VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas

Počátek cesty byl trošku smutný, protože dneškem oficiálně končí zájezd TravelQuestu, takže v době naší nepřítomnosti většina expedičníků a přátel postupně poodjížděla do svých domovů. Někteří si zaplatili navazující zájezd na nejkrásnější Cookův ostrov Aitutaki, tedy „skoroatotol“ tvaru lidské šlápoty. Byl mezi nimi i Ron Royer a jeho japonský spolubydlící Hiroshi Satoh, který anglicky neuměl skoro ani slovo, a přesto celé dny naslouchal Ronovým příběhům, a slovo „Yes“ používal i tam, kde by to zákony přírody normálně nedovolily. Odjížděla i mohutná Billie Chandlerová, která dokázala nasbírat snad tuny krásných lastur a škeblí, o kterých jsme ani neměli (i při dost velkém snažení) potuchy, že je lze tady a na Mangaie najít. O to víc, když je to zakázané si je brát s sebou...

Po skoro nekonečném loučení jsme vyrazili. Zpočátku jsme šli po silnici a nechyběla várka dobrosrdečných místních v autech, kteří s radostí samovolně zastavovali a ptali se, kam že to míříme a či nechceme svézt. Ale my šlapaví Češi (tedy pardon, od včerejška Švýcaři) jsme se nenechali zlanařit a šli dál po svých. Po asi 5 kilometrech se konečně svět kolem nás začal rapidně měnit. Obrovské lišejníky a kapradiny, rozpletené i spletené liány, barevní motýli i nebezpečné kokosové palmy. Čím dál a výš jsme kráčeli, tím byla cítit větší vlhkost a na každém kroku utíkala rodina lesklých hnědých ještěrek. Z cesty se postupně stávala bojová zóna, kde se kráčelo výhradně po schodovitě uspořádaných kořenech stromů a sklon stoupání byl skutečně čím dál tím strmější. Po asi dvou hodinách jsme dorazili na kýžený vrcholový rozcestník. Vtipně ho hlídal vrcholový kohout, o kterém nechápu, jak se sem vůbec mohl dostat.

Na vrcholovém rozcestníku se dalo vyrazit stezkou zase dolů nebo k vyhlídce u „Jehly“ (413 metrů nad mořem). Samozřejmě, zvolili jsme druhé. Po opuštění lesa se před námi masiv ukázal v celé kráse. Vysoký asi 30 metrů, dostupný ze strany po prašné cestě a dál už jen po lanech. Než jsem se však stačil dokochat, Hanka už tahala za řetěz nad propastí a mizela za pravou hranou skály. Nesnáším výšky. No ale když už jsem tady...

Okamžitě jsem se chytl řetězu na kolmé stěně a pořád si opakoval nesmyslnou poučku „Nedívej se dolů. Nedívej se dolů.“ Jasně, že jsem se podíval. Ale těch 200 metrů pod námi mě spíš víc motivovalo se řetězů držet. A ukázalo se, že to nebylo zbytečné. Na konci této ručkované byl oblý kus skály trčící z boku hlavního masívu a na něm vyhlídka. Fučel tu silný vichr, ale to panoráma kolem... Vypadalo to, jako bych byl na vrcholu ráje a v jeho prostředku zároveň. Lesy se táhly doly i na vrcholcích ostatních hor. Byly to ty nejzelenější lesy, co jsem kdy viděl. Ve výkusech mezi kopci pak ležel modrý oceán s tak malými bílými vlnami z té dálky. Korálové obrnění ostrova odsud vypadalo jako světle modrá sněhová pokrývka. A to nejúžasnější přišlo vzápětí. Vítr foukal ze strany, odkud jsme přišli a v opačném směru za vyhlídkou byla ohromná propast ne nepodobná krkonošskému Obřímu dolu. Za stěnou bylo závětří, takže se tam vesele promenádovali mořští racci. Úžasní obrovští bílí ptáci se nebáli za letu přiblížit se i na metr, takže jsem foťákem střílel jak o život, abych něco zachytil. A podařilo se. Krásní okřídlenci zaplnili skoro pětinu paměťové karty foťáku...

Po sestupu se kráčelo po kluzkých kořenech a kamenech poblíž krásné červené řeky. Občas si člověk připadal jako v malém lesním kaňonu. Kdykoliv jsem se zastavil, přisedlo na mě tolik komárů, co v Čechách jen u bahniště. Chráněný park pak končil až u vodopádu s jezírkem. Tam jsme potkali Novozélanďany, kterým Hanka patřičně vylíčila její vědeckou práci na zatměních Slunce. Samotný vodopád byl na vodu chudý, protože už tři dny nespadla ani kapka. V jezírku se pak koupaly dvě místní dívky a z vrcholu pak občas do jezírka žuchl snad metrákový indián. Do Resortu jsme došlapali stahaní jak psi, kteří nás mimochodem po pláži s radostí doprovázeli jak hlídači. Jenže pak se na obzoru objevila čuba a ze dvou psů se stali sokové na klacek a na kokos (chápejte: na život a na smrt po cookovsku).

Večer po dalším dramatickém západu Slunce jsme šli okouknout tanečnice tanečníky, co měli dnes představení přímo v Resortu. K mému překvapení do byla stejná skupina jako v Highland Paradise (jen některé tanečnice byly jiné). Zas mě chytl splín kvůli nepodařenému pozorování zatmění a po ne až tak monstrózním přestavení (přeci jen Resort nemá tak velké prostory a neumí navodit tu patřičnou atmosféru jako Paradise) jsem se pak s Hankou odebíral do pokoje. Jenže pak se něco stalo. Zábava podle všeho měla pokračovat živou hudbou ve venkovních prostorách restaurace. Jak jsem tak vycházel, začala hrát jakási reggae hudba, k níž se rychle přidal naprosto jedinečný ženský hlas. Vystoupil jsem ze dveří a zatímco Hanka kráčela dál, já se zastavil. Hledal jsem vpravo a vlevo, až jsem si uvědomil, že stojím asi půl metru od zdroje. Seděla tam exotická kráska u monitoru laptopu, z něhož pak vedly kabely k dvěma reproduktorům. V zákrytu za ní pak stáli dva muži (jedním z nich byl i frontman Highland Paradise, ze kterého se teď navíc vyklubal dobrý zpěvák). Dívka seděla shrbená jak dítě v rohu za trest. Žádné pódium. Přitom z reproduktorů zněl tak neuvěřitelně krásný hlas. Nejdřív jsem chtěl jen doposlouchat tu píseň a odejít, ale byl jsem rychle unešen. Sedl jsem si a poslouchal. Zatímco na parketu se začali kupit lidi, já jsem jen poslouchal. Když nezpívala, či zpívala jen vokály, žvýkala si jakoby se nechumelilo. Člověk si říkal, co se to tam přichomýtlo za puberťačku. Jenže vždycky, když přiložila mikrofon ke rtům a vyšel z ní tón, byla královnou toho neexistujícího pódia s počítačem, z něhož pocházel karaoke hudební podklad. V jejím hlase nebyl jediný nepovedený tón. Dokonalé. Po čase zpívala méně, prostor měli ti muži, takže jsem po jedenácté večerní pomalu odešel. Ale zážitek do byl naprosto ozbrojující...

•