Neštěstí ve hře, štěstí v lásce…

Ačkoliv jsem s velkým zájmem původně chtěl cestovat se skupinkou nadšenců, kteří potkali na Špicberkách ledního medvěda, nakonec jsem z finančních důvodů zvolil lodní expedici na Faerské ostrovy s vidinou mobilizace na moři v případě nepřízně počasí. Ostatně i to společnost Smyril Line slibovala od začátku. Bohužel realita byla jiná, a tak se pozorování úkazu změnilo v jeden nezměrně lítostný moment. Ovšem neberte to, když zcela náhodou na lodi potkáte přátele, které jste už léta neviděli. A jak se v Cimrmanovi zpívá, „kde hynuli vlci, kde hynuli sobi, tam Čech se přizpůsobí“, tak tu platilo dokonale. Věčně vtipkující slavný pozorovatel a nositel Kvizovy ceny Martin „Makalaki“ Lehký a šéfredaktor EAI Dalibor Hanžl spolu se zatměňovým „šílencem“ Honzou Sládečkem a vždy rázně kritickou Evičkou Neureiterovou nás se sluneční astronomkou Martinou Exnerovou bavili od začátku do konce. A tak se do mlhy ponořené ovčí ostrovy každým dnem stávaly milým rájem dobývaným z obřího hotelu kotvícího v přístavu největšího faerského města Tórshávn.

Celkově vše ubíhalo tradičně komorně – pár těch procházek po přelidněném městě, nějaký ten suvenýr, nějaké ty fotky, pěší túra po kopcích… když jsme v úterý 17. března odpoledne zavítali i do národního muzea s výstavou – jak jinak – věnovanou slunečnímu zatmění. Mimo to se člověk mohl svobodně nalogovat přímo před zraky kolemjdoucích na svůj mail a kouknout i na zprávy. Mnou oblíbený portál Spaceweather.com byl první povinností (od mailů jsem chtěl na chvíli pokoj, vraždy ve světě mě nezajímají a politici ať si kradou dál – to si pročtu jindy). No a už letmý pohled na stránky mi proměnil krev v šampus. Pár hodin do setmění a web chrlí ovace ke stávající enormně vysoké geomagnetické aktivitě! Nejvyšší za celý sluneční cyklus! Polární záře běsní v Rusku, Kanadě, USA, blíží se do Evropy… „Ty vogo! Ty vogo! To není možný!“ neudržuju se na stoličce a nejradši bych lusknutím prstu zrušil mraky nad hlavou a urychlil soumrak. Martina okamžitě píše do Čech, že ať se její blízcí večer neopovažují jít spát! Okamžitě chytáme nejbližší bus a já už v duchu pomalu tlačím nohou na plynový pedál místo řidiče, aby s tou plechovou cihlou na kolečkách pohnul. Vzápětí jsme na palubě Norröny, potkáváme osazenstvo našich českých „bratří“ (včetně vědecké expedice s Petrem Štarhou) a ládujeme jim ty informace i se šlehačkou. Ubírají nám však radost tím, že to ti pacholci už dávno vědí taky…

Čas se vleče jak armáda šneků, párty oblačnosti nad Faery se taky zrovna moc nehodlá rozpustit, takže zbývá si jen dát – byť se vzrušením – snobskou večeři na palubě snobské lodi, nafutrovat se patřičným množstvím čokoládových dortíků a čekat, jestli se to náhodou přeci jen nezlepší. Každých pár minut vybíhám až do 8. poschodí lodě a vyhlížím, jestli ta obloha není podezřele zelená. Ale ne, je jen nepříjemně žlutavá od toho přezářeného, byť jinak ve dne pěkného severského města.

Ovšem ten pravidelný trénink na budoucí výstup na Everest přeci jen po asi desátém zopakování získává smysl. To už tam stojí i Martina. Na rozfoukané palubě se záhy začínají kupit další dychtivé duše a při adaptaci očí se na nebi pozvolna zjevuje přesně to, co jsem si tak živě představoval. V dírách mezi mraky sílí jasná fosforová ohniska čehosi. Okamžitě jsme tedy bereme nohy na ramena, kutálíme se po schodech do pátého patra, své kajuty, nabíráme techniku a hlásíme všechno všem.  Než jsme zpět nahoře, ubíhá těch pár kritických minut do slibovaného vyjasnění. Opětovný vstup na horní palubu lodi tak znamená vstup přímo do rozehrávajícího se představení bez úvodních reklam pro opozdilce.

Celým nebem projíždí náhodná nazelenalá oblaka záře, výsostné závoje, fantastické oštěpy. Zelená přechází do slabé fialové a vlní se náhodně do všech směrů. Opravdu vlní! Doposud jsem myslel, že je to jen výtvor hollywoodských fantastů, kteří nutně potřebují každou sekundu záběru „zakčnit“ do maxima pro ty nejkonzumnější diváky, ale realita fakt nebyla moc daleko. Jak jsme tak přibývali na té horní palubě, dorazil i někdo z posádky. Žena v uniformě s brýlemi se jen letmo podívala s úsměvem vzhůru, otočila se, vlezla zpět do lodi a do několika minut zhasla vrchní paluba. Následuje tak burácivý potlesk, že si všichni zjevně své emoce vybrali i pro ještě nenastalé zatmění. Ale ta zář si to fakt zasluhuje!

Bez rozzářených palubních světel se náhle obloha dá pozorovat s naprostým přehledem a k mému údivu záře pomalu přechází ze severu na jih – do nižších zeměpisných šířek. Právě v té době se evidentně začíná objevovat i v Česku, takže vidět pár dní na to snímky z našich končin a porovnat je s tím aurorálním „polibkem“ přímo nad našimi hlavami byl nezvyk sám o sobě. Asi nejfantastičtější – a kvůli počasí časově velmi omezené – jsou vláknité proudy jakýchsi závojů, které se zjevují, zjasňují a zase prudce mizí jako odlesky zapadajícího Slunce na rozvlněné hladině. A pak doslova impakt nabitých částic ve vysoké atmosféře prakticky nad hlavou, který kouzlí jakousi růžici s proudy vln na obě strany ve směru nad námi se rozkládajícího úseku aurorálního oválu. Fotím, co se dá, přitom ještě asistuji Martině u jejího foťáku a do toho se kochám.  Bohužel, každá show jednou končí a po pouhých asi 20 minutách se začala opona pomalu zase zatahovat. Mraky byly více a více neprůhledné, až ani zelený nádech kdesi nad nimi – ačkoliv tam doslova běsnil – nebyl znát. Nepomohla ani hlídka každou půlhodinu a prakticky bezesná noc. To nejkrásnější bylo tak krátké. Ale o to intenzivnější…

A co tedy to zatmění o tři dny později? No, asi takhle: Silné emoce, jaké se radostí člověku zaryjí pod nehty v případě zdařilého pozorování, provázely všechny ty davy okolo v negativní míře. Těžkou ránu nám zasadil sám kapitán jen asi 9 hodin před úkazem, když svorně zahlásil v amplionech na palubě lodi, že se s obavami z velkých vln na moři raději schýlí k setrvání v přístavu a za celou posádku jen hluboce doufá, že se poštěstí i na pevnině. Nepoštěstilo. Paradoxně za celou dobu pobytu na Faerských ostrovech bylo právě v pátek 20. března nejkrásnější počasí, divoké polojasno. Bohužel pro všecky právě tím napjatou sázkou do loterie, neboť bloky deštivé oblačnosti střídaly blankytné díry jasna a stálo i padalo to jen na vašem štěstí. Tedy jestli si se zavřenýma očima píchnete prstem do mapy tam, kam náhodně v době úkazu zrovna přijde jasno. Byly i takové tendence, že bychom si před zatměním přivolali taxík a nechali se jím přepravit za jasnou oblohou. Jenomže kam? Všude dostupná Wi-Fi (ten ostrov byl snad jedna velká internetová základna!) moc nepomohla, předpovědi se měnily z momentu na moment a rozhodnutí nakonec padlo zůstat u přístavu. Já a Martina jsme zamířili pod maják, Dalibor s Evičkou a Honzou povystoupili na horní příď monstrózní lodi (byla vidět fakt odevšad, kam jste se ve městě vydali) a Martin si to pěšky ládoval na vrchol kopce nad městem.

Blok jasna nám odhalil překrásnou částečnou fázi, ale totálně zmizel krátce před úplnou. Dramatické setmění, fantastické barvy v myších dírkách na obzoru nebo náhlý klid na moři střídaly smutné pohledy a tužby, aby ty dvě minuty trvaly třeba pět. Čas byl rychlejší. Jiné lodě na obzoru s evidentním jasným počasím v dáli přeplouvaly z místa na místo a světla města za námi jen potvrzovala, jak byl tento svět na úkaz perfektně připraven. Jen malé štěstíčko ve hře přinesla „postupka“ v momentě, kdy se jak žárovka Slunce opět rozsvítilo kdesi za mraky a odhalilo tak řídkou oblačnost a za ní díru, která se na Slunce prudce nasouvala. Z té přetěžké techniky zbytečně vláčené a vzorně připravené na případné vyjasnění jsem instinktivně popadl triedr 11x70 a pohlédl tím směrem. Malé „hurá“ ve mně vykřiklo, když se v řídkém mraku náhle ukázala zkroucená struktura bělavé koróny u černého limbu novu, prudce slábnoucí při sílícím svitu odhalující se fotosféry na opačném okraji ještě jinak zatmělého Slunce. Foťák původně připraven na důmyslnou sérii expozic, upevněn na montáži nahánějící Slunce a zaostřen na mořský obzor jsem jen bryskně zamáčkl stůj co stůj a výsledkem byl nakonec památný obraz patrně nejlepšího záběru téměř úplného zatmění v celém Tórshávnu. Až při dodatečných úpravách jsem s hrdostí na původně přepáleném snímku objevil i narůžovělou protuberanci. Jiní pochopitelně jen filosofovali, kam jsme se měli vlastně za jasnem vydat, protože viděli nejnovější družicové snímky. Já měl jasno už v ten moment. Po bitvě každý generál. Teď už jen zabojovat o to další zatmění příští rok v Indonésii…

Související a doporučujeme:
[1] Polární záře 17. března 2015 (Martin Gembec)
[2] Fotogalerie: Barvitá polární záře 17. března 2015 (Petr Horálek)