Související stránky k článku Supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy je k nám blíže, než jsme si mysleli
Astronomové s napětím očekávají nadcházející test Einsteinovy všeobecné teorie relativity, a to díky novému objevu, který se týká hvězdy S0-2 obíhající velmi blízko kolem supermasivní černé díry o hmotnosti 4 milióny Sluncí v nitru naší Galaxie. Až do současnosti byla hvězda S0-2 považována za binární systém, v němž dvě hvězdy navzájem obíhají kolem sebe. Pokud by se skutečně jednalo o dvojhvězdu, zkomplikovalo by to nastávající test gravitace. Z nových výzkumů však vyplývá, že S0-2 je osamělou hvězdou.
V třetím dílu Rozhovorů o vesmíru Norbert se Samuelem probírají přítomnost vody na osvětlené části Měsíce, Norbiho zážitky s pozorováním na létající observatoři SOFIA a jako hlavní téma si vybrali supermasivní a mikroskopické černé díry.
Astronomové z University of Auckland prohlásili, že v naší Galaxii ve skutečnosti může existovat kolem 100 miliard obyvatelných planet podobných Zemi. Podstatně více, než předpokládaly dřívější odhady, kdy vědci očekávali asi 17 miliard obyvatelných planet. Protože ve vesmíru existuje přibližně 500 miliard galaxií, znamená to, že v celém pozorovatelném vesmíru může existovat odhadem 50 000 000 000 000 000 000 000 (tj. 5×1022) obyvatelných planet.
Supermasivní černé díry charakterizují pouze dvě veličiny: hmotnost a rotace, které však mají rozhodující vliv na vznik a vývoj galaxií. Rotace objektu Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy o hmotnosti 4 miliónů hmotností Slunce, byla až doposud špatně zjistitelná. V novém článku publikovaném v časopise Astrophysical Journal Letters skupina amerických astronomů stanovila horní limit pro rotaci objektu Sagittarius A* na základě rozložení hvězd typu S (S-stars) v jeho blízkém okolí.
Skupina astronomů ukázala, že nejrychleji se pohybující hvězdy v naší Galaxii – které doslova letí prostorem tak rychle, že mohou uniknout z Mléčné dráhy – jsou ve skutečnosti uprchlíky z mnohem menší galaxie kroužící kolem té naší. Výzkumníci z University of Cambridge použili data z průzkumu oblohy pod názvem Sloan Digital Sky Survey (SDSS) spolu s počítačovými simulacemi a ukázali, že tito hvězdní „sprinteři“ mají původ ve Velkém Magellanově oblaku LMC (Large Magellanic Cloud), v trpasličí galaxii obíhající kolem Mléčné dráhy.
Nyní víme přesně, jak hmotná nejrychleji rostoucí černá díra ve vesmíru ve skutečnosti je, a stejně tak jak mnoho hmoty doslova „žere“, a to díky novým výzkumům pod vedením Australian National University (ANU). Její hmotnost byla určena na 34 miliard hmotností Slunce a hltá hmotu v ekvivalentu téměř jednoho Slunce každý den, jak uvádí Christopher Onken se svými spolupracovníky.
Naše Galaxie může obsahovat až 100 miliard hnědých trpaslíků. Vyplývá to z nového výzkumu mezinárodního týmu astronomů, jehož vedoucími byli Koraljka Muzic z University of Lisbon a Aleks Scholz z University of St Andrews. Ve čtvrtek 6. července 2017 představil Aleks Scholz na celostátním setkání astronomů na University of Hull jejich závěry o průzkumu hustých hvězdokup, v nichž jsou hnědí trpaslíci velmi hojně zastoupeni.
Počítačové simulace provedené astrofyziky na Tohoku University v Japonsku vedly k odhalení nové teorie původu supermasivních černých děr. Podle této teorie předchůdci supermasivních černých děr narůstají nejen pohlcováním mezihvězdného plynu, ale stejně tak i menších hvězd. To pomáhá vysvětlit velké množství supermasivních černých děr pozorovaných v současnosti.
Astronomové z Liverpool John Moores University (LJMU) Astrophysics Research Institute objevili novou rodinu hvězd v jádru naší Galaxie (Mléčné dráhy), které poskytly nový pohled na počáteční fázi vzniku Galaxie. Objev vrhnul nové světlo rovněž na původ kulových hvězdokup, které představují typické koncentrace zhruba miliónu hvězd a které vznikly na počátku formování naší Galaxie.
Mohou mít supermasivní černé díry své souputníky? Podstata vzniku galaxií napovídá, že odpověď zní ano, a ve skutečnosti dvojice supermasivních černých děr mohou být ve vesmíru docela běžné. Supermasivní černá díra, která se ukrývá v centru naší Galaxie a kterou označujeme jako Sagittarius A*, má hmotnost odpovídající zhruba 4 miliónům hmotností Slunce.
Pomocí přehlídkového dalekohledu pro infračervenou oblast ESO/VISTA se astronomům podařilo ve středu Galaxie poprvé nalézt prastaré stálice, které označují jako typ RR Lyrae. Tyto hvězdy se obvykle nacházejí v populacích starších než 10 miliard let. Objev ukazuje, že výduť naší Galaxie pravděpodobně vznikla postupným sléváním prvotních hvězdokup. Objevené stálice by tak mohly představovat pozůstatky jedné z nejhmotnějších a nejstarších přeživších hvězdokup celé Galaxie.
Protoplanetární disky kolem hvězd nemusí být jediným místem pro vznik planet. Vyplývá to z práce týmu teoretických astronomů z Japonska. Výzkumníci navrhli novou oblast pro vznik těles planetárních rozměrů: prachový torus v okolí supermasivních černých děr v jádrech aktivních galaxií.
Astronomové z University of Michigan’s College of Literature, Science, and the Arts (LSA) objevili jako první, že horký plyn v rozsáhlém halo kolem naší Galaxie rotuje stejným směrem a téměř srovnatelnou rychlostí jako galaktický disk, který obsahuje hvězdy, planety, plyn a prach. Tyto poznatky vrhají nové světlo na to, jak jednotlivé atomy postupně vytvářejí hvězdy, planety a galaxie podobné Mléčné dráze a jaká budoucnost je čeká.
NGC 6240 je velmi dobře prostudovaná blízká nepravidelná galaxie, která je ve stadiu postupného slévání tří samostatných galaxií. Nachází se ve vzdálenosti zhruba 400 milionů světelných roků a při pohledu ze Země se promítá do souhvězdí Hadonoše. Její rozpětí je 300 000 světelných roků a má podlouhlý tvar s rozvětvenými chomáčky, smyčkami a ohony. Uskupení obsahuje tři supermasivní černé díry ve svém jádru. Dvě z nich jsou aktivní a každá z nich má hmotnost zhruba 90 milionů hmotností Slunce. Vyplývá to ze studie publikované v časopise Astronomy & Astrophysics.
Tým evropských astronomů použil nový přístroj GRAVITY pro dalekohled ESO/VLT a podařilo se mu získat mimořádné záběry centra naší Galaxie. Při tomto pozorování vědci poprvé zkombinovali světlo zachycené všemi čtyřmi hlavními dalekohledy systému VLT najednou. Získaná pozorování jsou však jen předzvěstí přelomových vědeckých výsledků, jakých GRAVITY bude schopen dosáhnout při výzkumu extrémně silných gravitačních polí v blízkosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Znovu tak otestuje předpovědi Einsteinovy obecné teorie relativity.
Astrofyzikové z Western University objevili důkazy potvrzující přímý vznik černých děr smrštěním hmoty, které nepotřebují jako mezistupeň vyvinout se z velmi hmotných hvězd v závěrečném stadiu vývoje. Vytvoření černých děr v mladém vesmíru, zformovaných tímto způsobem, může vědcům poskytnout rovněž vysvětlení přítomnosti extrémně hmotných černých děr ve velmi rané fázi vývoje našeho vesmíru.
Tento působivý nový pohled na Mléčnou dráhu byl zveřejněn u příležitosti dokončení přehlídky ATLASGAL (APEX Telescope Large Area Survey of the Galaxy). V rámci tohoto programu prováděl radioteleskop APEX z jižní polokoule první mapování rozsáhlých oblasti oblohy podél roviny Galaxie v pásmu submilimetrového elektromagnetického záření – mezi infračerveným a rádiovým zářením – a to s lepším rozlišením, než umožňují současné kosmické dalekohledy. Průkopnický radioteleskop APEX s anténou o průměru 12 m astronomům umožňuje zkoumat chladné objekty ve vesmíru: plyn a prach o teplotách pouhých desetin stupně nad absolutní nulou.
Skupina astronomů včetně dvojice vědců z MIT (Massachusetts Institute of Technology) detekovala nejvzdálenější supermasivní černou díru pozorovanou do současné doby. Tato černá veledíra se nachází v centru mimořádně jasného kvasaru. Světlo, které astronomové pozorovali, opustilo kvasar pouhých 690 miliónů roků po Velkém třesku. Po 13 miliardách roků putování vesmírem dospělo záření až k nám – tento časový úsek téměř odpovídá stáří vesmíru.
Astronomové pracující s přehlídkovým dalekohledem VISTA na observatoři ESO/Paranal objevili dosud neznámou strukturu v naší Galaxii. Při mapování rozložení proměnných hvězd Cefeid se jim podařilo odhalit disk mladých hvězd skrytý za hustými oblaky prachu v centrální výduti Galaxie.
Pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) astronomové odhalili o mnohém vypovídající známky přítomnosti 11 hvězd o malé hmotnosti vznikající v těsné blízkosti pouhých 3 světelných let od zdroje záření Sagittarius A*, který ukrývá supermasivní černou díru v centru naší Galaxie (Mléčné dráhy). Supermasivní černá díra o hmotnosti téměř 4 milióny hmotností Slunce se nachází přibližně 26 000 světelných roků od Země a promítá se do souhvězdí Střelce (Sagittarius).
