Pohled na tento snímek může evokovat, že jde o celkem pěkné spojení hvězdného nebe severní a jižní polokoule. Hlubší pohled pak přinese otázku, proč ty dva oblouky na sebe zcela nenavazují? Až pohled na anotovanou verzi anebo přečtení tohoto textu přinese překvapivé vysvětlení, které byste s velkou pravděpodobností vůbec nečekali…
Vědcům se díky vesmírnému dalekohledu Jamese Webba podařilo poprvé detailně zachytit, jak se záhadné záře na pólech obří planety mění v čase i prostoru. Zdejší polární záře jsou mnohem silnější než na Zemi. Způsobuje je nejen interakce magnetosféry Jupiteru se slunečním větrem, ale také s nabitými částicemi uvolněnými sopečnou činností z měsíce Io. Překvapivě se ukázalo, že jsou jinak jasné v infračerveném oboru, kde pozoroval JWST a v ultrafialovém, kde současně pozoroval HST.
Kolem naší Galaxie – Mléčné dráhy – obíhá více než 50 satelitních trpasličích hvězdných ostrovů. Podle nových výzkumů, které uskutečnili astronomové z University of California, Riverside, několik z těchto malých galaxií bylo zachyceno a doslova ukradeno z oběžné dráhy kolem Velkého Magellanova mračna (Large Magellanic Cloud – LMC), což je menší galaxie vzdálená od Země 160 000 světelných roků.
Unikátní vlastnosti dalekohledu Jamese Webba vedly k odhalení úzkého jet streamu (tryskového proudění v atmosféře) nad vrcholky oblačnosti v rovníkové oblasti Jupiteru. Dalekohled umožňuje snímat záření v blízké infračervené oblasti spektra, které jsou vhodné také ke studiu vrstev atmosféry ve výšce asi 25 až 50 km nad vrcholky oblaků. Vítr zde přesahuje rychlost 500 km/h, což na Zemi odpovídá rychlosti větru silného tornáda. Tento jev dosud nemohl být pozorován jinými dalekohledy, pro jejich nízké rozlišení a nepozorovaly jej ani kosmické sondy.
„Chybí vám jasné komety? Sledujte naše rakety!“ I takovým chytlavým mottem by v nedaleké době mohla lákat americká soukromá společnost SpaceX založená v roce 2002 Elonem Muskem. Její mohutné nosné rakety totiž dokáží při svých výletech do vesmíru vykouzlit spektakulární nebeská představení, která jsou nejen fotogenická, ale vizuálně velmi podmanivá. Jednoho takového divadla jsem byl úplně náhodou svědkem před několika dny na maledivském ostrově Soneva Fushi.
Úkolem dalekohledu Jamese Webba je odhalovat dosud neviděné detaily v různých oblastech vesmíru. Díky přelomovému vesmírnému dalekohledu vidíme první galaxie a podmínky, ve kterých vznikaly, pozorujeme protoplanetární disky vznikajících hvězd a vidíme i nové molekuly, které je tvoří a dosud nešly spatřit. Zkoumáme atmosféry exoplanet a můžeme detailně pozorovat planety Sluneční soustavy v dosud neviděném detailu v infračerveném oboru spektra. Právě uveřejněným snímkem Saturnu se uzavřelo snímání všech čtyř plynných obrů.
Máme v Česku možnost spatřit přírodně tmavou oblohu? Vždyť když vyjedu na vesnici za město, je tam o mnoho víc hvězd než v Praze a tma jak v pytli! No, bohužel tento argument je na hony vzdálený realitě přírodně tmavé oblohy, neboť každý, kdo jednou vyjede dál od měst, má záhy pocit, že je hvězdné nebe nesrovnatelně bohatší. Z hlediska vjemu lidským okem jistě najdeme mnoho lokalit s krásnými výhledy do vesmíru a dopřejeme v něm našim očím okusit limity citlivosti mimo neustále špatně nasvěcované noční ulice. Ale z hlediska astronomického, resp. fotografického se na tuhle otázku musí sofistikovaněji: Je třeba měřit tzv. nominální čtvercovou magnitudu a všímat si jevů, které jsou hluboko pod prahem jasu pozadí oblohy ve městech. Mezi tyto jevy patří například slabší úseky Mléčné dráhy, přirozené záření atmosféry, tzv. airglow, zvířetníkové světlo anebo slaboučký světelný ovál na hvězdném pozadí nazývaný „protisvit“. Takových míst, kde toto spatříme, je u nás jako šafránu, nicméně nedávno mě v tom příjemně překvapila Beskydská Oblast Tmavé Oblohy (BOTO).
Po nějaké době se opět schyluje ke startu, který se zařadí mezi největší kosmické události roku a významným písmem se zapíše do dějin kosmonautiky, tentokrát především té evropské. Na vrcholku rakety Ariane 5 na kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně totiž nyní čeká na svůj start sonda JUICE, JUpiter ICy moons Explorer. Jak už název článku i samotné sondy napovídá, jejím cílem se stane největší planeta Sluneční soustavy. Už jen skutečnost, že na oběžnou dráhu této planety doposud vstoupily jen dvě sondy, činí tuto misi výjimečnou. Zároveň se však také jedná o vůbec první sondu, která je zařazena mezi velké vědecké mise Evropské kosmické agentury, které můžeme přezdívat vlajkovými loděmi. Snad největší zajímavostí je ale to, že se má stát první sondou, která bude obíhat měsíc jiné planety. V tomto článku se postupně podíváme na to, jak se projekt JUICE vyvíjel, jak samotná sonda vypadá, jak bude její mise probíhat a jaké jsou její hlavní vědecké cíle.
Evropská astrometrická družice Gaia uskutečnila hlavní a zásadní objev k rozuzlení historického vývoje naší Galaxie. Namísto vývoje osamělého hvězdného ostrova naše Galaxie splynula s jinou velkou galaxií v rané fázi svého života – zhruba před 10 miliardami roků. Záznam této události je rozprostřen kolem nás napříč celou oblohou. Avšak observatoř Gaia a její mimořádná preciznost nám ukázala, co se skrývá ve všech směrech. Observatoř Gaia měřila polohy, jasnosti a pohyby hvězd s dosud nebývalou přesností.
Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.
Skupina astronomů využila poslední data získaná evropskou astrometrickou observatoří Gaia k pohledu na hvězdy pohybující se vysokými rychlostmi, které byly doslova „vykopnuty“ z naší Galaxie. Vědci byli překvapeni objevem hvězd, které místo toho téměř „sprintovaly“ směrem k Mléčné dráze – zřejmě unikly z jiných galaxií.
1. a 2. března 2023 se k sobě na obloze přiblížily dvě nejnápadnější planety – Venuše a Jupiter. Nad jihozápadním až západním obzorem jsme je díky velmi příznivému počasí mohli snadno pozorovat jako dvě velmi jasné hvězdy těsně při sobě. 1. 3. byla Venuše vpravo a trochu níže než Jupiter, 2. 3. už byla nad Jupiterem. Po oba dva dny se nám planety vešly do zorného pole dalekohledu. Úhlová vzdálenost mezi nimi byla asi 40 úhlových minut. Fotografie setkání se nám sešla ze všech končin České i Slovenské republiky.
Výpočty, které uskutečnil Masafumi Noguchi (Tohoku University), odhalily doposud neznámé detaily o Mléčné dráze. Jeho závěry byly publikovány 26. 7. 2018 v časopise Nature. Hvězdy se v naší Galaxii zformovaly ve dvou rozdílných obdobích v důsledku odlišných mechanismů. Mezi nimi existovala dlouhá latentní perioda, kdy byl vznik hvězd přerušen. Ukázalo se, že naše mateřská Galaxie zažila mnohem dramatičtější období, než se původně předpokládalo.
Kosmická sonda NASA s názvem Juno (start 5. 8. 2011) zachytila tento pohled na jižní polokouli Jupitera během 39. blízkého průletu kolem planety 12. ledna 2022. Pokud si zvětšíme pravou část tohoto snímku (viz obrázek níže), odhalíme na stejné fotografii ještě dva další světy: Jupiterův úchvatný měsíc Io (vlevo), známý svou hrou barev danou sopečnou činností, a měsíc Europa (vpravo), který prozkoumají budoucí mise, protože je na něm pod ledovou krustou podpovrchový oceán.
Na konci srpna roku 2016 navštívil český fotograf Petr Horálek ondřejovskou observatoř a zaznamenal hned několik pestrých nočních portrétů, zejména v oblasti radarové louky, historické části a slunečního radioteleskopu. Bohužel o půl roku později byla všechna jeho data odcizena během krádeže v Argentině. Štěstí tomu však přálo a některá data se podařila zachránit ze starých záloh, a tak se teď můžete pokochat výslednými unikátními nočními fotografiemi nad slavnou českou observatoří, které Petr posledních asi 5 týdnů zpracovával.
Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.
Po staletí astronomové hleděli za hranice Sluneční soustavy, aby se dozvěděli více o stavbě a struktuře naší Galaxie (Mléčné dráhy). Zatím je stále ještě mnoho věcí, které nedokážeme zjistit, jako je například její přesná hmotnost. Určení celkové hmotnosti je velmi důležité k pochopení vzniku našeho hvězdného ostrova, ale i vývoje celého vesmíru. Proto astronomové zkoušejí změřit skutečnou hmotnost Galaxie různými způsoby.
Skupina japonských astronomů oznámila objev záblesku na povrchu Jupiteru, který zachytil jejich automatický detekční software 15. října 2021. Ten má pravděpodobně na svědomí dopad tělesa do atmosféry planety. K zachycení záblesku došlo jen měsíc po tom posledním, který detekovalo několik amatérských astronomů 13. září 2021. Pokud se objev potvrdí, půjde o jedenáctý takto zaznamenaný dopad planetky nebo komety na Jupiter od dopadu jader komety Shoemaker-Levy 9 v červenci 1994.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2017 obdržel snímek „Střecha Slovenska“, jehož autorem je Václav Hýža. Pilíř noci, rozlité mléko bohyně Héry, bývalá cesta slunce, která je dnes v popelu. Také nebeská řeka Inků, most čínských milenců, ale i věčný svit duší, které opustily svět. Napříč nejhlubší historií naší civilizace a napříč všemi kmeny, národy a kulturami je Mléčná dráha bezednou studnou srdceryvných, poučných, ale také dramatických bájí a pověstí, které z ní činí jednoznačně jeden z nejobdivovanějších objektů noční oblohy. A bohužel dnes také – díky přemíře světelného znečištění – se dočkala nezaslouženého škatulkování do oblasti sci-fi, neboť mladé generace už ani nevěří, že se dá uvidět na vlastní oči, aniž by to vyžadovalo nákladné cestování do vesmíru.
V roce 1994 narazila kometa Shoemaker-Levy 9 do Jupiteru, který ji krátce předtím zachytil (a jeho gravitace následně roztrhala). Událost plnila přední stránky novin, protože šlo o první přímé pozorování mimozemské srážky objektů Sluneční soustavy. Náraz byl tak silný, že zanechal skrvny, které přetrvaly několik měsíců a byly patrnější než Velká rudá skvrna na Jupiteru.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 3. 8. do 9. 8. 2026. Měsíc bude vidět nad ránem spolu s většinou planet a bude v poslední čtvrti. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko. Ráno uvidíme Merkur, Mars, Saturn, Uran i Neptun. Aktivita Slunce je spíše nízká, ale může se občas zvýšit. Na obloze létá dost meteorů, většina budou postupně Perseidy. Starship stále pluje, Falcon 9 uskutečnil již 90 startů v roce 2026. Na ISS se chystá výstup do volného kosmu. Startovat má japonská raketa H-3. Před 100 lety se narodil český astronom Vladimír Vanýsek. Před 50 lety začala mise Vikingu 2 u Marsu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento
Vteřinová momentka Měsíce poblíž Plejád. Výsledek je proti originálu 2x zmenšený.
