Pozorovatelé ve středních zeměpisných šířkách severní polokoule se v letním období pomyslně ukládají do jakési pozorovatelské hibernace. Astronomická noc se po několik týdnů vůbec nedostavuje, a i v čase vzdálenějším od letního slunovratu obloha tmavne pouze velice krátce. Navíc v naprosto nevyhovujícím čase po půlnoci kvůli stále přetrvávajícímu letnímu času.
Astronomové pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) ve spolupráci s vesmírným dalekohledem HST podrobně prozkoumali tisíce mladých hvězdokup ve čtyřech blízkých galaxiích a studovali je v různých fázích vývoje. Jejich zjištění ukazují, že hmotnější hvězdokupy se z mračen, v nichž vznikají, vynořují rychleji. Jejich silné ultrafialové záření pak zaplaví okolí a odstraní okolní plyn. Podobné výzkumy nám pomáhají odhalit tajemství tvorby hvězd a planetárních systémů.
Nově objevená hvězda pojmenovaná S4716 dosahující rychlosti 8 000 km/s se přibližuje na vzdálenost 98 AU (astronomických jednotek) k objektu Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra o hmotnosti 4,1 miliónu hmotností Slunce v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy. Toto gravitační monstrum je obklopeno skupinou hvězd (označovanou jako S-cluster), která kolem černé díry obíhá vysokou rychlostí.
Astronomové mají k dispozici detailní snímky planety Saturn pořízené ve viditelném i blízkém infračerveném oboru elektromagnetického spektra. Pořídily je kosmické teleskopy HST a JWST. Jsou na nich vidět pásy i bouře a samozřejmě nádherné prstence a měsíčky této planety.
Naše galaxie začala vznikat před 12 miliardami let. Od té doby se její hmotnost a velikost zvětšovala, především slučováním s jinými galaxiemi. Zřejmě nejzajímavější je, že tento proces ještě úplně neskončil. Za pomoci údajů ze sondy Gaia od společnosti ESA mohou astronomové pozorovat, jak probíhá. To jim umožňuje rekonstruovat historii naší galaxie a odhalit tak rodokmen menších galaxií, který pomohl vytvořit Mléčnou dráhu takovou, jaká je dnes.
Astronomové zaznamenali explozi gama záření, která se během jednoho dne několikrát opakovala, což je událost, jakou jsme dosud neviděli. Bylo zjištěno, že zdroj silného záření se nachází mimo naši galaxii a jeho polohu určil ESO VLT (Very Large Telescope). Záblesky gama záření (gamma ray bursts - GRB) jsou nejsilnější exploze ve vesmíru, které jsou obvykle způsobeny katastrofickou destrukcí hvězd. Žádný známý scénář však nedokáže zcela vysvětlit tento nový GRB, jehož skutečná povaha zůstává záhadou.
Supermasivní černé díry charakterizují pouze dvě veličiny: hmotnost a rotace, které však mají rozhodující vliv na vznik a vývoj galaxií. Rotace objektu Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy o hmotnosti 4 miliónů hmotností Slunce, byla až doposud špatně zjistitelná. V novém článku publikovaném v časopise Astrophysical Journal Letters skupina amerických astronomů stanovila horní limit pro rotaci objektu Sagittarius A* na základě rozložení hvězd typu S (S-stars) v jeho blízkém okolí.
Astronomové pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu a observatoře Gaia zjistili, že magnetar SGR 0501+4516 pravděpodobně nevznikl při výbuchu nedaleké supernovy, jak se dosud předpokládalo. Původ tohoto objektu s extrémně silným magnetickým polem je tak nyní neznámý.
Pohled na tento snímek může evokovat, že jde o celkem pěkné spojení hvězdného nebe severní a jižní polokoule. Hlubší pohled pak přinese otázku, proč ty dva oblouky na sebe zcela nenavazují? Až pohled na anotovanou verzi anebo přečtení tohoto textu přinese překvapivé vysvětlení, které byste s velkou pravděpodobností vůbec nečekali…
Hubbleův dalekohled dlouhodobě pozoroval velmi blízkou kulovou hvězdokupu Messier 4, kterou nalezneme v souhvězdí Štíra. Nachází se poblíž jasné hvězdy Antares a za ideálních podmínek by měla být vidtelná i pouhým okem. Od Země ji dělí asi jen 6000 světelných let. Výsledek pozorování můžete vidět na této fotografii. Z dvanáctileté série pozorování pohybů hvězd v M4 astronomové usuzují, že se v samém srdci tohoto hvězdného uskupení může nacházet neobvyklá středně velká černá díra.
Kolem naší Galaxie – Mléčné dráhy – obíhá více než 50 satelitních trpasličích hvězdných ostrovů. Podle nových výzkumů, které uskutečnili astronomové z University of California, Riverside, několik z těchto malých galaxií bylo zachyceno a doslova ukradeno z oběžné dráhy kolem Velkého Magellanova mračna (Large Magellanic Cloud – LMC), což je menší galaxie vzdálená od Země 160 000 světelných roků.
S deep fieldy se to mělo podobně jako s mnoha dalšími odvážnými nápady – vytáhly se během pauzy na kafe a ne všichni se hrnuli do jejich realizace. Naštěstí v týmu Hubbleova vesmírného dalekohledu zvítězila zvědavost nad opatrností a mnohahodinová expozice na první pohled prázdné části oblohy odhalila více než 1500 galaxií. V dalším díle Rozhovorů si povíme více o těchto nejhlubších snímcích vesmíru a taky o tom, co jsme se dozvěděli z prvního deep fieldu pořízeného Vesmírným dalekohledem Jamese Webba.
„Chybí vám jasné komety? Sledujte naše rakety!“ I takovým chytlavým mottem by v nedaleké době mohla lákat americká soukromá společnost SpaceX založená v roce 2002 Elonem Muskem. Její mohutné nosné rakety totiž dokáží při svých výletech do vesmíru vykouzlit spektakulární nebeská představení, která jsou nejen fotogenická, ale vizuálně velmi podmanivá. Jednoho takového divadla jsem byl úplně náhodou svědkem před několika dny na maledivském ostrově Soneva Fushi.
Perfektní optika pozlacených zrcadel dalekohledu Jamese Webba znovu ukázala co dokáže. Teleskop byl tentokrát namířen na velice známé Pilíře stvoření, oblast uvnitř Orlí mlhoviny M16. Zachytil nejen dechberoucí krásu této části mlhoviny, ale hlavně místa, kde se “rodí” nové hvězdy.
Máme v Česku možnost spatřit přírodně tmavou oblohu? Vždyť když vyjedu na vesnici za město, je tam o mnoho víc hvězd než v Praze a tma jak v pytli! No, bohužel tento argument je na hony vzdálený realitě přírodně tmavé oblohy, neboť každý, kdo jednou vyjede dál od měst, má záhy pocit, že je hvězdné nebe nesrovnatelně bohatší. Z hlediska vjemu lidským okem jistě najdeme mnoho lokalit s krásnými výhledy do vesmíru a dopřejeme v něm našim očím okusit limity citlivosti mimo neustále špatně nasvěcované noční ulice. Ale z hlediska astronomického, resp. fotografického se na tuhle otázku musí sofistikovaněji: Je třeba měřit tzv. nominální čtvercovou magnitudu a všímat si jevů, které jsou hluboko pod prahem jasu pozadí oblohy ve městech. Mezi tyto jevy patří například slabší úseky Mléčné dráhy, přirozené záření atmosféry, tzv. airglow, zvířetníkové světlo anebo slaboučký světelný ovál na hvězdném pozadí nazývaný „protisvit“. Takových míst, kde toto spatříme, je u nás jako šafránu, nicméně nedávno mě v tom příjemně překvapila Beskydská Oblast Tmavé Oblohy (BOTO).
NASA a SpaceX podepsaly 22. září 2022 nefinancovanou dohodu, tzv. Space Act Agreement, která by měla zkoumat proveditelnosti myšlenky společnosti SpaceX a programu Polaris k vynesení Hubbleova vesmírného teleskopu HST na vyšší oběžnou dráhu pomocí kosmické lodi Dragon, a to bez jakýchkoliv finančních nákladů pro americkou vládu. Tato proslulá kosmická observatoř funguje od dubna 1990 (více než 32 let), kdy byla navedena na dráhu ve výšce 540 kilometrů nad zemským povrchem. Tato dráha se však v důsledku odporu řídké atmosféry postupně snižuje a nakonec hrozí zánik dalekohledu v hustých vrstvách zemského ovzduší.
Evropská astrometrická družice Gaia uskutečnila hlavní a zásadní objev k rozuzlení historického vývoje naší Galaxie. Namísto vývoje osamělého hvězdného ostrova naše Galaxie splynula s jinou velkou galaxií v rané fázi svého života – zhruba před 10 miliardami roků. Záznam této události je rozprostřen kolem nás napříč celou oblohou. Avšak observatoř Gaia a její mimořádná preciznost nám ukázala, co se skrývá ve všech směrech. Observatoř Gaia měřila polohy, jasnosti a pohyby hvězd s dosud nebývalou přesností.
Jupiter dosáhl opozice se Sluncem v pondělí 26. září 2022 a média přinášela zprávy o tom, jak výjimečná příležitost pro pozorování planety se naskýtá. Kdo planetu tu noc neviděl, mohl nabýt mylného dojmu, že o něco přišel. Ano, Jupiter byl nejblíže, ale pro běžné návštěvníky hvězdáren období pěkné pozorovatelnosti Jupiteru teprve nastává. A bude dlouhé.
Skupina astronomů využila poslední data získaná evropskou astrometrickou observatoří Gaia k pohledu na hvězdy pohybující se vysokými rychlostmi, které byly doslova „vykopnuty“ z naší Galaxie. Vědci byli překvapeni objevem hvězd, které místo toho téměř „sprintovaly“ směrem k Mléčné dráze – zřejmě unikly z jiných galaxií.
Mezinárodní tým planetologů pod vedením vědců z University of Oxford uskutečnil analýzu pozorování Uranu a Neptunu v oboru viditelného světla a infračerveného záření prováděných pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST, dalekohledu NASA s názvem Infrared Telescope Facility (ITF) a dalekohledu Gemini North telescope.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 4. 5. do 10. 5. 2026. Měsíc bude v poslední čtvrti. Večer je nízko nad západem jasná Venuše a o něco výše je Jupiter. Aktivita Slunce je poměrně nízká. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) je nyní vidět z jižní polokoule. Startoval Falcon Heavy po více než roční odmlce. Družice Amazon Leo startovaly na Falconu 9 i Ariane 46. Před 65 lety se do kosmu podíval první Američan Alan Shepard.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
LDN 1613 – Kužeľová hmlovina v oblasti NGC 2264 LDN 1613, známa aj ako Kužeľová hmlovina, je tmavá absorpčná hmlovina v súhvezdí Jednorožec. Tvorí ju hustý oblak prachu a chladného molekulárneho plynu, ktorý sa premieta pred jasnejšiu emisnú hmlovinu v pozadí. Preto sa na snímkach javí ako tmavý kužeľ vystupujúci z červeno žiariaceho vodíka. Táto oblasť je súčasťou rozsiahleho komplexu NGC 2264, ktorý zahŕňa aj hviezdokopu Vianočný stromček, hmlovinu Líščia kožušina a mladé oblasti tvorby hviezd. Samotnú Kužeľovú hmlovinu objavil William Herschel 26. decembra 1785 a označil ju ako H V.27. Označenie LDN 1613 pochádza až z katalógu tmavých hmlovín Beverly T. Lyndsovej z roku 1962, zostaveného z fotografických platní Palomarského prehliadkového atlasu. Hmlovina sa nachádza približne 2 500 až 2 700 svetelných rokov od Zeme. Samotný tmavý stĺp má dĺžku približne 7 svetelných rokov, pričom širší komplex NGC 2264 zaberá na oblohe výrazne väčšiu oblasť. Zaujímavé je, že tvar kužeľa nie je náhodný. Vzniká pôsobením intenzívneho žiarenia a hviezdneho vetra mladých horúcich hviezd, ktoré postupne odfukujú a erodujú okolitý plyn. Hustejšie časti oblaku odolávajú dlhšie a vytvárajú tmavé stĺpy podobné známym Pilierom stvorenia v Orlej hmlovine. Vo vnútri takýchto oblastí sa môžu rodiť nové hviezdy a neskôr aj planetárne systémy. Na fotografii pekne vyniká kontrast medzi červeným svetlom ionizovaného vodíka, tmavými prachovými štruktúrami a modrastými reflexnými oblasťami, kde prach odráža svetlo mladých hviezd. Výsledkom je výrazná ukážka toho, ako mladé hviezdy nielen vznikajú z hmlovín, ale zároveň ich svojím žiarením postupne pretvárajú. Začal som fotiť objekt zimnej oblohy v pokročilom jarnom období, lebo som chcel otestovať SLOAN i" filter na vhodnom objekte. Hoci už podmienky neboli ideálne, ale aj tak som nazbieral aspoň trocha dát a toto z nich vyliezlo. LRGB+Ha+NIR verzia Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Baader SLOAN i´, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 33x180sec. R, 33x180sec. G, 33x180sec. B, 75x120sec. L, 56x600sec Halpha, 52x120sec SLOAN i´, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 16.3. až 25.4.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
