Antichvost komety PanSTARRS. Autor: Joseph Brimacombe.Už je to nějaký čas, kdy ve své prchavé slávě zazářila letošní vlasatice C/2011 L4 PanSTARRS. Věnovali jsme jí přemíru pozornosti, kochali se jejím ohonem za soumraku a dokonce si ji i párkrát vyfotografovali. Kometa se záhy v od dubna vytratila z dohledu pouhých očí, bez malého dalekohledu se k jejímu sledování neobejdeme. Přesto - co nám jako banditka ukradla při všech slibech o možné pořádné kometě, to nám teď vrací neustále pozoruhodným univerzem jejích ohonů. Jako dlouhoprstá banditka dosahuje rekordu, který patrně nebude dlouho překonán. I když jen na fotografii...
Ohony komety PanSTARRS. Autor: Michael Jäger.Ohony komety PanSTARRS byly mimořádně sledovanou show už v průběhu jejího průletu přísluním. Výrazná produkce prachových částic z komety učinila typickou vlasatici, která i za soumraku na české obloze - když jste ji teda našli - měla co do sebe. Malé bodové jadérko obklopovala mlhavá obálka plošně se natahující směrem od obzoru nahoru a zkušenější fotografové na vhodných místech světa zachytili "prsty" diferenciálního prachového ohonu (ohon se prostě rozděloval podle hmotnosti uvolňovaných částic - proudy těch hmotnějších se více zakřivovaly ke Slunci). Neobvyklý byl i výstřelkový sodíkový ohon, oproti tomu typicky iontový téměř chyběl. Kometa si prostě za svou hlavou roztáhla překrásný vějíř.
Ty časy pominuly, vlasatice zeslábla a její sláva povadla. I přesto, že byla třetí nejjasnější kometou na severní obloze od roku 1996 (což nešlo moc ocenit kvůli její nevhodné viditelnosti za jasného soumraku), zazářila poměrně krátce a mnohé ani moc netěšilo, že se pěkně přesunula k severnímu nebeskému pólu. Právě tam se teď nachází - je vidět po celou noc a jen před několika dny minula Polárku o necelých 5°. Pomalu se plíží nevýrazným souhvězdím Malého medvěda (víc známého jako Malý vůz) a slábne. Současně se její jasnost pohybuje okolo 9. magnitudy, za dobrých pozorovacích podmínek je vidět větším binokulárem.
Dost však té ponuré nostalgie, pojďme ke zmiňovanému rekordu. Jak se Země na své dráze pomalu přiblížila k rovině dráhy komety, naskytl se všem nadšencům vskutku neobvyklý pohled. Se Sluncem v předu (pod obzorem) se ohon komety vkusně rozdělil takřka na dva protichůdné. Zatímco slabší z nich se stále pevně držel zásady "vždy od Slunce", jasnější prst prachového ohonu se naopak natáhl přímo do směru Slunce. A z komety se rázem stala atypická mlhavá jehlice na obloze.
Princip antichvostu. Autor: Borja Tosar.Tento tzv. protichvost není nic zcela vzácného - když se Země vůči kometě dobře postaví, tak se zakřivený ohon prostě zorientuje ke Slunci. Podobně jako ručičky na hodinách se pak oba ohony natáčí zase pomalu k sobě. Názorně vznik protichvostu ukazuje přiložený snímek podobné komety z roku 2009, komety Lulin. Co je ovšem nadmíru vzácné, je délka protihonu. Na snímcích dosahuje úctyhodných 7° (asi 14 mesíčních úplňků nasázených vedle sebe), což je největší délka pozorovaného protiohonu od roku 1957. Tehdy na obloze zazářila ještě výraznější kometa C/1956 R1 Arend-Roland.
Protiohon komety PanSTARRS. Autor: Pete Lawrence.Pokud si chcete ohon vychutnat, doporučujeme právě v první pěkné dny v následujícím týdnu někam vyrazit - daleko za města a nejlépe do hor. Kometa svůj "dlouhoprstý" ohon bude už pomalu zkracovat a sama nadále slábnout, ale už v tuto chvíli v zásadě v první půli noci vůbec neruší Měsíc a i přes nešvary s přicházejícím obdobím bez tmavých astronomických nocí (Slunce neklesne pod obzor níž jak 18°) může být pozorování protichvostu důstojným rozloučením se s letošní první vlasaticí. Ano, ta možná citelná špetka optimismu v předchozí větě má svůj důvod - letošní podzim by stále ještě měl podle současného mínění být okénkem pro spatření komety ISON s přídomkem "stoletá". Jak to s ní doopravdy dopadne, si nikdo netroufá říct, ale těší se na ní velký zástup lidí...
Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“
Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi
Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt.
Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd.
M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka.
Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd.
Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi.
M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov.
Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty.
Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie
Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system).
Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop
Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats
Gain 150, Offset 300.
29.4. až 3.5.2026
Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
