Související stránky k článku Polární záře na Jupiteru v novém světle
Unikátní vlastnosti dalekohledu Jamese Webba vedly k odhalení úzkého jet streamu (tryskového proudění v atmosféře) nad vrcholky oblačnosti v rovníkové oblasti Jupiteru. Dalekohled umožňuje snímat záření v blízké infračervené oblasti spektra, které jsou vhodné také ke studiu vrstev atmosféry ve výšce asi 25 až 50 km nad vrcholky oblaků. Vítr zde přesahuje rychlost 500 km/h, což na Zemi odpovídá rychlosti větru silného tornáda. Tento jev dosud nemohl být pozorován jinými dalekohledy, pro jejich nízké rozlišení a nepozorovaly jej ani kosmické sondy.
Většina z nás ví, co způsobuje polární záře na Zemi. Jsou to nabité částice slunečního větru vnikající do magnetosféry Země, která je odklání do oblastí magnetických pólů Země. Zde potom pronikají do atmosféry a způsobují krásnou nebeskou podívanou. Co však způsobuje neustálé polární záře na největší planetě naší Sluneční soustavy?
Úkolem dalekohledu Jamese Webba je odhalovat dosud neviděné detaily v různých oblastech vesmíru. Díky přelomovému vesmírnému dalekohledu vidíme první galaxie a podmínky, ve kterých vznikaly, pozorujeme protoplanetární disky vznikajících hvězd a vidíme i nové molekuly, které je tvoří a dosud nešly spatřit. Zkoumáme atmosféry exoplanet a můžeme detailně pozorovat planety Sluneční soustavy v dosud neviděném detailu v infračerveném oboru spektra. Právě uveřejněným snímkem Saturnu se uzavřelo snímání všech čtyř plynných obrů.
Webbův teleskop je ideálním přístrojem k lovu vznikajících hvězd a exoplanet, ale také k lovu velmi málo hmotných objektů zvaných hnědí trpaslíci. Tyto objekty jsou velmi lehké oproti hvězdám a jen trochu těžší než naše planeta Jupiter. JWST našel v hvězdotvorné oblasti IC 348 desítky těchto objektů, ale snímek ukazuje i úžasné objekty kolem protohvězd a vzdálené galaxie.
V červencovém výročí kosmonautiky se vypravíme se sondou Juno k Jupiteru. Dále se pokusíme dostat s Explorerem 33 k Měsíci a navštívíme i orbitální stanici Saljut 5 a na závěr přistaneme se sondou Viking 1 na Marsu.
Na začátku týdne prakticky neexistující aktivní oblast AR4549 se během několika dní výrazně rozrostla, objevilo se mnoho menších skvrnek. Díky komplexnímu magnetickému poli začalo docházet k silnějším erupcím. To vše zrovna v okamžiku, kdy procházela poblíž středu slunečního kotouče, takže případné výrony plazmatu mohou mířit přímo k naší Zemi. Dvě takové erupce skutečně způsobily zajímavé výrony hmoty z koróny, a tak i přes nepřízeň počasí musíme upozornit na možný výskyt polární záře v nadcházejících dnech.
V roce 1995 dostal ředitel operačního centra pro Hubbleův vesmírný dalekohled kontroverzní nápad. Přes očekávání svých kolegů se rozhodl pro druh pozorování, který dosud nikdo neprovedl: namířit velký zrcadlový dalekohled do nejtmavějšího místa na noční obloze. Výsledkem bylo maličké zorné pole prastarého vesmíru obsahující obrovské množství galaxií, způsobující revoluci v kosmologii dosud nevídaných rozměrů. Tento obrázek zároveň ozdobil na nějakou dobu pokoje mnoha astrofyziků.
Na přelomu jara a léta jsme mohli pozorovat řadu hezkých setkání planet a Měsíce. Vše to začalo v květnu krásnou konjunkcí nejjasnějších těles večerní oblohy - Měsíce, Jupiteru a Venuše v krásném trojúhelníku. Vrcholy pak přišly dva. Kolem 9. června to bylo blízké setkání Jupiteru a Venuše a 17. června hezká konjunkce Měsíce s Venuší.
Titul Česká astrofotografie měsíce za leden 2026 obdržel snímek Adama Denka s názvem „Neobvykle jasná polární záře nad Českou republikou“
Co nám to naše Slunce tropí? Téměř dva roky po slunečním maximu a my tu máme „jednu polární záři za druhou“, byť je to řečeno trochu nadneseně. Ovšem ve chvíli, kdy článek píšeme, máme za sebou dalších několik dní s několika obřími erupcemi třídy X. I vítězná fotografie lednového kola soutěže Česká astrofotografie měsíce tuto skutečnost trochu potvrzuje.
Astronomové pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) ve spolupráci s vesmírným dalekohledem HST podrobně prozkoumali tisíce mladých hvězdokup ve čtyřech blízkých galaxiích a studovali je v různých fázích vývoje. Jejich zjištění ukazují, že hmotnější hvězdokupy se z mračen, v nichž vznikají, vynořují rychleji. Jejich silné ultrafialové záření pak zaplaví okolí a odstraní okolní plyn. Podobné výzkumy nám pomáhají odhalit tajemství tvorby hvězd a planetárních systémů.
Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“
Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu. Ostatně, pokud bychom měli tu trpělivost a sledovali její pohyb mezi ostatními hvězdami na nebi, zjistili bychom, že se po nebi mezi nimi pohybuje.
Na obloze se objevila mimořádně jasná a dynamická polární záře, která si mnoho nezadala s těmi, které normálně mohou vídat pouze cestovatelé do severských zemí za polárním kruhem. Vaše fotografie přidáváme a děkujeme za zaslání přes formulář.
Astronomové mají k dispozici detailní snímky planety Saturn pořízené ve viditelném i blízkém infračerveném oboru elektromagnetického spektra. Pořídily je kosmické teleskopy HST a JWST. Jsou na nich vidět pásy i bouře a samozřejmě nádherné prstence a měsíčky této planety.
Ačkoli se dva nejjasnější objekty kromě Slunce a Měsíce potkávají alespoň jednou za dva roky, ne vždy jejich konjunkce je tak výrazná, jako jsme mohli vidět kolem maxima meteorického roje Perseid 12. 8. 2025. Někdy jsou dokonce k sobě i blíže, například v březnu 2023. Poslední setkání vyšlo sice na ranní hodiny, ale obě planety při něm byly vidět ještě za tmy, jak vychází nad obzor a zářily spolu poměrně vysoko nad východem až do převzetí vlády Slunce nad oblohou.
Není obvyklé, abychom mohli už v titulku článku napsat předpověď něčeho tak nevyzpytatelného, jako je výskyt polárních září. V úterý 11. 11. kolem 11. hodiny našeho času však na Slunci v symbolický čas a hodinu došlo k opravdu výjimečně silné erupci, která byla doprovázena silnou radiační bouří a výronem výrazného oblaku hmoty z koróny, který je mířený přímo k Zemi. Je jisté, že až dorazí tyto částice k Zemi, asi za dva dny, mohly by být v noci ze středy na čtvrtek 12./13. listopadu nejjasnější polární záře roku 2025.
Vědci pomocí teleskopu JWST identifikovali aktivně rostoucí supermasivní černou díru ve velmi vzdálené galaxii pojmenované CANUCS‑LRD‑z8.6, která existovala jen asi 570 milionů let po Velkém třesku. Tento objev naznačuje, že v raném vesmíru mohly černé díry růst velmi rychle, možná rychleji než samotné galaxie, ve kterých sídlí. Může to změnit naše modely o tom, jak vznikaly první galaxie a jak se v nich vyvíjely supermasivní černé díry.
Po nějaké době se opět schyluje ke startu, který se zařadí mezi největší kosmické události roku a významným písmem se zapíše do dějin kosmonautiky, tentokrát především té evropské. Na vrcholku rakety Ariane 5 na kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně totiž nyní čeká na svůj start sonda JUICE, JUpiter ICy moons Explorer. Jak už název článku i samotné sondy napovídá, jejím cílem se stane největší planeta Sluneční soustavy. Už jen skutečnost, že na oběžnou dráhu této planety doposud vstoupily jen dvě sondy, činí tuto misi výjimečnou. Zároveň se však také jedná o vůbec první sondu, která je zařazena mezi velké vědecké mise Evropské kosmické agentury, které můžeme přezdívat vlajkovými loděmi. Snad největší zajímavostí je ale to, že se má stát první sondou, která bude obíhat měsíc jiné planety. V tomto článku se postupně podíváme na to, jak se projekt JUICE vyvíjel, jak samotná sonda vypadá, jak bude její mise probíhat a jaké jsou její hlavní vědecké cíle.
Tento díl RoV o kosmickém počasí je zaměřen na polární záře. Mladá slovenská vědkyně Míša Brchnelová nám s pomocí animací ukáže, kde a jak vznikají, kam se na ně jet podívat a jak úspěšně je lze pomocí počítačových simulací předvídat.
Webbův kosmický dalekohled (JWST) objevil při svých pozorováních přístrojem NIRCam (Near-Infrared Camera) nové malé těleso obíhající kolem sedmé planety Sluneční soustavy. Těleso dostalo označení S/2025 U1 a stalo se tak dvacátým devátým měsícem Uranu. Měsíček je to velmi malý. Zatímco prvních dvou velkých souputníků Uranu si všiml ještě jeho objevitel William Herschel, tento je tak malý, že nebyl k nalezení ani na snímcích sondy Voyager 2.
Hubbleův dalekohled během celé doby své činnosti v určitých časových odstupech pravidelně pozoruje všechny vnější planety Sluneční soustavy. V současné době je tento teleskop naší jedinou šancí, jak mapovat proměny atmosfér plynných planet v průběhu času. Zvláště nenahraditelný je v tomto ohledu v případě Saturnu, Uranu a Neptunu, jelikož žádnou z těchto planet teď nezkoumá aktivní sonda. Nedávno nadešel čas pro další fotografování Jupiteru a Uranu. V tomto článku se podrobněji podíváme na čtyři snímky těchto plynných obrů.
