánech na Zemi. Teplejší planety ležící nejblíže své mateřské hvězdy mají pravděpodobně husté atmosféry obsahující značné množství vodní páry, vzdálenější pak mohou být pokryty silným ledovým příkrovem. Čtvrtá planeta systému je, pokud jde o velikost, hustotu a množství záření dopadajícího na povrch, nejpodobnější Zemi. Ze všech sedmi těles obsahuje největší množství hornin a má potenciál udržet na povrchu vodu v kapalném stavu.
Přehled událostí na obloze od 6. 5. do 12. 5. 2019. Měsíc bude v první čtvrti, očekáváme zajímavé zákryty hvězd. Večer je vidět Mars, v druhé polovině noci Jupiter a nad ránem Saturn. Na Slunci je opět stará známá aktivní oblast se skvrnami. Další úspěšný start má za sebou Falcon 9 a nákladní Dragon už je u ISS. Úspěch slaví i Čína, suborbitální raketa a loď New Shepard a také malá raketa Electron. Před deseti lety byla v rámci mise STS-125 provedena poslední oprava HST.
Astronomové nedávno informovali o objevu osmé planety obíhající kolem hvězdy Kepler-90 podobné Slunci. Od Země je vzdálena 2 545 světelných roků a najdeme ji v souhvězdí Draka. Výsledky práce byly publikovány v časopise Astronomical Journal. Planetární soustava kolem hvězdy Kepler-90 má podobnou konfiguraci jako Sluneční soustava. Obsahuje malé planety obíhající blízko mateřské hvězdy a velké planety na vzdálenějších drahách. Ve Sluneční soustavě se vnější planety zformovaly v chladnějších oblastech, kde se mohly utvářet stále větší a větší plynná tělesa. Uskupení planet pozorované u hvězdy Kepler-90 může být důkazem, že se stejné procesy uplatnily i zde. Vzdálenosti planet u obou soustav nejsou na obrázku ve vzájemném měřítku.
Naše Galaxie – Mléčná dráha – obsahuje odhadem asi 200 miliard hvězd. Avšak to je pouze špička ledovce – naše Galaxie je obklopena obrovským množstvím neznámého materiálu, tzv. temné (skryté) hmoty. Astronomové vědí o její existenci, protože dynamicky by se Mléčná dráha rozpadla na kusy, pokud by ji temná hmota nedržela svojí gravitací pohromadě. Astronomové by si přáli velmi přesně změřit hmotnost naší Galaxie a lépe porozumět tomu, jak se myriády galaxií v celém vesmíru zformovaly a jak se vyvíjely.
Teoreticky je možné, aby obyvatelné planety obíhaly i kolem pulsarů – rychle rotujících neutronových hvězd, které emitují krátké pulsy záření. Podle nových výzkumů však takové planety musí mít dostatečnou hmotnost a rozsáhlou hustou atmosféru, která přemění smrtící rentgenové paprsky a částice o vysokých energiích vyzařované pulsarem na teplo. Tyto závěry astronomů z University of Cambridge a Leiden University byly publikovány v časopise Astronomy & Astrophysics.
Po několik let trvající analýze skupina planetologů využívajících Hubbleův kosmický teleskop HST nakonec přišla s vysvětlením původu záhadného měsíce obíhajícího kolem planety Neptun, který byl pomocí HST objeven již v roce 2013. Tento malý měsíček pojmenovaný Hippocamp se nachází mimořádně blízko mnohem většího Neptunova měsíce s názvem Proteus. Obvykle by měl měsíc jako Proteus po delší době gravitačně odmrštit stranou mnohem menší měsíc nebo jej „pohltit“, když vyčistí svoji oběžnou dráhu.
Kouzlo nechtěného – tak nějak by bylo možné charakterizovat výsledky práce přijaté k publikaci v Astronomy&Astrophysics, jejíž hlavním autorem je Tereza Klocová z ASU. Zatímco původním cílem bylo studovat průběh přechodu extrasolární planety přes disk Slunci-podobné hvězdy ve spektrálních čarách, během přechodu nečekaně došlo na hvězdě k erupci a týmu se tak podařilo nasbírat velmi kvalitní materiál pro její studium.
V průběhu svého rutinního každoročního monitorování počasí na vnějších planetách Sluneční soustavy poskytnul Hubbleův kosmický teleskop HST zřetelný pohled na bouři s dlouhou životností obklopující oblast kolem severního pólu planety Uran a odhalil novou záhadnou tmavou skvrnu na planetě Neptun. Podobně jako na Zemi se i na Uranu a Neptunu střídají roční období, což může mít na svědomí některé útvary v jejích atmosférách. Avšak jednotlivá roční období jsou zde mnohem delší než na Zemi: spíše než o měsíce se jedná o desítky roků.
Astronomové objevili u vzdálené trpasličí hvězdy obří exoplanetu, která by podle současných teorií neměla existovat. Informace byly uveřejněny v článku, který byl nedávno přijat k publikování v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Existence monstrózní planety pojmenované NGTS-1b mění teorii vzniku planet, podle které by planeta této velikosti neměla vzniknout u tak malé hvězdy. Podle teorie mohou u malých hvězd snadno vzniknout malé kamenné planety, ale nemůže se zde shromáždit dostatečné množství hmoty ke vzniku planety velikosti Jupitera.
Kulové hvězdokupy jsou pradávné skupiny několika stovek tisíc až miliónů hvězd, které jsou gravitačně vázány do kulových struktur o průměru 100 až 200 světelných roků. Tyto objekty patří mezi nejstarší hvězdná uskupení ve vesmíru. Jsou také favorizovanými cíli pro astronomy amatéry. Při pozorování malým dalekohledem vypadají jako větší „rozmazaná hvězda“. Kolem naší Galaxie jich krouží zhruba 180.
Astronomům využívajícím dalekohled ESO/VLT se poprvé podařilo detekovat molekuly oxidu titanatého v atmosféře extrasolární planety. Objev u exoplanety WASP-19b, která je typu horký Jupiter, učinili vědci s pomocí výkonného zařízení FORS2. Přináší unikátní informace o chemickém složení, teplotě a tlaku v atmosféře tohoto neobvyklého a velmi horkého světa. Výsledky byly publikovány v prestižním vědeckém časopise Nature.
Astronomové využili Hubbleův kosmický teleskop HST a evropskou astrometrickou družici Gaia k uskutečnění nejpřesnějších měření rychlosti rozpínání vesmíru od doby, kdy byla poprvé téměř před sto roky vypočítána hodnota Hubbleovy konstanty. Výsledky publikované v časopise Astrophysical Journal poskytly další důkazy o nesouladu mezi rychlostí rozpínání blízkého okolního vesmíru a vesmíru v počátcích jeho existence.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 28. 4. do 4. 5. 2025. Měsíc je v novu a bude dorůstat do první čtvrti, takže jej uvidíme na večerní obloze. Večer můžeme pozorovat Jupiter a Mars, ráno kromě jasné Venuše ještě slabý Saturn (bez prstence). Aktivita Slunce je střední. Sonda Lucy provedla průzkum a poslala fotografie planetky Donaldjohanson. Před 125 lety se narodil Jan Hendrik Oort, který předpověděl existenci sférického oblaku kometárních jader.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2025 obdržel snímek „Slunce očima i vodíkem“, jehož autory jsou astrofotografové Michal Šrejber a Marek Tušl Zatmění Slunce již od pradávna vzbuzovalo v našich předcích mnohdy i divoké představy o tom, co se vlastně na obloze děje.
