VII. expedice SAROS (2): Dny prvních příjemných ran
Duha nad aucklandským letištěm. Autor: Petr HorálekDen první a druhý, 3. – 4. července 2010 (sobota a neděle)
V těchto dnech se odehrál velmi podivuhodný let. Letěli jsme z Prahy do Soulu (Korea), ze Soulu do Aucklandu (Nový Zéland) a pak z Auckladnu na Avaruu (hlavní město Cookových ostrovů na Rarotonze). První dva lety byly noční a nesmírně dlouhé (kolem 11 hodin) a živě si vybavuji ten druhý. Především moment, kdy už jsem věřil, že konečně usnu (v letadle se mi moc dobře nespí). Když jsem začal zavírat oči a slyšet podvědomě pištivý zvuk snu, ozvala se strašná rána, po které následovala asi půlminutová turbulence, při níž letušky popadaly na zem, malé špatně připoutané dítko poskočilo asi půl metru do vzduchu a ze zavazadlových prostor nad hlavami se ozýval hrůzný rachotivý zvuk. Jen co to ustalo a srdce mi přestalo bušit, zvedl jsem okenní zástěnu a podíval jsem se ven. Křídlo zrovna míjelo Měsícem nasvícenou hradbu mohutné načechrané oblačnosti a pod námi se blýskalo. Když jsem pak vzápětí zkoumal z interaktivního monitoru, kde zrovna jsme, nebyl jsem moc v klidu – turbulence nás chytla jen asi 100 km za Mariánským příkopem. Hanka si to celé vesele prospala...
Svěží myšlenky mi přinesl až pohled na Měsíc. Při druhém letu jsme totiž letěli na jih a překračovali přitom rovník. Když Měsíc ve fázi kolem poslední čtvrti začal vycházet, byli jsme na severní polokouli. Postupem času měnil orientaci a ráno před přistáním už ležel na obloze „vzhůru nohama“. Přistáli jsme před rozbřeskem, takže jsem si ještě vychutnal bájného Oriona položeného na obloze hlavou dolů a několik skutečně jasných meteorů.
Jestli se vám zdá, že dva dny na všechny tyto lety jsou nějak málo, máte správný pozorovací talent. V Aucklandu jsme přistáli už 5. července ráno, ale let na Avaruu nás vrátil přes časovou hranici zpátky do 4. července večer. Je to vskutku zvláštní pocit, když takhle bojujete s rotací Země.
První západ Slunce nad Pacifikem. Autor: Petr HorálekHned po příletu po půl páté tamního času mě zasáhl čerstvý vánek s úžasnou specifickou vůní, kterou lze těžko popsat, když jsem ji v životě necítil. Možná něco jako citrus, čokoláda a osvěžovač vzduchu s nápisem „Ocean“. Všude kolem palmy, rychlé mraky, unesitelná vlhkost a teplota kolem 26° C. Při odbavení pak na skromném letišti stál muž s kloboukem a kytarou, prozpěvoval vesele maorsky i anglicky a usměvaví cookovští obyvatele na nás mrkali krok co krok. Jen co jsme se protlačili frontou až k zavazadlům a vyšli ven, byli jsme napadeni místní pozitivní náladou a ověnčeni voňavými květinovými náhrdelníky. Než jsme se naděli, už nás autobusem vezli k našemu ubytování na Edgewater Resortu (luxusní ubytovací komplex zahrnující novomanželské domky, apartmánové vily, restauraci a konferenční místnost, bazén... no bylo by to na dlouho; vše samozřejmě u pobřeží). Marně jsem si myslel, že lze na Rarotonze sehnat nějaké levnější ubytování, než jaké nám všem smluvil TravelQuest. Ono to dost dobře ani nejde. Turistický ruch je logicky rozložen jen u okraje ostrova, tedy u božských korálových pláží, a vnitřek ostrova, v němž z letadla spatříte pár domečků, není ani zasazen pořádně v mapě. Takže jakkoliv drahé ubytování jsme měli, dost těžko to šlo změnit.
Fialová obloha s Venuší v horní části snímku. Autor: Petr HorálekA pak přišla další poprvé. Hned na Resortu nám Caren Banksová z TravelQuestu ukázala cestu k našemu luxusnímu pokoji s balkónem na pláž. Ani jsme si nevybalili a už jsme běželi k pláži. Zrovna totiž zapadalo Slunce (kolem 18.15 místního času). A kam jinam než do oceánu. Jen, co se majestátně zasadilo do obzoru a zmizelo, obloha chytla podobné barvy jako v České republice při posopečných soumracích. Už při západu Slunce se vysoko nad obzorem ukázala Venuše. Nečekal jsem ani půl hodiny a přidaly se jasné hvězdy, o nichž jsem neměl ani páru, k čemu patří. Krásný šok pak přišel vzápětí, když jsem se rychle zaklimatizoval a zavzpomínal na mládí, kdy jsem dennodenně studoval mapky jižní oblohy. Dost těžko si lze splést jedny z nejjasnějších hvězd na obloze – Hadar a Toliman v souhvězdí Kentaura, které slibně ukazují na svršek nejzmiňovanějšího souhvězdní jižní oblohy – Jižní Kříž. Samozřejmě nutno podotknout, že hvězdy tu putují zleva doprava od jižního pólu k nadhlavníku a Slunce s planetami i Měsícem naopak. Tedy přesně opačně jak u nás... Ale na to si člověk rychle zvykne.
Výsosný Jižní Kříž a mlhovina Uhelný pytel v Mléčné dráze. Autor: Petr HorálekHvězdnou maškarádu jsme nemohli oslavit jinak než očistou v moři (po dvou dnech v letadle). Než jsme se ale stihli převléknout do plavek, rychlý „podrovníkový“ soumrak přinesl tmu a s ním další jedinečné skvosty. Jak jsem si tak lehl do té odporně slané vody a nechal se nadnášet jemným proudem, kochal jsem se nebem, které přímo v nadhlavníku hlídal překrásný Štír se dvěma otevřenými hvězdokupami u „bodce“. Pod Jižním Křížem pak oblohu skrývala obrovská temná mlhovina „Uhelný pytel“, jejíž pověst nepřehlédnutelného objektu musím potvrdit. Hned po sprše jsme se vydali najít místo bez lokálního osvětlení na pláži a čekalo nás ještě jedno překvapení. Centrum Mléčné dráhy se zvedalo přímo k nadhlavníku. Nikdy bych nevěřil, že spatřím pouhýma očima to, co ukazují dokonalé fotografie jižní oblohy například od expedičníků StarChile. Dokonalé žilnaté struktury temných mlhovin zasahující na sever i na jih od centra Mléčné dráhy. V binokuláru 20x50 byly ty struktury tak zřetelné, že působily jako nehybné stopy černého kouře, který zneprůhledňuje vzdálený hvězdný koberec. Mezní hvězdná velikost (pro moje oko) – teď se držte – dosahovala 8.1 magnitudy! Nikdy bych nevěřil, že pouhým okem (ještě k tomu postiženým astigmatismem) spatřím hvězdu nad 8 magnitud. Mraky, ať přicházely odkudkoliv, byly jak plazivé temné stíny, díry do hvězdnatého nebe.
Střed Mléčné dráhy s celým souhvězdím Štíra a strukturami temných mlhovin. Autor: Petr HorálekA o kvalitě oblohy jsme se ještě jednou přesvědčili poslední ranou večera – západní obzor, který zahalily mraky, se vyjasnil a přímo kolmo z oceánu tam trčel se skelným leskem jasný bílý kužel zodiakálního světla. Typický kužel nám známý z České republiky byl jasný jak kdyby v dáli svítilo Las Vegas a z něho pak vycházel nepřerušený úzký zodiakální most. Zodiakální protisvit se dal dost těžko hledat, neboť podle polohy Slunce musel překrývat nejjasnější část Mléčné dráhy na východ od Střelce. O neuvěřitelně jedinečných deep-sky objektech jižní oblohy ani nemluvě. Výrazná Omega Centauri (nejjasnější kulová hvězdokupa oblohy) se v triedru u okrajů bez potíží rozložila na hvězdy, mlhovina Eta-Carinae vyzývala k pohledu stejně jako u nás v zimě známá M42 v Orionu. Byl jsem tak uchvácen, že jsem zapomněl namířit zrak k nejbližší hvězdě ke Slunci – Proxima Centuauri. A to ani v dalších dnech. No co, příště...
Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš
Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové
The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae.
The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations.
It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue.
Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future.
Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto.
Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System).
Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop
Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats
Gain 150, Offset 300.
July 24 to August 30, 2025
Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4