Související stránky k článku HST studoval atmosféry dvou exoplanet podobných Zemi
Hubbleův kosmický dalekohled HST vyfotografoval nejvzdálenější aktivní kometu, jakou se doposud podařilo spatřit. V té době byla v ohromné vzdálenosti 2,4 miliardy kilometrů od Slunce, tj. daleko za drahou planety Saturn. Nepatrně zahřívaná vzdáleným Sluncem již začala vytvářet neostrý oblak prachu o průměru 130 000 kilometrů – tzv. komu – obklopující malé pevné jádro zmrzlých plynů a prachu. Tato pozorování představují nejčasnější dosud pozorované známky aktivity komety přilétající poprvé do centra naší planetární soustavy.
Skupina astrofyziků z University of Oklahoma (UO) objevila jako první populaci planet za hranicemi naší Galaxie (Mléčné dráhy). Využili k tomu tzv. efekt mikročočky, což je astronomický úkaz a jediný známý způsob mezi ostatními metodami objevování exoplanet, který umožňuje objevit planety v opravdu velkých vzdálenostech od Země. Vědci z University of Oklahoma tak byli schopni ve vzdálené galaxii detekovat objekty, jejichž hmotnosti se pohybovaly v rozpětí od Měsíce po planetu Jupiter.
Různé jevy napříč vesmírem emitují záření v celém rozsahu elektromagnetického spektra – od gama paprsků o vysokých energiích na jedné straně, které vznikají při nejenergetičtějších procesech v kosmu, až po mikrovlny a rádiové záření o nízkých energiích na straně druhé.
Astrobiologové z univerzit ve Washingtonu a v Kalifornii nalezli jednoduchý způsob k pátrání po mimozemském životě, který může být mnohem slibnější než jenom hledání kyslíku v atmosférách extrasolárních planet. Na připojeném úvodním obrázku je vpravo kresba připravovaného nového kosmického teleskopu NASA s názvem JWST. Podobné observatoře budou v budoucnu studovat atmosféry vzdálených planet za účelem hledání důkazů přítomného života.
Hubbleův kosmický teleskop HST byl vypuštěn 24. dubna 1990 na palubě raketoplánu Discovery a následujícího dne naveden na oběžnou dráhu kolem Země. Z jeho polohy vysoko nad zkreslujícím vlivem zemské atmosféry pozoruje HST okolní vesmír v oboru blízkého ultrafialového, viditelného a blízkého infračerveného záření. V průběhu uplynulých 27 let vedla pozorování HST k průlomovým objevům, které způsobily doslova revoluci v oblasti astronomie a astrofyziky.
Vědci nyní mohou dobře odhadnout věk jedné z nejúchvatnějších doposud objevených planetárních soustav – TRAPPIST-1, což je soustava sedmi planet velikosti Země obíhajících kolem mimořádně studeného červeného trpaslíka, který se nachází ve vzdálenosti 40 světelných roků od Země. Astronomové v nové studii uvádějí, že hvězda TRAPPIST-1 je docela stará: její věk se odhaduje na 5,4 až 9,8 miliardy roků. To je téměř dvakrát více než věk Sluneční soustavy, která se zformovala zhruba před 4,5 miliardami roků.
Publikovaná fotografie planety Jupiter byla pořízena v době, kdy se obří plynná planeta nacházela ve vzdálenosti 670 miliónů kilometrů od Země. Hubbleův kosmický teleskop HST odhalil spletité detaily nádherné oblačnosti Jupiteru uspořádané do pásů v rozdílných šířkách planety. Tyto pásy jsou vytvářeny vzdušnými proudy, které vanou odlišným směrem v jednotlivých planetárních šířkách. Světle zbarvené oblasti – tzv. zóny – jsou oblasti vysokého tlaku, kde atmosféra vystupuje výše. Tmavší oblasti nízkého tlaku, kde vzduch naopak klesá dolů, jsou označovány jako pásy.
Podle dvou nezávislých týmů astrofyziků z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics (CfA) a Lowell Center for Space Science and Technology je chování mateřské hvězdy v planetární soustavě TRAPPIST-1 velmi ohrožující pro případný život na planetách, které kolem ní obíhají. Některé z těchto planet totiž krouží v obyvatelné zóně, což zaručuje příznivé podmínky pro výskyt kapalné vody na povrchu a případný život.
Hubbleova konstanta – míra rozpínání vesmíru – je jednou z fundamentálních veličin popisujících náš vesmír. Skupina astronomů v rámci spolupráce programu H0LiCOW, jejímž vedoucím je Sherry Suyu, profesorka na Technical University Mnichov (TUM) a Max Planck Institute for Astrophysics v Garchingu, Německo, použila Hubbleův kosmický teleskop HST a další vesmírné observatoře ke studiu pěti galaxií za účelem uskutečnění nezávislého měření Hubbleovy konstanty. Tento výzkum byl prezentován v článku publikovaném v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Na observatoři La Silla v Chile byl uveden do provozu nový systém MASCARA (Multi-site All-Sky CAmeRA) pro detekci extrasolárních planet. Zařízení bude pátrat po exoplanetách, které z našeho pohledu přecházejí přes disk své jasné mateřské hvězdy. Na základě získaných pozorování by měl vzniknout katalog cílů vhodných pro další výzkum.
Dvě kosmické sondy NASA s názvem Vyoager 1 a Voyager 2 se řítí napříč neprobádaným prostorem na své cestě za hranicemi naší Sluneční soustavy. Neustále provádějí měření mezihvězdného prostředí podél trajektorie letu, doposud záhadného prostředí mezi hvězdami. Hubbleův kosmický teleskop HST poskytnul cestovní mapu – na základě měření látky podél trajektorie sond při jejich pohybu vesmírem. Dokonce i po ukončení dodávky elektrické energie, kdy sondy Voyager již nebudou schopny posílat na Zemi nová data, což se může přihodit zhruba během příštího desetiletí, astronomové mohou využívat pozorování z Hubbleova teleskopu k určení charakteristik prostředí, skrz které tito mlčící vyslanci lidstva budou prolétávat.
EWASS 2017 skončil a my vám postupně přineseme formou seriálu žhavé astronomické novinky, které pražská mezinárodní konference přinesla. Shrnutí, které uvedeme každý den tohoto týdne formou článku, pro nás připravila osoba nejpovolanější, RNDr. Jiří Grygar. Nezbývá nám, než mu za jeho rozsáhlé povídání poděkovat. Teď už ale nechme hovořit autora, který nás v dnešním dílu uvede do atmosféry setkání a seznámí nás s novinkami na poli exoplanet, dění v okolí černé veledíry v naší Galaxii a pokroku na poli simultánní spektroskopie.
Mezihvězdná předpověď pro blízkou hvězdu zní: silný déšť komet. Hubbleův kosmický dalekohled HST objevil komety prudce padající do atmosféry hvězdy HD 172555, jejíž stáří se odhaduje na pouhých 23 miliónů roků. Stálice se nachází ve vzdálenosti 95 světelných roků od Země. Exokomety – komety mimo naši Sluneční soustavu – nebyly přímo pozorovány v okolí hvězdy, avšak jejich přítomnost byla odvozena na základě detekce plynů, které pravděpodobně vznikly vypařením zbytků jejich ledových jader.
Astronomové nedávno objevili nejteplejší planetu, jaká kdy byla pozorována – s povrchovou teplotou vyšší než u některých hvězd. Jak lovci exoplanet mimo naši Sluneční soustavu uvádějí, bylo již objeveno velké množství planet s extrémními charakteristikami. A pokračující výzkumy Sluneční soustavy rovněž odhalily několik poměrně dost zvláštních kandidátů i doslova za humny. Zde je sedm případů mimořádně extrémních planet.
Kulové hvězdokupy poskytují jeden z nejvíce působivých pohledů na noční oblohu. Tyto třpytivé koule obsahují stovky tisíc hvězd a nacházejí se převážně na periferii galaxií. Naše Galaxie – Mléčná dráha – obsahuje více než 150 kulových hvězdokup. Jednu z nich s názvem NGC 362 vidíme na fotografii, která byla pořízena pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST (NASA/ESA). Je to jedna z výjimečných kulových hvězdokup.
Létající observatoř NASA s názvem SOFIA (Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy) nedávno dokončila detailní výzkum blízké planetární soustavy. Průzkum potvrdil, že tento planetární systém má architekturu pozoruhodně podobnou naší Sluneční soustavě. Hvězda Epsilon Eridani (ε Eri), která se nachází na jižní obloze a od Země ji dělí 10,5 světelného roku, je nejbližší planetární soustavou kolem hvězdy podobné Slunci. To je velmi výhodná poloha ke studiu procesu, jak vznikají planety kolem hvězd, jako je naše Slunce.
Za drahou Neptunu je známa více než tisícovka objektů, tzv. transneptunických těles. Mezi nimi je i několik dalších těles, která mohou být zařazena do kategorie trpasličích planet, až budou upřesněny jejich rozměry. Největším z nich je těleso objevené v roce 2007, které bylo předběžně označeno 2007 OR10. Průměr tělesa, které ještě nemá své jméno, byl nedávno upřesněn na 1535 kilometrů. Kolem Slunce oběhne jednou za 547 roků. Jeho dráha je od Slunce vzdálena 33 až 101 astronomických jednotek AU (podobná jako u Eris). Nejblíže Slunci se objekt 2007 OR10 nacházel pravděpodobně v roce 1857. Ze spektroskopických výzkumů vyplývá, že povrch tělesa je pokryt vodním ledem a zmrzlým metanem.
Keď príde reč na objavovanie exoplanét, môže byť rozumné vziať si so sebou potápačskú výstroj. Nová štúdia publikovaná v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, na základe štatistického modelu vyriekla predpoklad, že väčšine obývateľných planét môžu dominovať oceány, ktoré presahujú viac ako 90% ich plochy.
Vesmír najednou vypadá podstatně víc přeplněný díky hloubkovému sčítání objektů z průzkumu uskutečněného pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu HST (NASA) a dalších observatoří. Astronomové dospěli k překvapujícímu závěru, že v pozorovatelném vesmíru existuje přinejmenším 10× více galaxií, než se doposud předpokládalo. Tato zjištění mají zřejmé důsledky pro teorie vzniku galaxií, a také mohou vrhnout nové světlo na pradávný astronomický paradox – proč je noční obloha tmavá?
Podle současných názorů vznikají planety uvnitř disků prachu a plynu obklopujících mladé hvězdy. Avšak astronomové usilují o zkompletování souhrnné teorie jejich vzniku, která by vysvětlila, jak se počáteční zrnka prachu vyvinou do podoby planet. Francouzsko-anglicko-australský tým se domnívá, že našel odpověď v simulacích, ukazujících vznik „prachových pastí“, kde se fragmenty velikosti kamínků shromažďují a spojují dohromady, až vyrostou do podoby stavebních bloků planet. Svoje závěry publikovali v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
