Gerhana Matahari Total aneb Fantastické Molucké zatmění

První, co nás s Honzou Sládečkem a Petrem Štarhou už v Jakartě silně udeřilo, bylo i přes všechna upozornění prudké vlhké vedro. Sauna jak vyšitá, za cenu letenky. Ostatně po neplánovaném čekání v Praze kvůli nenadálé sněhové vánici, ještě méně plánovaném jednodenním přespání v modlitbami rozezpívaném Istanbulu, kvůli nedostiženému navazujícímu letu, byl úmorný přesun do rovníkových tropů opravdu lahůdkou samou o sobě. Ovšem vlastně paráda. A pak už zbýval jen třetí let ze západoindonéské Jakarty na prakticky nejvýchodnější souostroví Severních Moluk (to je zas světových stran, co?), kde nás už na letišti čekal pikolík nasazený v rámci celé organizace, taxík skrze svojské islámské Ternate na místní přístav, pak na lodičku sytě ovoněnou ručně obsluhovanými nádržemi s benzínem, hodinový přesun přes záliv na Halmaheru… a ještě pořád není konec. Vrcholem byl nástup do auta v dalším článku pohybového řetězce, přičemž tady už zavládl absolutní adrenalin. Museli jsme přejet z přístavního hlavního města ostrova, Sofifi, do Buli na druhé straně. Řidič jasně znalý místních poměrů nám předvedl 5hodinové rallye skrze místní džungli, která se sice honosila asfaltkou, ale popraskanou a klikatící se nahoru-dolu, doleva-doprava jak horská dráha. A to vše za doprovodu místních rytmů z rádia, všeobecného troubení do zatáček a občasného nekompromisního lisování přecházejících kuřat. A borec se tomu ještě vehementně smál, se svou téměř nulovou angličtinou glosoval „chiken…dinna“ (jakože „kuře-večeře“). No tak pro mě se slamákem na kokosu to rozhodně jako úvod dostačující bylo.

Dva a půl dne transferové divočiny se přeci jen nakonec dočkaly zaslouženého konce, který stál hned za velkou směrovkou „Buli“, na návrší daleko od černočerné a odpadky zaneřáděné pláže. Kde se vzal, tu se vzal, přímo uprostřed nehonosného městečka (ovšem první dojem klame, až o pár dní později jsme poznali i úžasnou náturu místních lidí!) se zjevil hotelový komplex „Kartika Buli“ a v něm už pobíhaly postavičky s kloboučky, dalekohledy, kabely a šroubováky. Ano, široko daleko nebylo většího shromaždiště vědeckých kapacit a jejich asistentů. Mezi nimi právě i zmiňovaná Shadia Habbalová, která nás rukama dokořán přivítala skoro jak hrdiny, svérázná Janička Hoderová jdoucí na ruku každé piškuntálii se slovy „Hustý!“, nadšený student v typické havajské košili Ben Boe a dál se čekalo na Petrova bráchu Pavla, vynikající německé fotografy Petera Aniola a Martina Dietzela. Ta grupa byla ještě o dost větší, zahrnující například expediční blogerku Natalii Alzate (alias Šmudlinku) nebo Judda Johnsona, úžasně houževnatého staříka a zatměňového veterána. Setkání jak noha ovšem znamenalo také poslední pospolité chvíle, neboť hned o den později jsme se již rozškatulkovali po ostrově na tři různá stanoviště. To se mimochodem psal 2. březen 2016 a do kýženého úkazu zbýval ještě týden. Kdybyste ale viděli všechno to sofistikované zařízení a plánování, ten týdenní předstih by vám okamžitě přišel nanejvýše rozumný.

My s Honzou a Benem jsme byli přiklepnuti na stanoviště ve vísce Maba, která ležela oproti Buli prakticky u centrální linie zatmění. Za všech okolností bychom byli svědky 3m 17s dlouhého slunečního zákrytu s Mekurem a Venuší nesmírně vysoko nad obzorem a samozřejmě neočekávaně tvarovanou korónou. První dojmy z Maby ovšem nijaké, děsivé. Víska jak vystřižená ze slovenských menšinových vesnic, uprostřed velká mešita a nebýt těch sytě zelených palem, kokosů a jakéhož-takéhož aroma z oceánu, balíme. Resp. kluci to uviděli a málem balili okamžitě. Místo pozorování nám totiž zajistili na půdě vládního komplexu, který se ale pro vzdálenost ostrova od neaktivní indonéské vlády stal rychle zašívárnou pro místní obyvatele. Ostatně rozmlácená okna, dveře, fasáda a pálený odpad i přes pár policajtů na bráně (kteří stejně jen povětšinu času jen pokuřovali a sledovali telenovely na malých televizkách) dávaly jasně najevo, že tady se moc na oficiality nehraje.  Kluci zvyklí na aspoň minimální standard uzřeli sociálky alá „hajzlosprchy“ (vulgární, ale fakt lépe se to popsat nedá – díra v zemi, vedle toho nádrž s vodou a kohoutek… toť vše) se skálopevně rozhodli sem jezdit jen přes den kvůli přípravě a testování techniky, navečer se pak vracet do hotelu i přes hodinovou rallye tam a stejně i zpět. První den jsme tak jen navozili techniku, uskladnili, ustavili a dohodli možnosti pozorování. Navečer mrtvý jsem se vrátil s libostí do postele dohnat poslední tři noci deficitu, ale už mě čekal Pavel Štarha, který mě beze srandy připravil o další noc společným testováním fotografických skriptů. No zabít. Celou parádu ovšem ověnčila vzdálená bouře a první kontakt s rovníkovým temným hvězdným nebem s Orionem nad hlavou. Za přítomnosti perlící Janičky se naše česká skupina stala prakticky prvním dnem extrasilná a dostatečně zocelená nezbytnými zásobami moravské slivovičky.

Ve mně se ale cosi zlomilo, protože oproti ostatním jsem se prostě do té Maby nějak zamiloval. Navzdory všem těm sociálním propastem v sobě měla něco do sebe a já musel přijít na kloub tomu, co to bylo. Už druhý večer, než jsme se opravdu rozdělili na tři skupiny, si nás v Mabě vzal do parády místní ovládající angličtinu, který si nechal říkat Mistr Hardi. Ostatně všichni si s úctou říkali mistr nebo madam, s obřím respektem a hlubokou důvěrou chystali první poslední a bylo to tak krásné, až to bylo podezřele divné. Pochopitelně s touto myšlenkou jsem rychle narazil, protože typická česká povaha nás učí moc nevěřit a o to víc lidem, kteří se chovají podezřele mile. Jenomže tady byl opak pravdou. Tito lidé – Mr. Hardi, jeho pomocník Mr. Abjan nebo mimořádně šikovný na oko bezdomovec Mr. Mailoa – měli od začátku jasný cíl. Ukázat nám tvář Halmahery jako svět té nejhlubší přívětivosti, opravdových hodnot přátelství, a především pak svět s minimálním ohledem na peníze. Byli chudí jako myš a zjevně jsme jim byli zakázkou indonéské vlády, ovšem po několika dnech bylo jasné, že jejich vládu Moluky zajímají fakt nejméně (o tom svědčila i kauza „zatměňové brýle“ – bohatý Francouz Xavier Jubier koupil pro Indonésii desítky tisíc brýlí, aby se zadarmo rozdaly mezi chudými lidmi na ostrovech s úplným zatměním, na Halmaheře se ale tyto brýle záhy daly získat jen jejich zakoupením). Takže jejich skutečnou motivací byl opravdu historicky první přísun turistů, ne-li vědců, do jejich rodné vísky. Na několik generací zpět nic tak úžasného nezažili. Žili jen v uzavřené komunitě stovek svých sousedů. Takže z prvotního strachu, že nás někam zatáhnou a rozřežou, se stala bezprecedentní fascinace, neutuchající oboustranná vděčnost, každodenní společná selfíčka a četné rozhovory do místních novin. Bylo jim jedno, že nejsme z NASA a že to pořád opakujeme. Každé další číslo moluckých novin s našimi tvářemi bylo povinně ocejchováno NASA, což nás mimochodem málem stálo vyhoštění (den před zatmění přijeli vojáci až z Jakarty, kteří od vědců vyžadovali speciální vědecké permity, které jsme pochopitelně jako pouzí fotografové neměli… nedorozumění jsme ale s přehledem uhladili). Střet islámu s křesťanstvím v této malé vesničce znamenal obří respekt s tolerancí a krom těch žalozpěvů z mešity člověk neměl ani páru, že je uprostřed Alláhova sémě.

První a osudnou „oťukávací“ noc v Mabě jsem si tak dal ze 3. na 4. března. Kluci se nechali odvést našim dvorním řidičem Isem zpět do Buli, zatímco mě Mr. Hardi někde vyštrachal staré modlící podložky (trošku jako koberečky do auta, ale velké), na kterých jsem mohl spát. Ustlal jsem si na balkóně v druhém patře budovy, kde jsme objevili fantastický flek na pozorování zatmění a místní nám s obří vervou bez jediného požádání pomohli ustavit velký stan s těžkou klimatizací a kameny namísto kolíků na betonovém povrchu. Příjemných 25° C v noci znamenalo výzvu jak blázen, neboť netřeba deka a jen trocha repelentu odehnala i tu otravnou bzučící havěť. Konečně po těch měsících mrazů a hnědobílé břečky v Evropě krásné teplo. Zabral jsem po západu Slunce a z plánu, že někdy po půlnoci vyrazím směrem k místní pláži fotit nebe, mě už nemělo vytrhnout nic. Po několika hodinách jsem jen mírně pootevřel víčka, abych se přetočil a zabral znovu, když vidím, jak je o rantl terasy opřená postava v džínech. To Mr. Abjan stál a tiše čekal, kdy se vzbudím, aby mě vzal na večeři. Neuvěřitelné. Říkám: „To jste nemusel… to já su tak mrtvej, že ani hlad nemám.“ (Jakože po 4 nocích s celkovými 12 hodinami spánku to byla pravda.) U něj ale přes nenajedeného hosta vlak nejel, a tak jsem se musel polomrtvý sebrat a vydat se na baštu. Posadili mě na motorku i s mým slamákem na hlavě (jeli tak opatrně, aby mi neodlétl za jízdy!) a vzali do nejbližší restaurace. Na výběr ryba s rýží nebo kuře s rýží. To jsem ještě netušil, že to samé bude po celý další týden k snídani, obědu i večeři. Stejně tak jsem netušil, že kombinace místní vlhkosti a nějaké virózní potvory ještě z Evropy mě brzy připraví o hlas (jaká ironie, už potřetí po Cookových ostrovech a Ugandě). Teprve až v té restauraci – vlastně malé jídelničce s kruhovými stoly a viklajícmí se plastovými židlemi – jsem pochopil, jak skvělí lidé to jsou. Mr. Hardi je hrdým otcem tří dětí a pracuje v místní kanceláři jako styčný důstojník turistického ruchu (a má na to s hrdostí uniformu ne nepodobnou vojákům). A Abjan je jeho začínající pomocník, který je rovněž hrdým otcem. S velkou touhou mě pozval k sobě domů, kamenného baráku bez jediného skleněného okna či dveří (jen koberců namísto toho), seznámil mě se svými dětmi a nejstarší pak vysvětlil, že já jsem ten, co bude sledovat „Wolte Gallap Fallow“ (v místním nářečí úplné zatmění Slunce) a že možná je zítra navštívím ve škole. Jeho dcerka byla neskutečně nadšená. Vlastně nadšení neskrýval v žádném momentě žádný z obyvatel Maby. Během prvních hodin jsem tak dostal večeři, poznal rodiny našich pomocníků a v průběhu dalších dnů i celé školy. Nevyhnul jsem se ani několika desítkám návrhů ke sňatku. No potěš koště! I když výběr by opravdu byl…

Hned co jsme se vrátili zpět do budovy, pánové si šli lehnout na velké černé pohovky do konferenčního sálu, kde byl taky stůl plný naší drahé expediční techniky. Věnovali se fakt hlídkám a snaze maximálně uchránit naše věci před případným návalem revoltujících obyvatel z vedlejší vesnice, kteří prý stáli právě za těmi rozbitými okny a fasádou. Vládní budova tu totiž nestojí déle jak tři roky a před dvěma lety vláda rozhodla o definici územních celků, čímž skrouhla plochu vedlejší vesnice. Proto se tamní místní naštvali a budovu značně zrenovovali po svém jako svůj znamenitý vděk.

Měl jsem tak 3 hodinky na spánek a pak už jsem chtěl vyrazit od osvětlené budovy na místní pláž. Nechtěl jsem od nikoho nic, ale přesto jsem se opět setkal s maximální ochotou a obětavostí. Po půlnoci jsem sešel po kamenných schodech z terasy pod čirákem do konferenční místnosti, na rameni stativ a brašnu s foťákem. Abjan spal, ale Mr. Hardi ani za mák. Hned mě odchytil, že mě nenechá jít samotného (i když pláž byla skrze vesnici asi 20 minut pěšky), už žhavil motorku, posadil mě za sebe a hned jsme byli u písku. Sice černého a rozžhaveného po ohních z páleného odpadu, ale s přesně takovým výhledem, jakým jsem si přál. Směrem k oceánu, za kterým se pomalu vynořovalo centrum Mléčné dráhy. Jestli se prý nebojím, že zůstanu chvíli sám. Já že rozhodně ne. Tak zas odjel, a že za chvíli dorazí zpět se svým strýčkem. Celá pláž tak záhy byla jen moje, za zády zářící Maba, přede mnou už jen temný oceán s nedalekým ostrůvkem Mobon, nalevo Velký vůz a napravo Jižní kříž. V tom jsem si uvědomil, že vlastně stojím prakticky přesně na rovníku (jen 40’ severně) a že jestli lze někdy vidět a nafotit takovouto kompozici s oběma hvězdnými ukazateli k nebeským pólům, tak je to tady. Focení se protáhlo až do třetí hodiny ranní, kdy dorazil s Hardim jeho strýček Haruna, ale i probuzený Abjun. Oba v životě neslyšeli o hvězdách a vesmíru víc než pravidla střídání měsíčních fází, Mléčnou dráhu však měli spojenou s legendami o bájném oblaku „Miett“. Tak jsem začal i s osvětou a hádám, že po mém odjezdu oba založili astronomický kroužek. Fotil jsem, co to šlo, a udělal jsem dobře. Netušil jsem totiž, že kvůli počasí, ale i organizaci expedice se znovu na tmavé indonéské nebe už nepodívám…

Mno, s tou astronomickou vzdělaností jsem to přeci jen podcenil, neboť dalším významným momentem byla návštěva místních škol. To už se psalo 5. března a dopoledne neuvěřitelně pralo Slunce. Kdyby to takhle vyšlo na zatmění, všichni by si zpívali. Každopádně toho dne právě dopoledne jsme já, Mr. Hardi, Xavier Jubier a jeho otec vyrazili do místních škol besedovat o úkazu. Vůbec jsem neměl tucha, do čeho jsem se to rozhoupal vkročit, a byl jsem neskutečně překvapen. První škola byla střední, děcka ve stejnokroji seděla vzorně v řadách na zemi ve velkém sále, nám připravili konferenční stůl a mikrofony. A teď babo raď. Léta praxe (pardubická a úpická hvězdárna) mě jakž takž naučily improvizovat, navíc ta děcka fakt dychtila po informacích! Ne jak u nás, kde je to přestane bavit po 5 minutách, pokud všechno nebliká, nesvítí, nejsou v tom tablety a digitální interakce a lektor není bůhvíjaký zkušený pedagog, co ví, jak tu rozmazlenou mládež zaujmout i zpacifikovat. Ani náhodou. Tady ty děti vzorně seděly, usmívaly se, poslouchaly, psaly si i Xavierův nezáživný a technický proslov. A když jsem přes anglicko-indonéského překladatele prohodil pár perel z mých posledních cest, Xavier šel záhy naštvaný do ústraní, protože děcka před sebou měla dle jejich mínění opravdového dobrodruha. No, nevím, každopádně na závěr mě na kolena dostala jejich precizní připravenost, neboť beseda probíhala tak, že studentík se postavil, představil se, otázku přečetl ze svého sešitu a dokud mu někdo z nás neodpověděl, zůstal vzorně stát a poslouchal. No jestli tohle je ten hrozivý islámský svět, co my tak děsivě zatracujeme, tak to mi usekněte obě ruce. Ne, tady jsem znovu pochopil, že házet nějaký druh do jednoho pytle je opravdu arogance na kost. Každý anti islámista by si měl udělat povinný výlet na Halmaheru! Stejně jako každý islámský terorista – ať pochopí, o čem vlastně to jeho náboženství je.

Nicméně čas letí jak šíp Robina Hooda, a tak skrze dalších mnoho společensko-kulturních zážitků se nám hbitě přisunul i kýžený termín 9. března 2016. Nebo ne? Chcete víc? No, vždycky si mě můžete pozvat, abych vám o tom zapřednášel. Teď tedy opravdu ten Den D, či spíš Den GMT (tedy Gerhana Matahari Total). To už časně ráno otevírám oči za stanem na terase, kde pospávám opět pod čirákem. Tentokrát už ne sám, protože Ben Boe i Honza Sládeček se rozhodli noc před zatměním v Mabě zůstat a vše finálně otestovat a ustavit. Doposud počasí fungovalo jak hodinky – ráno nějaká ta oblačnost, pak trhání a na čas zatmění azuro. Hned po něm první kupovité masy mračen a k večeru bouřky. Tropy jak vyšité. Příroda má ovšem zvláštní smysl pro ironii, a tak se rozhodla nám zatmění (opět) nedarovat úplně zadarmo. S probuzením první pohled k nebi sice nenese známky nějakého děsivého rozdílu – nebe je vskutku protrhané, na východě za svítání prokluzuje mezi mraky Venuše, ovšem na tom samém obzoru je toho víc než obvykle. Daleko nad oceánem se rozkládá hradba komplikací věštících mračen, které – zdá se – žene konvektivní systém směrem k nám. Jak strašně rád bych se teď mýlil a klidně se zesměšnil jako ten nejhorší pan rosnička na světě i v celém širém vesmíru (i všech dalších, pokud jsou), jenomže mám pravdu…

Ustavené montáže na rohu verandy, dvě židličky, Ben ve stanu, my venku, každý ještě po dvou foťácích, na zemi náhradní baterky, časy pro spuštění skriptů, dost vody a nějaké to jídlo. Je 7 hodin, tedy téměř 3 hodiny před zatměním a malá společenská vsuvka přichází vzápětí. Nadšený Abjan přijíždí na mopedu, jestli bych nemohl jen na chvilku s ním na pláž. Říkám si, že času dost, proč ne. Lepší než se trápit počasím. Tak nasedám a za pár minut jsem na pláži, resp. na kolonádě – dá-li se tak popsat. Pár velkých změn za noc nastalo (a já si říkal, proč je takový randál na silnicích). Během té noci totiž stihli připravit amfiteátr, židličky, bedny a hudbu, občerstvení a pro těch pár desítek cestovatelů, kteří se rozhodli dostat se až sem do Maby, i kulturní program (mezi nimi i jeden očividně evropský pár, který pro nás za pár chvil bude osudový). Tak moc to pro ně znamenalo. Stejně moc jako vědomí, že mezi nimi jsou i významní světoví hosté a tím, jak mě pořád omílali v novinách, jsem se pro ně stal VIP (i když nějaký Espenak nebo Jubier rozhodně nejsem). Co naplat, ve světové kultuře jsem hluboko na úrovni hmyzu, ale tihle lidé i tak chtěli, abych se stal součástí „obří“ ceremonie. A tak mě Abjan protlačuje davem, až se přede mnou objevuje stůl s bílými popisovatelnými tabulemi. A na jedné z nich mé jméno, k němu připsáno „český astrofotograf“. No nene! To si ze mě už fakt děláte srandu! Než se naděju vysvětlit, že „fakt nejsu žádná ikona světového formátu“, už fasuju fixu a mám se podepsat. Během těch 5 sekund podpisování cvakne asi 50 foťáků a je mi jasné, že zítra mají místní noviny zase nový příběh. Při vší úctě k mému cíli tady mě Abjan zase bere na motorku a do 5 minut jsme zpátky u pozorovacího stanoviště.

Vybíhám do schodů a tam už přešlapuje nejistý Honza Sládeček. Ben se mezitím fotí s místními policajty, kteří zjevně přišli slavit přítomnost „celebrit“ spíš než pomáhat a chránit. Pan Hardi vcelku spokojeně sleduje naše aktivity a přistavuje další kolonu novinářů, tentokrát z CNN. To je pro něj hrdost největší – CNN v jeho rodné vísce, kontaktovala přímo jeho jako styčného důstojníka přes turistické aktivity. Nás to moc netěší, neboť jsme si vyhranili ten koutek právě i proto, aby nás neotravovaly davy. Přeci jen hodiny ustavovat v noci montáž a pak do toho nějaký osel kopne, to člověka zrovna nepotěší. Ale ještě míň ho teda potěší to, že stejně jak kolmo vzhůru stoupá to Slunce, nafukuje se i ta kupovitá oblačnost, zvedající se jak opona kouzelníka nepříjemně k nadhlavníku. Ach jo. To si ze mě někdo dělá srandu! Tolik lidí mi přálo štěstí, místní se dokonce poslední noc za nás všechny modlili (já to teda z té mešity nepoznal, ale fakt jim věřím) a ona si to zase celé zblajzne divoká oblačnost. Navíc indonéská meteorologická služba obecně stála za rozsypanou tenisku, takže snažit se rozluštit, jak z téhle loterijní situace vybruslit s úspěchem, nemělo zrovna velkou naději na úspěch. To už je 8:39 místního času, začíná za hustými mraky částečné zatmění a od severu se nasouvá temná mračna. Píše Janička Hoderová, že v Buli je totální deka a prší. A ta mračna jdou právě z jejich směru. Znovu nesnáším, když mám pravdu, každopádně poslední blankyt mizí kdesi na jihozápadě a podle místních tam vede jedna horší cesta. Honza tak začíná zjišťovat, zda by se dalo případně přesunout. Oba totiž máme lehké montáže, jen Ben se s tou komplikovanou vědeckou aparaturou nikam už hnout nemůže. Takže je smířený s tím, že ho nejspíš opustíme, avšak Honzova nerozhodnost situaci nijak dál neposouvá. V tom se dole pod terasou objevuje naše bílá „limuzína“ a v ní náš vždy pohodový řidič, mlaďas Is (fakt se jmenuje Is – měli jste mě vidět, když mi to říkal anglicky: „My name is Is… IS… IS!“ a pak dostal záchvat smíchu). Pohled kamkoliv už nevěští nic dobrého a záhy se po schodech k nám vydává mně již povědomá dvojice. Evropský pár. A fakt se nemýlím – oba dva z Amsterdamu, kteří si udělali výlet po Indonésii a jen tak mimoděk si chtěli dovolenou prodloužit i o zatmění. A že ho fakt chtěli vidět.

Ano? Ne? Kam? Kdy? Do kdy počkat? Do háje, to je rozhodování. Koukám do nebe jak na zjevení a tam ta velká černá tma. Občasné řidší světlé oblasti se chtějí trhat, ale moc jim to nejde. Jak tak koukám, do oka mě praští první kapka. Kouknu dolů a asfaltový chodník začíná zdobit takové to dešťové tečkování. Kokos, prší! A my máme všechno pěkně venku! Okamžitě se rozbíhám k rohu s naší technikou a než to stihnu, strhává se takový liják, že mám nohy v kaluži. Naštěstí ale Honza byl hned za rohem, pohotový se svou plachtou a vše stihl zakrýt. „Tak jedem?“ ptá se nejistě a bez zjevného plánu. Hlavou mi probíhá jen „co může být horší“. Bez ohledu na to, že je to plán bez plánu, suše odpovídám: „Jo!“ Za bušení posledních kapek a paradoxně prvních paprsku Slunce v děravějící oblačnosti beru kufřík s binarem 11x70, baterie a foťák na stativu. Za každou cenu ale chci odzkoušet ten Pavlův naprogramovaný zázrak a nenechat to jen tak náhodě. Takže i když Honza už zkrouceně sedí v autě a nizozemský pár na mě vrhá vražedné pohledy, že se mám vykašlat na techniku a rychle nasednout do rozžhaveného taxíku, nenechávám si to vymluvit a běžím zpátky do schodů pro tu hodiny a hodiny precizně ustavovanou montáž. Poslední pohled do nebe, do těch pár světlých skvrn mezi mraky, kde Slunce možná prosvítá, pak zas pod sebe do kaluže, popadám ten těžký kolos a div se světe bez sklouznutí na svých cestovních „blátotlačkách“ se do minuty ocitám u auta. Že prý na tu montáž už není místo, tvrdí holandská bloncka. Ja ti dám, potvoro. Na montáž je vždycky místo!

Sice mnou ztratili asi 5 minut čekáním a do zatmění zbývá už jen 35, ale vypjaté momenty holt definují priority. Nasedám za sedadlo řidičova spolujezdce a za mnou v prostoru kufru se v třetí montovací řadě sedadel tlačí Abjan. Kde ten se tu vzal? A že nebylo místo na montáž. No to mě prašť. Ale jen dobře, že tam je, protože to, co by následovalo bez něj, by se asi rovnalo sebevraždě. Řidič Is už s autem na trávníku šlape na plyn jak snad nikdy, 90kou projíždí bránu, ani stráž si toho při telenovele nevšímá, pak prudce stáčí volant (teď se fakt bojím o foťák a montáž), vyjíždí pryč na sever a směrem do těch hor. Netrvá to ani dvě minuty, když Holanďan z mladého páru začne křičet: „Stop! Tam to nestihnem!“ A má recht. Koukám průzorem skrze další vlnu deště do hor a ta nedávno čistá obloha je nenávratně ztracena. Za 33 minut bychom to dali jen s maximální jistotou, že to jasno tam fakt bude. Abjan všechno tlumočí, takže Is má zhruba jasno, co se po něm chce. Holanďan vystupuje a kouká do oblohy. Sleduje pohyb mraků, pak nastupuje a hlásí: „Na pláž.“ Is opět tlačí na plyn, auto otáčí snad ve vzduchu a plnou parou při neexistujících rychlostních limitech fičí autem k pláži. Asi kilometr do Maby, pak prudce vlevo a pláž už je o pár bloků dál. V tom se ale spouští hrozný mišmaš všemožných emocí ve třech různých jazycích. Jak sedím vlevo a Slunce je vpravo (ano, volant tu mají na opačné straně), Is začíná hulákat do všech stran. Nevím, která bije, dokud se neozve poprvé známé „Oh my god! Oh wow!!!“. Nemám šanci vidět nic, vše je nad střechou, ale je zjevné, že se Slunce ukázalo. A ukousnuté. Is, blázen, si bere na oči ty zatměňové brýle a u toho řídí ve vysoké rychlosti. V těch samých třech jazycích tak všichni řveme, ať neblbne a kouká na cestu. Ty vogine! Proti nám si to pere náklaďák! To už i Abjan řve jak o život (proč jak) a Is to na poslední chvíli vybírá. A jakoby se nechumelilo, hned na to si zas nasazuje ty brýle. Tak to už je na záchvat… smíchu! Takový ten šílený. Každý na každého kouká s jinou emocí, do toho ten sluneční cep v díře a jen Honza jakoby už zklamaně odsuzoval tento zážitek, duchem stál už v Americe na příštím zatmění. Honzo, probuď se!

Auto zastavuje na kolonádě, nedaleko té ceremonie, kde teď už lidi jásají. Do zatmění zbývá 22 minut. Holanďan říká, že počkáme 10-15 minut a podle pohybu mraků to finálně rozseknem. Slunce už se neschovává za hustou oblačností, jen občas je v té méně transparentní vrstvě hůře znatelný ten srpek. Je jasné, že čirou modrou díru si nevymodlíme. Ale mít to alespoň skrze řídké mraky a dostat se tam, odkud na obloze jakákoliv oblačnost zatmění jen podejde nebo nadejde, to by byla obří výhra. Mraky se ženou všemožně, skoro tak zmatečně jako my sami. Už je cítit znatelné šero, lidi za námi hulákají a někteří se i tuhle nejnevhodnější chvíli chtějí s námi fotit. No tak to je dokonalý zmatek…

Těch 10-15 minut je pryč, mobil ukazuje čas 10:45 a zatmění začíná v 10:52. Srpek je fakt užší a užší, navíc hrozně vysoko nad hlavou. „Tohle dáme, děcka!“ říkám nahlas i s vědomím, že tomu rozumí leda tak ten rozpolcený Honza. Evropský pár se jednomyslně obírá zpět k autu a je jasné, že díry se víc tvoří dál od pláže. Is zase šlape do pedálů, auto se odpichuje a jede se už skoro nadoraz. Někde v půli cesty mezi naším místem ve vládní budově a pláží se naposledy zastavujeme, to už zbývají 4 minuty. Nikdo nevystupuje, jen Holanďan hypnotizuje nízkou oblačnost a hledá v jejím chování logiku. Jedeme ještě dál, ale směrem na jih, za zády máme ten barák s Benem, Hardim i selfíčkujícími policajty. Asi 600 metrů na jihovýchod, kousek u zjevně nového kruháče, se finálně zastavujeme a Honza už na nic nečeká. Říká, že v případě dalšího přesunu už s námi nejede. Zbývají dvě minuty. S Holanďanem zkratkovitě, ale vášnivě bojujeme o titul pana rosničky roku, přičemž koukám do hodinek i na nebe, z času i úzkého srpku mám necelou minutu! Tak rychle běžím ke kufru auta, který mezitím Is vesele zamknul, čekám na odemčení, tahám za nohy montáž i s nasazeným foťákem a protizávažím v podobě PETky s pískem. Utíkám na nejbližší plácek, raději mimo silnici. Roztahuji nohy montáže, je celá nakřivo. Hádám, že příroda mi odtikává asi 35 sekund. Zapínám zdroj, podle vodováhy jakž takž ustavuji, podle směru objektivu a pozice na rovníku odhaduji světové strany. Zapínám foťák, 20 sekund. Zapínám montáž. Zapínám živý náhled a marně hledám Slunce ve velkém 500mm ohnisku. 15 sekund. Srpek slunce vidím, mám ho vhodně v poli, ale pitomý závit se pod náporem mých prudkých pohybů povoluje. Ale jdi do háje! Utahuji a už raději neřeším vycentrování. 10 sekund. Přes živý náhled doostřuji jediným pohybem na první pokus, víc nestihnu. Pomáhá mi v tom extrémně úzký srpek, vlastně Bailyho perly! Přepínám do skriptu na SD kartě, 8 sekund! A v 6. sekundě před zatměním cvaká první expozice. Koukám vzhůru, poslední svit Slunce pohasíná a skrze mraky vysoko nad limbem jasně ohraničeného Měsíce září narůžovělá perla. Protuberance jak nikdy! U nadhlavníku v díře Venuše, Merkur skryt za mrakem a krajina uléhá to fantastických pestrých barev v měsíčním stínu. Teď už všichni jen jednohlasně řveme „Woooow!“ Fantastické 3 minuty a 17 sekund. Vše jede, víc jsme nezvládli. Teď se jen kochat.

Okamžitě po diamantovém prstenu běžím za tmy znovu do auta, popadám triedr, snímám z něj filtry, utíkám zpátky k montáži a lehám si do štěrku. Zvedám dalekohled k tomu nebeskému zjevení. Mraky jsou celkem rychlé a občas řidší, takže v binaru se krásně vyjevuje dlouhý paprsek koróny na opačné straně než ta protuberance. Pak zase pohasíná s příchodem hustší oblačné vrstvy, ale ta protuberance nemizí. Obrovská růžová struktura, očima jak k Měsíci přilepená perla, v dalekohledu se pohled mísí fantastickými dojmy z jejího jasu i členitosti. Její nejjasnější část je protkána dvěma vertikálními proudy a nalevo od hlavní struktury se pak vznáší oblak plazmatu, který se zjevně v magnetickém poli posouvá kamsi před nebo za sluneční obzor. Je citelné, jak se Měsíc pomalu sune od západu na východ, ale z protuberance nemá šanci ukrojit skoro nic. Ta si tam trůní jak Malý princ na své planetě, i s tou jeho ikonickou šálou v podobě onoho utrženého kusu hmoty. I ty jediné struktury koróny, které obklopují členitý temný měsíční disk, jsou fantastické a bohaté jak čáranice dítěte malujícího sluneční paprsky. Tam, kde diamantový prsten začal zatmění, se rozkládají překřížené křivky zjevně vycházející aktivní sluneční oblasti. Dal bych hodně za to, aby bylo jasno, ale i tohle málo je zdaleka víc, než jsme čekali. Mraky trošku houstnou, ovšem velmi pěkný je i vjem, že Slunce neobklopuje pouze sluneční koróna, ale na mracích se vytváří i ta barevná atmosférická. To je symbolika jak vyšitá. Dvě koróny kolem jednoho objektu. Is huláká na všechny strany, Abjan se chce pomalu objímat i se stromy a Nizozemci si tak vesele hoví pod tím temným nebeským okem. Venuše nad hlavou je tak neuvěřitelně jasná, že by zjista pode mnou mohl být i stín. Ale času je málo na všechny šílené fotografické experimenty, s obřím díkem Pavlu Štarhovi se naopak o foťák nemusím starat a celé si to užívat. Tři minuty ale nakonec nejsou tak dlouhé a obloha začíná od západu světlat. Koróna taky. Zjevuje se chromosféra, kterou zas až tak nevnímám, protože jsem maximálně učarovaný tou protuberancí. Mraky opodál od západu prudce světlají a je doslova znát, jak se rychlý stín Měsíce odsouvá pryč. Diamantový prsten s jasnou fotosférou opět rozzařuje krajinu a zatmění končí. Mrak paradoxně houstne a konec úkazu stíháme jen tak tak. Jásáme. Hlavně Is. Hrdina dne, který ani nevěděl, o co bojuje a proč se málem srazil s náklaďákem. V autě má vloženou USB flashku a z ní proudí přes silné repráky jeho nejoblíbenější výběr. Celý moment tak geniálně završuje tím, když oslavně (a bez znalosti obsahu písně) pouští klasiku od Europe – Final Countdouwn! Jo, Isi, to jsi zabil…

Mohlo by se zdát, že toto už musí být zákonitě ta finální tečka, katarze je za námi, ale já bych si přeci jen dovolil ještě trošku toho pohledu do zákulisí po úkazu samotném. Ten totiž skýtal ještě jedny nervy a jedno překvapení. Holandský pár chtěl hned po zatmění, aby je Is odvezl do Buli, kde už je čekal odvoz na letiště a cesta do Amsterdamu. Protože Is byl jediný v tu chvíli dostupný řidič, bylo jasné, že my budeme muset počkat, až vyloží je a pak se pro nás do Maby vrátí. Pro mě bylo maximálně důležité si projít všechny snímky, doufat, že jsou dostatečně vhodné ke zpracování (i když bylo jasné, že spíš ne… uvidíme, zda se do toho prof. Druckmüller pokusí pustit), takže pochopitelně krom snímků samotných mi ještě zbývalo dofotit gigabajty kalibračních dat. No jo, členové naší expedice to zjista pochopí, ale místním to nešlo vysvětlit ani za mák. Že proč ještě chce fotit, když je po zatmění?

Takže Is nás vyhodil u vládní budovy, já si tam vše pečlivě připravil, stáhl jen rychle snímky do počítače a hned začal přímo v sále za stabilní teploty odpalovat nesmírně důležité temné snímky (darkframy). Vše vcelku klidné, neboť hlavní pozornost lidí si strhnul o patro výš na terase Ben, který zjevně nakonec taky slavil úspěch (v zásadě neměl o moc horší podmínky jak my, ironicky). Když ale darkframy byly hotové a první obrázek, který jsem slíbil místním novinám, taky, zjevil se najednou velký dav, bezohledně kroužící okolo celé té montáže. Při vědomí, že pro „flatfieldy“ (další druh významných kalibračních snímků) se nastaveného foťáku nikdo nesmí ani prstem dotknout, mně jímala hrůza. Pochopitelně ten dav byli právě novináři a jen těžce chápali, co po nich chci. Takže jediné, co mě hned napadlo, bylo na ně otočit laptop s výsledkem, aby se začli obdivně kochat, zatímco já v jejich nepozornosti opatrně odklidil aparát co nejdál. No a to jsem ještě netušil, co bude následovat. Přímo z davu se vynořil Hardi s nějakým dosti čistě oblečeným pánem, ze kterého se rychle vyklubal nějaký významný lokální politik. Nestačil jsem se ani rozkoukat či se poptat, co se děje, a už jsem byl uctívanou postavičkou, která dostala za zásluhy plaketu Indonéské vlády Severních Moluk, následovalo focení stisku ruky, spousta krásných diplomatických gest a nesčetné cvakání foťáků i osvětlení kamerou. Vzápětí každý z novinářů nastavoval svoji flashku, abych mu tam nahrál ten snímek v plné kvalitě a zjevně hned další vydání lokálních novin obsahovalo můj snímek na první stránce. To si člověk jede takhle do Indonésie za vzácným úkazem, v zásadě nikdo o tom nikde moc neví (jen dobře) a během několika krátkých chvil je celebritou i proti své vůli. Terima Kasih!!! (V indonéštině „Děkuji!!!“, kdybyste někdo náhodou nevěděl.)

Politik odešel, flatfieldy jsem nakonec i přes pár komplikací nafotil, pak jsme sbalili stan, techniku, mnohokrát se objali s místními, vyměnili si kontakty a po tom všem (nejspíš navždy) opustili emoční sepětí kouzelné Maby cestou zase kamsi do „civilizace“, do Buli. Ale i ten odjezd byl stylový, začalo šíleně pršet, jelo se ve dvou autech, přičemž plně naložené s Isem a se mnou bylo první. Za hitů jako „Hotel California“, „Love Hurts“ nebo „Final Countdown“ jsme s Isem rozpumpovali tu jeho limuzínu jak nikdy a já si zas uvědomil, že kdyby teď někde poblíž stál můj slovenský kamarád Dano Sokol, nedokázal by si odpustit tu jeho legendární uklidňovačku: „No… a to bolo strachu.“

Poznámka na závěr: Děkuji Miloši Druckmüllerovi za hodnotné dálkové rady, Pavlu a Petru Štarhovi za precizní přípravu fotografických skriptů, Janičce Hoderové za mimořádně přehlednou organizaci na všech stanovištích a zachování maximálně ztřeštěné nálady po celou expedici, Honzovi Sládečkovi za významnou asistenci a možnost vyžít část jeho dát k tvorbě úvodního snímku. Nakonec Hvězdárně v Úpici za zapůjčení potřebné techniky!

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Webové stránky Petra Horálka
[2] Nabídka cestopisných či kombinovaných přednášek Petra Horálka
[3] Kniha Tajemná zatmění od Petra Horálka
[4] Stránky prof. Miloslava Druckmüllera
[5] Jak dopadlo úplné zatmění Slunce v Indonésii?
[6] Pozoruhodný úkaz spatří lidé v Indonésii...