Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek

VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek

Kapradina na vrcholovém skalním masivu. Autor: Petr Horálek
Kapradina na vrcholovém skalním masivu.
Autor: Petr Horálek
Den sedmý, 9. července 2010 (pátek)

Dopoledne a část odpoledne byly ve znamení dobalení potřebných věcí a doladění skriptů pro fotografování slunečního zatmění. Navečer jsme se rozhodli pro malou túru na místní kopeček Raemaru (dle mapy 340 metrů nad mořem, dle GPS asi 369 metrů). Jde o „stolový“ masív s nepříliš výraznou vegetací na vrcholu a slibující tak krásné výhledy do okolí. K jeho výstupu pro svou náročnost mapa doporučovala průvodce. Dost těžko jsme ale chápali proč, a to i poté, co jsme jej zdolali.

Raemara za křesťanským kostelem. Autor: Petr Horálek
Raemara za křesťanským kostelem.
Autor: Petr Horálek
Výstup na Raemaru se skládá ze tří částí – prašná cesta s mírným stoupáním, prudší cesta pralesem bez značení, výstup po zavěšeném laně po skále na vrcholovou louku. Cesta nahoru trvá asi hodinu a půl, cesta dolů je o něco kratší. Bylo jasné, že při stmívání už musíme být na cestě dolů, protože ve tmě se ve spletitých cestách lesa člověk i s baterkou ztratí.

Hanka vylézá po laně k vrcholu Raemary. Autor: Petr Horálek
Hanka vylézá po laně k vrcholu Raemary.
Autor: Petr Horálek
Ve druhé fázi výstupu se nám odkryl obzor s výhledem na západ, který věštil krásný západ Slunce. Celou tu cestu jsme si prošli v letních pásových pantoflích a trochu těžší tak bylo až šplhání na laně po skále. Ani ne proto, že by to vyžadovalo pevnější opření se o skálu, ale prostě proto – kvůli lokaci v deštném lese – že to po skále klouzalo. Hanka přesně vytipovala okamžik západu Slunce, který jsme chtěli spatřit při cestě dolů na vybraném místě, a tak bylo třeba dobýt vrchol (samotná louka měla ještě svůj vlastní vrchol) a běžet zpátky dolů. Nahoře se ukázal rozhled nejen ke vzdáleným obzorům oceánu, ale taky k zalesněným horám ve vnitroostroví. Bylo to jako koukat do oázy. Stovky palem, bílí ptáci a zelená tak výrazná, jakou neumí vykreslit žádná plazmová televize.

Červený šátek na větvi v křoví ukazuje cestu nahoru. Autor: Petr Horálek
Červený šátek na větvi v křoví ukazuje cestu nahoru.
Autor: Petr Horálek
Pár vrcholových fotek a hurá po louce zpátky k lanům. No jo, ale kde to vlastně bylo? Cestou se jsem si všiml, že na jednom stromu visí velký červený hadr. Tak mě právě v tuhle chvíli napadlo, že to asi nebude náhoda. Zatímco Hanka se orientovala podle výskytu nehezkých pavouků a tvaru cest v louce, já hledal hadr. A ukázalo se, že místní koumáci tu nic nenechají náhodě – je to skutečně tak. Hadr ukázal cestu. Bezpečně jsme slezli a vydali se na pozorovací stanoviště. Hanka odhlídala čas naprosto přesně, protože při dobytí stanoviště bylo právě asi 5 minut před západem Slunce.

Západ Slunce z podvrcholové pěšiny. Autor: Petr Horálek
Západ Slunce z podvrcholové pěšiny.
Autor: Petr Horálek
K našemu údivu ale čas západu nastal o asi 4 minuty později. Chyba nebyla ve výpočtu, pouze v uvědomění. Naše odhady totiž nezahrnovaly výšku pozorovacího stanoviště (mimochodem: Hurá, stojím nad úrovní Pardubic!), díky níž se nulový obzor nacházel mírně nad skutečným obzorem. Slunce tak pobylo na obloze o něco déle, než se nenávratně utopilo ve vzdálených kumulech nad růžovým oceánem. Do nebezpečného setmění jsme pak byli bezpečně daleko od matoucí lesní stezky.

  •  




Seriál

  1. VII. expedice SAROS (1): Úvod do svědectví z ráje
  2. VII. expedice SAROS (2): Dny prvních příjemných ran
  3. VII. expedice SAROS (3): Přeministrovaná Avarua a kopeček u nemocnice...
  4. VII. expedice SAROS (4): Laguna, šátky a ženy
  5. VII. expedice SAROS (5): Blízká setkání s Trumpetovou rybou
  6. VII. expedice SAROS (6): Vysmátý George, váhové limity a tanečnice
  7. VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek
  8. VII. expedice SAROS (8): Mangaia znamená Mír
  9. VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti
  10. VII. expedice SAROS (10): Švýcaři a turecký Měsíc
  11. VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas
  12. VII. expedice SAROS (12): Bible a věda v obchodě s hudbou
  13. VII. expedice SAROS (13): Cesta domů a Aere Ra!


O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Expedice


21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »