Související stránky k článku HST vyfotografoval obří planety Sluneční soustavy
Druhá největší planeta Sluneční soustavy, pokud se týká velikosti i hmotnosti – Saturn – je velmi známá především díky svým prstencům. Ty jsou rozděleny širokou mezerou označovanou jako Cassiniho dělení (Cassini Division), jehož vznik nebyl až do nedávné doby jednoznačně vysvětlen. Nyní astronomové z CNRS (Centre national de la recherche scientifique), Paris Observatory – PSL a University of Franche-Comté prokázali, že Saturnův měsíc Mimas se projevuje jako druh sněžného pluhu, který na dálku odsouvá stranou ledové částice, které jsou součástí prstence. Toto zjištění je výsledkem dvou studií podporovaných International Space Science Institute a francouzskou kosmickou agenturou CNES. Závěry byly publikovány v červnu 2019 v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Mapa oblohy 21. 9. 2011, zdroj: StellariumPřehled událostí na obloze od 19. 9. do 25. 9. 2011.
Měsíc je kolem poslední čtvrti. Jupiter je vidět celou noc. K ránu lze pozorovat Mars. Večer je vhodná doba k vyhledání komety Garradd a supernovy v galaxii M 101. Začíná astronomický podzim.
Mapa zobrazuje oblohu ve středu 21. září 2011 ve 22:00 SELČ, zdroj: Stellarium.
Titul Česká astrofotografie měsíce za prosinec 2020 získal snímek
„Konjunkcia Jupitera a Saturnu“, jehož autorem je Martin Bažo
Konjunkce Jupitera a Saturnu. Tedy okamžik, kdy se k sobě planety na obloze přiblíží na nejmenší úhlovou vzdálenost. Vzhledem k tomu, že se planety pohybují ve velmi těsném rozmezí okolo ekliptiky, dochází k podobným setkáním poměrně často. Tato konjunkce však byla poměrně unikátní.
Tato malá skupina galaxií pojmenovaná Hickson Compact Group 40 (známá též jako Arp 321) obsahuje tři spirální galaxie, jednu eliptickou a jednu čočkovou galaxii. Zhruba ve vzdálenosti jedné miliardy světelných roků je čeká časem srážka a splynutí v jeden objekt, kterým by měla být obří eliptická galaxie. V rámci svých 32. narozenin Hubbleův vesmírný teleskop HST zachytil tyto galaxie ve velmi nestandardním okamžiku v jejich životě, jak se navzájem k sobě přibližují a pokračují ve svém tanci, avšak zatím se nacházejí před splynutím.
Astronomové se domnívají, že na základě nového zpracování údajů z kosmické sondy NASA s názvem Cassini vyřešili dlouholetou vědeckou záhadu ve Sluneční soustavě: Jaká je délka dne (tj. délka jedné otočky) na planetě Saturn. Dospěli k hodnotě 10 hodin 33 minuty 38 sekund. Záhada unikala planetologům po desetiletí, protože obří plynná planeta nemá pevný povrch s výraznými útvary ke změření její rotace. A také má neobyčejné magnetické pole, které zamlžuje periodu rotace planety. Odpověď na otázku se ukrývala v prstencích Saturnu.
Neptun na snímku ze sondy VoyagerKaždý se nějak setkal v mládí s astronomií. Mě v ní od mládí provázely především knihy, protože hvězdárna u nás široko daleko nebyla. Mám dodnes vzpomínky na knihu o Sluneční soustavě z edice OKO. V dnešních měřítkách neuvěřitelně zastaralá knížečka, avšak obsahovala příběh, který mě neustále fascinoval. Příběh vypočítané planety – Neptunu. Tento příběh nyní znovu ožívá, neboť Neptun slaví narozeniny a to ne ledajaké. Bude mu 164 let a ještě asi 9,5 měsíce k tomu. Divné narozeniny? Moc starý? Žádné kulatiny? Ale kdeže – to jen 12. července uplynul přesně jeden rok na Neptunu od doby jeho objevu. A byl objeven opravdu až v 19. století? A jak to bylo s tím slavným výpočtem jeho polohy?
Po celý prosinec můžeme hned po západu Slunce, nízko nad jihozápadním obzorem, sledovat dva nápadné zářící body – obří plynné planety Jupiter a Saturn, přičemž první jmenovaná je z onoho páru tou jasnější. Den za dnem se k sobě zvolna přibližují a to až do pondělí 21. prosince, kdy téměř splynou v jednu „hvězdu“. Něco podobného se naposledy událo v roce 1623 a znovu se zopakuje až za šedesát let!
V rámci programu HST s názvem Hubble’s Reionization Lensing Cluster Survey (RELICS) byla objevena hvězda, kterou opustilo záření v době, kdy byl vesmír starý pouze 6 % jeho současného věku, tedy zhruba 900 miliónů roků po Velkém třesku. Obdržela označení WHL0137-LS a přezdívku Earendel. Světlo této hvězdy, jejíž rudý posuv je z = 6,2, potřebuje 12,9 miliardy roků, než dosáhne Země.
Nové výzkumy NASA potvrzují, že planeta Saturn postupně ztrácí svoji ikonickou ozdobu v podobě prstenců poměrně velkou rychlostí odhadnutou na základě pozorování, která uskutečnily kosmické sondy Voyager 1 a Voyager 2 před více než dvěma desetiletími. Prstence jsou přitahovány na planetu Saturn její gravitací v podobě deště ledových zrníček ovlivňovaných magnetickým polem Saturnu.
Velmi pěknou konjunkci srpku Měsíce a planety Jupiter přinesl poslední říjnový večer roku 2019. Na části našeho území bylo jasno a proto se našli lidé, kteří tento úkaz pozorovali a zaslali nám své fotografie. Jeden z našich čtenářů svůj příspěvek pojmenoval Jupiterův Měsíc. My tuto myšlenku přebíráme a spolu s jeho snímkem uveřejňujeme i další. A příměr je to zajímavý i tím, že večer 31. 10. 2019 měl Jupiter zdánlivě jediný měsíc – Ganymed svítil nedaleko něj, zatímco Io a Europa byly na jeho povrchu a Callisto se prakticky dotýkal jeho kotoučku.
Jestliže máte rádi bizarní objekty ve vesmíru, dobře si prohlédněte katalog kolidujících galaxií, který sestavil Halton „Chip“ Arp. Atlas of Peculiar Galaxies vyšel poprvé v roce 1966. Dvojice galaxií, které vidíme na úvodním snímku, zde figuruje jako objekt s číslem 143 a nachází se na obloze v souhvězdí Rysa nedaleko hvězdy Castor ze souhvězdí Blíženců. V jiném známém katalogu NGC je najdeme jako objekty s čísly 2444 a 2445.
Na základě použití nové metody pro dálkové měření poměru izotopů vody a oxidu uhličitého astronomové zjistili, že voda v Saturnových prstencích a jeho měsících je neočekávaně podobná vodě na Zemi. Výjimku představuje Saturnův měsíc Phoebe, kde je voda mnohem odlišnější v porovnání s doposud studovanými tělesy ve Sluneční soustavě. Studie vede k závěru, že potřebujeme upravit modely vzniku Sluneční soustavy, protože nová pozorování jsou v rozporu se současnými představami.
V případě, že bude ve čtvrtek 31. 10. za večerního soumraku jasno alespoň nad jihozápadním obzorem, zaměřte sem své zraky. Spatříte poměrně blízké setkání dvou nebeských těles – našeho Měsíce a planety Jupiter. S pomocí dalekohledu bude možné spatřit na jeho povrchu mimořádný úkaz, kdy dva z jeho měsíců, Io a Europa, budou přecházet přes jeho kotouč, navíc na něj budou vrhat své stíny a další měsíc Callisto se jej dotkne na severním okraji. Pouze Jupiterův největší měsíc Ganymedes bude zářit opodál.
Mezinárodní tým astronomů potvrdil, že pravděpodobný úkaz gravitační mikročočky nám v roce 2011 podal svědectví o přítomností volně putující černé díry toulající se mezihvězdným prostorem – jedná se o první doposud pozorovaný případ svého druhu. Vědecký tým publikoval článek popisující úkaz předběžně na serveru arXiv. Odhaduje se, že hvězdy dostatečně velké na to, aby vytvořily černé díry, představují asi jednu z tisíce stálic. V Mléčné dráze by tak mělo být asi 100 milionů černých děr hvězdné velikosti.
Nové výzkumy uskutečněné na základě dat získaných během posledních oběhů sondy NASA s názvem Cassini představují obrovský skok vpřed v našich poznatcích o systému planety Saturn – zejména záhady doposud nikdy nezkoumaného prostoru mezi planetou a jejími prstenci. Některé předjímané představy se ukázaly být chybnými, zatímco se vynořily nové otázky.
V březnu 2017 Bruno Morgado, astronom z Brazilian National Observatory se svými spolupracovníky, využil začínající přechody planety Jupiter přes velmi hustý hvězdný region v centru naší Galaxie a zorganizoval pozorovací kampaň za účelem získání dat z předpovězených zákrytů hvězd Jupiterovým ledovým měsícem Europa. K zákrytům hvězd dochází tehdy, když je jejich světlo, které přichází k pozorovateli, blokováno tělesem v popředí – například planetou, měsícem, prstencem nebo planetkou.
Kometa C/2019 Y4 (ATLAS) prolétající v blízkosti Slunce je prvním členem skupiny dlouhoperiodických komet pozorovaných při rozpadu již dříve během jejich nejmenšího přiblížení ke Slunci. Na základě použití snímků získaných pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST během pozorovací kampaně astronomové identifikovali dvě skupiny fragmentů vzniklých v důsledku kometární dezintegrace v roce 2020. C/2019 Y4 (ATLAS) byla kometou s téměř parabolickou dráhou a s oběžnou periodou zhruba 6 tisíc roků.
Nové dlouhodobé studie na základě dat získaných kosmickou sondou NASA s názvem Cassini odhalila překvapující výrazný útvar, který se vynořil na severním pólu planety Saturn s nástupem letního období, sahající několik set kilometrů nad oblačnou pokrývku. Ohřívající se výškový vír hexagonálního tvaru se podobá famóznímu šestiúhelníku pozorovanému již dříve mnohem hlouběji v oblacích Saturnu.
Pestrý rok 2018 se schýlil ke konci a mnozí nadšenci ještě živě vzpomínají na ta „nej“, která se v něm odehrála. Mars se maximálně přiblížil k Zemi za posledních 15 roků, vypočítaví šťastlivci uzřeli nejdelší úplné zatmění Měsíce tohoto století anebo se kochali těmi několika nočními oblaky na červnové obloze. Vzácné podmínky měly i srpnové Perseidy, v září se nakrátko ukázalo všech 5 nejjasnějších planet a konec roku nabídl jeden z nejbližších průletů komety kolem Země v historii lidstva. Může tohle něco přebít? Vězte, že ano: I v roce 2019 nás několikrát pod nebe nalákají pozoruhodné ale i vzácné astronomické úkazy!
Hubbleův vesmírný teleskop HST krouží kolem Země již 31 roků a při této příležitosti vědecký tým pro HST zveřejnil nádhernou fotografii jasné modré proměnné hvězdy AG Carinae. Hvězda zachycená na publikované fotografii je od Země vzdálená 20 000 světelných roků a její poloha se promítá do souhvězdí Lodního kýlu. Fotografie je složena ze dvou různých expozic pořízených ve viditelném světle a v oboru UV záření kamerou WFC3. Hubbleův teleskop dopravil na oběžnou dráhu kolem Země 24. 4. 1990 raketoplán Discovery při letu STS-31.
