Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas

VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas

Mapa Cross Island treku. Autor: Hana Druckmüllerová
Mapa Cross Island treku.
Autor: Hana Druckmüllerová
Den jedenáctý, 13. července 2010 (úterý)

Předposlední den jsme se s Hankou rozhodli absolvovat neustále odkládaný Cross Island. To je rajská túra deštným lesem přes hory skrze Rarotongu ze severu na jih (či samozřejmě naopak). Její charakter je velmi jednoduchý – matematici (jako Hanka) by její výškový profil jednoduše přirovnali Gaussově křivce, tedy mírné stoupání je drsnější a drsnější a po dosažení vrcholu se drsný sestup stává postupně mírnější a mírnější. Uprostřed tohoto asi desetikilometrového treku stojí mohutná skála zvaná „The needle“ (tedy „Jehla“), která je dostupná jen zkušeným horolezcům. Spolu s půlokruhem ostrova je to asi 24 km cesty, takže celodenní výlet pro nenáročné.

Počátek cesty byl trošku smutný, protože dneškem oficiálně končí zájezd TravelQuestu, takže v době naší nepřítomnosti většina expedičníků a přátel postupně poodjížděla do svých domovů. Někteří si zaplatili navazující zájezd na nejkrásnější Cookův ostrov Aitutaki, tedy „skoroatotol“ tvaru lidské šlápoty. Byl mezi nimi i Ron Royer a jeho japonský spolubydlící Hiroshi Satoh, který anglicky neuměl skoro ani slovo, a přesto celé dny naslouchal Ronovým příběhům, a slovo „Yes“ používal i tam, kde by to zákony přírody normálně nedovolily. Odjížděla i mohutná Billie Chandlerová, která dokázala nasbírat snad tuny krásných lastur a škeblí, o kterých jsme ani neměli (i při dost velkém snažení) potuchy, že je lze tady a na Mangaie najít. O to víc, když je to zakázané si je brát s sebou...

Vrcholový kohout. Autor: Hana Druckmüllerová
Vrcholový kohout.
Autor: Hana Druckmüllerová
Po skoro nekonečném loučení jsme vyrazili. Zpočátku jsme šli po silnici a nechyběla várka dobrosrdečných místních v autech, kteří s radostí samovolně zastavovali a ptali se, kam že to míříme a či nechceme svézt. Ale my šlapaví Češi (tedy pardon, od včerejška Švýcaři) jsme se nenechali zlanařit a šli dál po svých. Po asi 5 kilometrech se konečně svět kolem nás začal rapidně měnit. Obrovské lišejníky a kapradiny, rozpletené i spletené liány, barevní motýli i nebezpečné kokosové palmy. Čím dál a výš jsme kráčeli, tím byla cítit větší vlhkost a na každém kroku utíkala rodina lesklých hnědých ještěrek. Z cesty se postupně stávala bojová zóna, kde se kráčelo výhradně po schodovitě uspořádaných kořenech stromů a sklon stoupání byl skutečně čím dál tím strmější. Po asi dvou hodinách jsme dorazili na kýžený vrcholový rozcestník. Vtipně ho hlídal vrcholový kohout, o kterém nechápu, jak se sem vůbec mohl dostat.

Po řetězech nad propastí. Autor: Hana Druckmüllerová
Po řetězech nad propastí.
Autor: Hana Druckmüllerová
Na vrcholovém rozcestníku se dalo vyrazit stezkou zase dolů nebo k vyhlídce u „Jehly“ (413 metrů nad mořem). Samozřejmě, zvolili jsme druhé. Po opuštění lesa se před námi masiv ukázal v celé kráse. Vysoký asi 30 metrů, dostupný ze strany po prašné cestě a dál už jen po lanech. Než jsem se však stačil dokochat, Hanka už tahala za řetěz nad propastí a mizela za pravou hranou skály. Nesnáším výšky. No ale když už jsem tady...

Mořský racek. Autor: Petr Horálek
Mořský racek.
Autor: Petr Horálek
Mořský racek. Autor: Petr Horálek
Mořský racek.
Autor: Petr Horálek
Okamžitě jsem se chytl řetězu na kolmé stěně a pořád si opakoval nesmyslnou poučku „Nedívej se dolů. Nedívej se dolů.“ Jasně, že jsem se podíval. Ale těch 200 metrů pod námi mě spíš víc motivovalo se řetězů držet. A ukázalo se, že to nebylo zbytečné. Na konci této ručkované byl oblý kus skály trčící z boku hlavního masívu a na něm vyhlídka. Fučel tu silný vichr, ale to panoráma kolem... Vypadalo to, jako bych byl na vrcholu ráje a v jeho prostředku zároveň. Lesy se táhly doly i na vrcholcích ostatních hor. Byly to ty nejzelenější lesy, co jsem kdy viděl. Ve výkusech mezi kopci pak ležel modrý oceán s tak malými bílými vlnami z té dálky. Korálové obrnění ostrova odsud vypadalo jako světle modrá sněhová pokrývka. A to nejúžasnější přišlo vzápětí. Vítr foukal ze strany, odkud jsme přišli a v opačném směru za vyhlídkou byla ohromná propast ne nepodobná krkonošskému Obřímu dolu. Za stěnou bylo závětří, takže se tam vesele promenádovali mořští racci. Úžasní obrovští bílí ptáci se nebáli za letu přiblížit se i na metr, takže jsem foťákem střílel jak o život, abych něco zachytil. A podařilo se. Krásní okřídlenci zaplnili skoro pětinu paměťové karty foťáku...

Jehla ze jižní části cross island trasy. Autor: Petr Horálek
Jehla ze jižní části cross island trasy.
Autor: Petr Horálek
Po sestupu se kráčelo po kluzkých kořenech a kamenech poblíž krásné červené řeky. Občas si člověk připadal jako v malém lesním kaňonu. Kdykoliv jsem se zastavil, přisedlo na mě tolik komárů, co v Čechách jen u bahniště. Chráněný park pak končil až u vodopádu s jezírkem. Tam jsme potkali Novozélanďany, kterým Hanka patřičně vylíčila její vědeckou práci na zatměních Slunce. Samotný vodopád byl na vodu chudý, protože už tři dny nespadla ani kapka. V jezírku se pak koupaly dvě místní dívky a z vrcholu pak občas do jezírka žuchl snad metrákový indián. Do Resortu jsme došlapali stahaní jak psi, kteří nás mimochodem po pláži s radostí doprovázeli jak hlídači. Jenže pak se na obzoru objevila čuba a ze dvou psů se stali sokové na klacek a na kokos (chápejte: na život a na smrt po cookovsku).

Vyschlý vodopád na konci treku. Autor: Hana Druckmüllerová
Vyschlý vodopád na konci treku.
Autor: Hana Druckmüllerová
Večer po dalším dramatickém západu Slunce jsme šli okouknout tanečnice tanečníky, co měli dnes představení přímo v Resortu. K mému překvapení do byla stejná skupina jako v Highland Paradise (jen některé tanečnice byly jiné). Zas mě chytl splín kvůli nepodařenému pozorování zatmění a po ne až tak monstrózním přestavení (přeci jen Resort nemá tak velké prostory a neumí navodit tu patřičnou atmosféru jako Paradise) jsem se pak s Hankou odebíral do pokoje. Jenže pak se něco stalo. Zábava podle všeho měla pokračovat živou hudbou ve venkovních prostorách restaurace. Jak jsem tak vycházel, začala hrát jakási reggae hudba, k níž se rychle přidal naprosto jedinečný ženský hlas. Vystoupil jsem ze dveří a zatímco Hanka kráčela dál, já se zastavil. Hledal jsem vpravo a vlevo, až jsem si uvědomil, že stojím asi půl metru od zdroje. Seděla tam exotická kráska u monitoru laptopu, z něhož pak vedly kabely k dvěma reproduktorům. V zákrytu za ní pak stáli dva muži (jedním z nich byl i frontman Highland Paradise, ze kterého se teď navíc vyklubal dobrý zpěvák). Dívka seděla shrbená jak dítě v rohu za trest. Žádné pódium. Přitom z reproduktorů zněl tak neuvěřitelně krásný hlas. Nejdřív jsem chtěl jen doposlouchat tu píseň a odejít, ale byl jsem rychle unešen. Sedl jsem si a poslouchal. Zatímco na parketu se začali kupit lidi, já jsem jen poslouchal. Když nezpívala, či zpívala jen vokály, žvýkala si jakoby se nechumelilo. Člověk si říkal, co se to tam přichomýtlo za puberťačku. Jenže vždycky, když přiložila mikrofon ke rtům a vyšel z ní tón, byla královnou toho neexistujícího pódia s počítačem, z něhož pocházel karaoke hudební podklad. V jejím hlase nebyl jediný nepovedený tón. Dokonalé. Po čase zpívala méně, prostor měli ti muži, takže jsem po jedenácté večerní pomalu odešel. Ale zážitek do byl naprosto ozbrojující...

  •  




Seriál

  1. VII. expedice SAROS (1): Úvod do svědectví z ráje
  2. VII. expedice SAROS (2): Dny prvních příjemných ran
  3. VII. expedice SAROS (3): Přeministrovaná Avarua a kopeček u nemocnice...
  4. VII. expedice SAROS (4): Laguna, šátky a ženy
  5. VII. expedice SAROS (5): Blízká setkání s Trumpetovou rybou
  6. VII. expedice SAROS (6): Vysmátý George, váhové limity a tanečnice
  7. VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek
  8. VII. expedice SAROS (8): Mangaia znamená Mír
  9. VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti
  10. VII. expedice SAROS (10): Švýcaři a turecký Měsíc
  11. VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas
  12. VII. expedice SAROS (12): Bible a věda v obchodě s hudbou
  13. VII. expedice SAROS (13): Cesta domů a Aere Ra!


O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Expedice


25. vesmírný týden 2025

25. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 6. do 22. 6. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Velmi nízko na večerní obloze je Merkur a výše ve Lvu Mars. Ráno se zlepšuje viditelnost Saturnu a nejjasnějším objektem je Venuše nízko nad obzorem. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a vidíme i řadu skvrn. Mohou se objevit oblaka NLC. Solar Orbiter nahlédl poprvé na póly Slunce. Mise Axiom-4 k ISS musela být odložena.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

NGC3718

Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2025 obdržel snímek „NGC 3718“, jehož autorem je astrofotograf Zdenek Vojč   12. dubna 1789 namířil astronom William Herschel svůj dalekohled směrem k souhvězdí Velké medvědice a objevil zde mimo jiné mlhavý obláček galaxie NGC 3718. Téměř přesně 236

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Orlia hmlovina M16

Orlia hmlovina (iné názvy: Messier 16, M 16, NGC 6611) je mladá otvorená hviezdokopa v súhvezdí Had. Súvisí s difúznou hmlovinou alebo oblasťou H II známou pod názvom IC 4703. Táto oblasť vzniku hviezd je vzdialená asi 7000 svetelných rokov. Hviezdokopa M16 je veľká otvorená hviezdokopa, ktorá obsahuje asi 55 hviezd medzi 8. až 12. magnitúdou, na jej pozorovanie sa odporúča ďalekohľad s objektívom vyše 6 cm. Leží vo vzdialenosti asi 8 000 svetelných rokov. Obklopuje ju hmlovina s rovnakým označením M16. V slovenčine sa hmlovina M16 nazýva Orlia hmlovina, v češtine Orlí hnízdo. Oba názvy sa vzťahujú na jej tvar. Táto hmlovina, len ťažko rozoznateľná v amatérskom ďalekohľade, však na snímkach z Hubblovho vesmírneho teleskopu odkrýva úchvatný pohľad. Jasná oblasť je v skutočnosti okno do stredu väčšej tmavej obálky prachu. Pri podrobnejšom preskúmaní aspoň 20-centimetrovým ďalekohľadom v nej nájdeme oblasť tmavých hmlovín nazývané podľa svojho tvaru aj „slonie choboty“. V jasnej hmlovine objavíme aj ojedinelé tmavé škvrny – globuly, ktoré sú tvorené tmavým prachom a studeným molekulárnym plynom. Vidíme tu aj niekoľko mladých modrých hviezd, ktorých svetlo a nabité častice vypaľujú a odtláčajú preč zostatkové vlákna a steny plynu a prachu. Zhustené mračná sa považujú za zárodok hviezd alebo celých hviezdnych systémov - otvorených hviezdokôp. Orlia hmlovina sa rozprestiera sa na ploche s priemerom 60 svetelných rokov. Dá sa pozorovať už triédrom. Charakteristické stĺpy medzihviezdnej hmoty sa nazývajú Stĺpy stvorenia. Najvyšší stĺp dosahuje dĺžku jeden svetelný rok, čo je 9 460 000 000 000 km – štvrtina vzdialenosti nášho Slnka od najbližšej hviezdy. Vo vnútri stĺpov sa najhustejšie oblasti vodíka a hélia spolu s prachovými časticami uhlíka a kremíka zhlukujú a zohrievajú, až vytvoria nové hviezdy. Napriek tomu mnohé z nich nie sú vo svetle viditeľné, lebo sú dosiaľ zahalené do prachových mrakov. Tieto hviezdy sa dajú ale pozorovať v infračervenom svetle. Zaoblené konce výbežkov na najvyššom stĺpe nazývame globuly – „hviezdne vajcia“ Stĺpy ožarujú mladé hviezdy, ktoré vznikli z hmloviny pred niekoľko stotisíc rokmi. Ultrafialové žiarenie hviezd zahrieva riedky plyn medzi hustými prachovými globulami vajcovitého tvaru. Nastáva fotónová erózia – vyparovanie a ionizácia plynovo prachovej materskej hmloviny. Objekt je tiež zdrojom rádiových vĺn. Podľa najnovších pozorovaní zo Spitzerovho vesmírneho teleskopu Stĺpy stvorenia už pravdepodobne celých 6000 rokov neexistujú. Deštrukciu pilierov spôsobila supernova, ktorá vybuchla v ich blízkosti. Kvôli konečnej rýchlosti svetla obyvatelia Zeme uvidia deštrukciu stĺpov až približne za 1000 rokov. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 120x120 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 270x60sec. L, master bias, 400 flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4 Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 45x60 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 75x30sec. L, 108x360sec. Ha, master bias, množstvo flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »