Šest desetiletí od vstupu USA na oběžnou dráhu – John Glenn Mercury Friendship 7 (1/5)

Autor: NASA
Právě v těchto dnech si připomínáme asi vůbec největší kosmické výročí celého roku 2022. V neděli dvacátého února totiž uplyne přesně šedesát let od prvního letu amerického občana na oběžnou dráhu. Tímto vyvoleným byl dnes již legendární John Glenn. Rozhodl jsem se tedy si toto výročí co nejdůstojněji připomenut, a jak lépe než rovnou pětidílným seriálem na počest této historické události. V tomto seriálu si postupně připomeneme dějiny programu Mercury, techniku užitou v tomto programu, osobu samotného Johna Glenna, historický let Mercury Friendship 7, i pozdější směřování americké kosmonautiky.
Díl 1. – Dějiny programu Mercury
Autor: Wikimedia Commons
Autor: Wikimedia Commons
Každému je okamžitě jasné, že dalším cílem, o který se Sověti pokusí, je vyslání člověka na oběžnou dráhu. Ve své snaze dohnat SSSR z technického i armádního hlediska se Američané zaskočení Sputnikem rozhodují, že tentokrát už si nemohou dovolit prohru a na mnoha frontách se začíná pracovat na pilotovaném vesmírném programu. Civilní vesmírný program začne vznikat pod, za tímto účelem založenou agenturou, dnes již legendární NASA (National Aeronautics and Space Administration), která vznikla 1.října 1958 (legislativně bylo její založení schváleno již 29.července) ze své předchůdkyně NACA, jejíž primární oblastí bylo letectví. V 50. letech se sice také začala angažovat v kosmonautice, ale díky rychlému nástupu kosmického věku bylo potřeba nové, samostatné agentury. První cíl NASA je, jak jinak, dostat Američana do kosmického prostoru a na orbit.
Ani ne týden po vzniku NASA, 7. října 1958 byl schválen program Mercury. V této chvíli však není tím jediným na území USA. Pilotovaný kosmický program vyvíjí také armáda, jelikož ve vesmíru vidí další možné bojiště a také ideální možnost pro špionáž. Tehdy bylo jedinou možností špionáže na orbitě snímání na film v návratové kapsli, později doručený na Zemi, dálkový přenos dat, jako je tomu dnes, neexistoval. Armádní projekt nazývaný Dyna Soar se na rozdíl od civilního nezakládá na kuželovité kabině, ale na malých raketoplánech. Tento projekt však není nikdy realizován, a ani jeho následovníci, jako například orbitální stanice MOL.
Autor: NASA
Oficiální cíle programu jsou dostat bezpečně kosmickou loď v první fázi do vesmíru, tedy balistický skok nad Kármánovu hranici ve výšce sto kilometrů nad povrchem, posléze ve druhé fázi i na oběžnou dráhu kolem naší domovské planety, a logicky také bezpečně zpět na matičku Zemi. Původním cílem programu bylo zřejmě 14 kosmických misí (počet se měnil), 7 suborbitálních a 7 orbitálních, ovšem bez jakékoliv další návaznosti. Již během vývoje je ale všem zainteresovaným jasné, že se Amerika schopnosti dostat člověka do kosmu jen tak nevzdá a minimálně díky studené válce na Mercury navážou další mise.
NASA prostřednictvím své skupiny STG (která díky své důležitosti spadala přímo pod Washingtonské ústředí NASA) v této chvíli stála před nelehkým úkolem, bylo totiž potřeba vyvinout vše od samého začátku. Zkonstruováním kosmické lodě počínaje, výstavbou kompletní infrastruktury pokračujíc a výběrem a výcvikem astronautů konče.
Vývojem lodi byl pověřen geniální konstruktér Max Faget, otec Mercury, Apolla i raketoplánů. Měl tedy pro kosmický výzkum v USA asi stejný význam, jako Wernher von Braun, nebo jako Koroljov v SSSR. Faget se svým týmem se mohli opřít o dřívější studie proveditelnosti lidského letu do vesmíru, většina ale byla na nich. Kosmická loď Mercury byla, jak se lidově říká, tak trochu “ušita horkou jehlou”, byla enormně malá, koneckonců dodnes se jedná o nejmenší pilotovanou kosmickou loď v dějinách. Dalším problémem byl výběr vhodného nosiče a samostatným příběhem se staly testovací lety, o tom však až příští týden.
Asi nejtěžším úkolem vůbec bylo vybrat a vycvičit astronauty. Nikdo ale nevěděl, kdo by tím astronautem však měl být. Přemýšlelo se například i nad cirkusovými akrobaty, volba nakonec padla, naprosto logicky, na testovací piloty. Byly nastaveny velmi přísné podmínky, které v celých USA splňovalo pouhopouhých 400 mužů. Zajímavostí je, že mnozí ani nebyli NASA kontaktováni a velká část kupodivu odmítla. V podstatě se ale nikdo nemohl divit, byli to piloti zvyklí létat několik hodin denně a nyní měli 2 roky procházet jeden simulátor za druhým a nespočet lékařských testů kvůli několika málo hodinám v plechovce bez křídel, která byla původně navržena jako plně automatická a piloti v ní by byli jen testovacími králíky?
Autor: NASA
Autor: Roscosmos.ru
Autor: NASA
Autor: Wikimedia Commons
Kennedy se do tohoto cíle nadchnul, jak už víme z jeho slavných projevů z Kongresu (I believe, that this nation...) a na obřím stadionu Rice University (We chose to go to the Moon...). Pouhých 20 dní po prvním americkém suborbitálním letu tak před zraky tisíců lidí oznamuje, že USA dostanou člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi do konce tohoto desetiletí. Tento ohromně odvážný návrh se promění, jak je všem známo doopravdy v realitu, ale o tom až v posledním díle.
V příštím díle: Technika a mise programu Mercury
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] NASA: This New Ocean: A History of Project Mercury
[2] Tomáš Přibyl: Pětiletka pilotovaných kosmických letů
[3]ŠAMÁREK, Ondřej a Lukáš HOUŠKA. Vesmírné osudy. Brno: CPress, 2017. ISBN 978-80-264-1692-0