Související stránky k článku NASA a SpaceX studují, jak prodloužit životnost HST
Hubbleův dalekohled dlouhodobě pozoroval velmi blízkou kulovou hvězdokupu Messier 4, kterou nalezneme v souhvězdí Štíra. Nachází se poblíž jasné hvězdy Antares a za ideálních podmínek by měla být vidtelná i pouhým okem. Od Země ji dělí asi jen 6000 světelných let. Výsledek pozorování můžete vidět na této fotografii. Z dvanáctileté série pozorování pohybů hvězd v M4 astronomové usuzují, že se v samém srdci tohoto hvězdného uskupení může nacházet neobvyklá středně velká černá díra.
S deep fieldy se to mělo podobně jako s mnoha dalšími odvážnými nápady – vytáhly se během pauzy na kafe a ne všichni se hrnuli do jejich realizace. Naštěstí v týmu Hubbleova vesmírného dalekohledu zvítězila zvědavost nad opatrností a mnohahodinová expozice na první pohled prázdné části oblohy odhalila více než 1500 galaxií. V dalším díle Rozhovorů si povíme více o těchto nejhlubších snímcích vesmíru a taky o tom, co jsme se dozvěděli z prvního deep fieldu pořízeného Vesmírným dalekohledem Jamese Webba.
Perfektní optika pozlacených zrcadel dalekohledu Jamese Webba znovu ukázala co dokáže. Teleskop byl tentokrát namířen na velice známé Pilíře stvoření, oblast uvnitř Orlí mlhoviny M16. Zachytil nejen dechberoucí krásu této části mlhoviny, ale hlavně místa, kde se “rodí” nové hvězdy.
Jupiter dosáhl opozice se Sluncem v pondělí 26. září 2022 a média přinášela zprávy o tom, jak výjimečná příležitost pro pozorování planety se naskýtá. Kdo planetu tu noc neviděl, mohl nabýt mylného dojmu, že o něco přišel. Ano, Jupiter byl nejblíže, ale pro běžné návštěvníky hvězdáren období pěkné pozorovatelnosti Jupiteru teprve nastává. A bude dlouhé.
Mezinárodní tým planetologů pod vedením vědců z University of Oxford uskutečnil analýzu pozorování Uranu a Neptunu v oboru viditelného světla a infračerveného záření prováděných pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST, dalekohledu NASA s názvem Infrared Telescope Facility (ITF) a dalekohledu Gemini North telescope.
Tato malá skupina galaxií pojmenovaná Hickson Compact Group 40 (známá též jako Arp 321) obsahuje tři spirální galaxie, jednu eliptickou a jednu čočkovou galaxii. Zhruba ve vzdálenosti jedné miliardy světelných roků je čeká časem srážka a splynutí v jeden objekt, kterým by měla být obří eliptická galaxie. V rámci svých 32. narozenin Hubbleův vesmírný teleskop HST zachytil tyto galaxie ve velmi nestandardním okamžiku v jejich životě, jak se navzájem k sobě přibližují a pokračují ve svém tanci, avšak zatím se nacházejí před splynutím.
V rámci programu HST s názvem Hubble’s Reionization Lensing Cluster Survey (RELICS) byla objevena hvězda, kterou opustilo záření v době, kdy byl vesmír starý pouze 6 % jeho současného věku, tedy zhruba 900 miliónů roků po Velkém třesku. Obdržela označení WHL0137-LS a přezdívku Earendel. Světlo této hvězdy, jejíž rudý posuv je z = 6,2, potřebuje 12,9 miliardy roků, než dosáhne Země.
Jestliže máte rádi bizarní objekty ve vesmíru, dobře si prohlédněte katalog kolidujících galaxií, který sestavil Halton „Chip“ Arp. Atlas of Peculiar Galaxies vyšel poprvé v roce 1966. Dvojice galaxií, které vidíme na úvodním snímku, zde figuruje jako objekt s číslem 143 a nachází se na obloze v souhvězdí Rysa nedaleko hvězdy Castor ze souhvězdí Blíženců. V jiném známém katalogu NGC je najdeme jako objekty s čísly 2444 a 2445.
Mezinárodní tým astronomů potvrdil, že pravděpodobný úkaz gravitační mikročočky nám v roce 2011 podal svědectví o přítomností volně putující černé díry toulající se mezihvězdným prostorem – jedná se o první doposud pozorovaný případ svého druhu. Vědecký tým publikoval článek popisující úkaz předběžně na serveru arXiv. Odhaduje se, že hvězdy dostatečně velké na to, aby vytvořily černé díry, představují asi jednu z tisíce stálic. V Mléčné dráze by tak mělo být asi 100 milionů černých děr hvězdné velikosti.
Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.
Kometa C/2019 Y4 (ATLAS) prolétající v blízkosti Slunce je prvním členem skupiny dlouhoperiodických komet pozorovaných při rozpadu již dříve během jejich nejmenšího přiblížení ke Slunci. Na základě použití snímků získaných pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST během pozorovací kampaně astronomové identifikovali dvě skupiny fragmentů vzniklých v důsledku kometární dezintegrace v roce 2020. C/2019 Y4 (ATLAS) byla kometou s téměř parabolickou dráhou a s oběžnou periodou zhruba 6 tisíc roků.
Hubbleův vesmírný teleskop HST krouží kolem Země již 31 roků a při této příležitosti vědecký tým pro HST zveřejnil nádhernou fotografii jasné modré proměnné hvězdy AG Carinae. Hvězda zachycená na publikované fotografii je od Země vzdálená 20 000 světelných roků a její poloha se promítá do souhvězdí Lodního kýlu. Fotografie je složena ze dvou různých expozic pořízených ve viditelném světle a v oboru UV záření kamerou WFC3. Hubbleův teleskop dopravil na oběžnou dráhu kolem Země 24. 4. 1990 raketoplán Discovery při letu STS-31.
Astronomové nově objevili dvě dvojice kvasarů – J0749+2255 a J0841+4825 – existující před 10 miliardami roků a sídlící v jádrech kolidujících galaxií. Vyplývá to z pozorování skupiny vědců ze Spojených států amerických a z Japonska. Kvasary jsou velmi zářící objekty napájené černou dírou o hmotnosti až několika miliard hmotností Slunce. Jsou roztroušené napříč oblohou a byly mnohem hojnější v době před 10 miliardami roků. Tehdy docházelo často ke spojování galaxií, které přitom hostily černé díry. Proto se astronomové domnívali, že by v té době mohlo existovat mnoho dvojitých kvasarů.
Astronomové použili Hubbleův vesmírný teleskop HST k pozorování Saturnu, druhé největší planety Sluneční soustavy, a to v letech 2018, 2019 a 2020 hned po tom, co na severní polokouli panovalo období kolem letního slunovratu. Tato pozorování jsou součástí programu OPAL (Outer Planets Atmospheres Legacy). Saturn je šestou planetou od Slunce a obíhá ve vzdálenosti 1,4 miliardy kilometrů. Jeden oběh vykoná za 29 pozemských roků. Za tu dobu se na jeho povrchu vystřídají roční období, přičemž jedno období trvá o něco déle než 7 roků.
Hubbleův vesmírný dalekohled nabídl pohled na podstatu exoplanety Fomalhaut b.
Domnělá planeta za hranicemi Sluneční soustavy zdánlivě zmizela z dohledu. Astronomové se nyní především domnívají, že zcela dospělá planeta ve skutečnosti nikdy neexistovala. Hubbleův vesmírný teleskop HST místo toho pozoroval expandující oblak velmi jemných prachových částic vytvořených při obří kolizi mezi dvěma ledovými tělesy velikosti asteroidu obíhajícími kolem jasné hvězdy Fomalhaut, která je od Země vzdálena 25 světelných roků.
Komety tráví většinu svého života ve velkých vzdálenostech od mateřských hvězd; během tohoto času zůstává složení jejich nitra relativně nezměněno. Pozorování komet mohou poskytnout přímý pohled na chemické složení, které získaly v průběhu svého zrodu v období formování planet. Na základě pozorování pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a Hubbleova vesmírného teleskopu HST dva týmy astronomů zjistily, že plyny unikající z komety 2I/Borisov, první pozoruhodně aktivní mezihvězdné komety objevené ve Sluneční soustavě, obsahuje nezvykle vysoké množství oxidu uhelnatého.
Pro pozorovatele noční oblohy, ani širší veřejnost asi není třeba tuto kometu představovat a řada lidí také zaznamenala během dubna nemilou zprávu, že kometa se rozpadla. Vzhledem k tomu, že signály o rozpadu komety se objevily již na začátku dubna, očekávali bychom, že se mezitím její trosky rozdrolily a kometa zmizela z oblohy. U této komety se to zatím nestalo. Jak ukazují nejdetailnější možné záběry dění v hlavě komety z Hubbleova vesmírného dalekohledu, jedním z důvodů delší životnosti komety je, že se rozpadla kromě drobotiny i na několik větších jader.
24. dubna 1990 odstartoval na svou misi STS-31 raketoplán Discovery s velmi vzácným nákladem, vesmírným dalekohledem HST. Již v 70. letech 20. století začaly společně evropská ESA a americká NASA plánovat vypuštění dalekohledu na oběžnou dráhu kolem Země. Dalekohled byl nakonec vypuštěn až na sklonku století a v důsledku nepřesně vybroušeného zrcadla byly zpočátku jeho obrázky neostré. Po opravě v roce 1993 však pracuje naplno a naprosto předčil očekávání do něj vložená. Jedná se o vědecky nesmírně cenný přístroj, ale jeho přínos je i kulturní, protože krása jeho snímků jej zapsala hluboko do mysli běžné veřejnosti.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 20. 4. do 26. 4. 2020. Měsíc bude v novu. Večer můžeme stále pozorovat velmi jasnou Venuši. Ráno jsou zase seřazeny planety Mars, Saturn a Jupiter. Očekáváme maximum meteorického roje Lyrid. Pozorování doplňují vláčky družic Starlink, přičemž na Floridě se chystá ke startu várka dalších šedesáti. Sojuz MS-15 dopravil zpět na Zemi trojici kosmonautů z ISS. Před 30 lety vypustil raketoplán Discovery vesmírný dalekohled HST.
Zdá se, že se vskutku blíží konec cesty mezihvězdného objektu 2I/Borisov – komety, která překonala světelné roky prostoru předtím, než se dostala k možnému zániku ve Sluneční soustavě. Současná data naznačují, že se kometa rozpadá. Nedávná pozorování pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST ukazují, že se kometa rozdělila přinejmenším na dvě části.
