Související stránky k článku Pět planet na úsvitové obloze ... a zúčastní se i Měsíc
Kosmická sonda NASA s názvem Juno (start 5. 8. 2011) zachytila tento pohled na jižní polokouli Jupitera během 39. blízkého průletu kolem planety 12. ledna 2022. Pokud si zvětšíme pravou část tohoto snímku (viz obrázek níže), odhalíme na stejné fotografii ještě dva další světy: Jupiterův úchvatný měsíc Io (vlevo), známý svou hrou barev danou sopečnou činností, a měsíc Europa (vpravo), který prozkoumají budoucí mise, protože je na něm pod ledovou krustou podpovrchový oceán.
Přítomnost dalších planet na okraji Sluneční soustavy navrhli v roce 2016 Konstantin Batygin a Mike Brown, astronomové z Caltech, k vysvětlení komplikované architektury oběžných drah těles Kuiperova pásu – prostoru ledových těles obíhajících kolem Slunce za drahou planety Neptun. Od té doby byli astronomové zaměstnáni shromažďováním důkazů o jejich existenci. Nyní Batygin, Brown a další dva astronomové z University of Michigan – Juliette Beckerová a Fred Adams – zhodnotili důkazy ve dvou článcích.
Titan je jedním z nejzajímavějších světů v oblasti velkých plynných planet. Už v roce 2005 na něm přistálo pouzdro Huygens a více než desetiletí jej zkoumala v různých oborech elektromagnetického záření sonda Cassini. Vědci mají díky jejím datům k dispozici první globální mapu jeho povrchu. Ta ukazuje dynamiku tohoto světa, který ač velmi odlišný od pozemského, má s ním společné znaky, jako jsou roční období, oblaka, deště, dunnová pole a jezera.
NASA v minulém týdnu zveřejnila parádní záběry přechodu Měsíce přes disk Země, pořízené z hlubokého vesmíru kosmickým teleskopem DSCOVR. Snímky odhalily odvrácenou stranu Měsíce a zároveň Zemi v úplňku, což je opravdu netradiční pohled.
Při sledování rychlosti rotace rudé planety využili planetární vědci experiment RISE (Rotation and Interior Structure Experiment) na palubě sondy InSight. Zjistili, že rotace planety se zrychluje přibližně o čtyři tisíciny úhlové vteřiny za rok – což odpovídá zkrácení délky marťanského dne o zlomek milisekundy za rok.
Každoročně můžeme na soumrakové letní obloze pozorovat vzácný typ oblačnosti tvořící se vysoko v zemské atmosféře. Jev, který si v posledních letech našel vděčné diváky i fotografy, byl poprvé pozorován v červnu před 133 lety. Shrňme si četnost pozorování těchto oblaků z ČR za poslední roky, připojme pár nevšedních tipů na jejich pozorování a fotografování. Budou se vám hodit i brýle s barevnými filtry pro sledování 3D snímků.
Titul Česká astrofotografie měsíce za prosinec 2015 obdržel snímek „Venuše“, jehož autorem je Jan Klečka.
Máme ji na očích poměrně často, někdy zvečera, jindy zrána, někdy jako večernici, jindy jitřenku. Též Zora, nebo též Afrodíta, Ištar či Inanna se nazývá a nazývala. Nezapomněla na ni snad žádná z mytologií. Aby také ano. Vždyť v době svého největšího jasu je na nebi opravdu nepřehlédnutelná a je dokonce vidět očima i ve dne. Po Měsíci se pak může stát nejjasnějším objektem noční oblohy. Traduje se, že matka Jana Keplera ji viděla dokonce jako srpek … Ano, jedná se o Venuši a právě tato planeta se stala i celoročním tématem fotografie, která zvítězila v prosincovém kole soutěže „Česká astrofotografie měsíce“.
MESSENGER se brzy zřítí na Merkur, ale to je skvělá příležitost jej nasnímat v ještě větším detailu.
Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.
Astronomové poprvé pravděpodobně zaznamenali ve Sluneční soustavě asteroid (nebo možná kometu) přicházející z mezihvězdného prostoru. Těleso obdrželo předběžné označení A/2017 U1. Nejprve jej astronomové pokládali za kometu, avšak nyní se vědci domnívají, že se spíše jedná o planetku o průměru přibližně 400 metrů. Cizí návštěvník byl objeven 19. 10. 2017 pomocí dalekohledu Pan-STARRS 1 na observatoři Haleakala na Havajských ostrovech. Mezihvězdný původ tělesa byl stanoven na základě jeho dráhy, ale není známo, jak dlouho se toto těleso mohlo pohybovat mezi hvězdami naší Galaxie.
Také letos se Hubbleův vesmírný dalekohled zaměřil na velké planety Sluneční soustavy. Snímek planety Jupiter už jsme měli možnost shlédnout 8. srpna 2019. Nyní byl zveřejněn také snímek Saturnu pořízený pomocí širokoúhlého přístroje Wide Field Camera 3. Planeta je na snímku zachycena 20. června 2019, kdy byla k Zemi nejblíže. Přesto ji od nás dělilo propastných 1,36 miliardy kilometrů.
Chris Hadfield s dalekohledem Celestron v modulu DestinyAutor: NASA/CSA V lednu 2013 uvedli astronauti na palubě Mezinárodní kosmické stanice ISS do provozu nový kosmický dalekohled. Nebude však sloužit k pozorování hvězd, ale ke sledování zemského povrchu a k pořizování snímků vybraných oblastí na zeměkouli za účelem analýzy přírodních katastrof a výzkumu životního prostředí. Na fotografii v úvodu článku je kanadský astronaut Chris Hadfield společně s nainstalovaným upraveným dalekohledem Celestron.
Lidé jsou už po staletí fascinováni myšlenkou možnosti života na Marsu. V 19. století dokonce italský astronom Giovanni Schiaparelli ohlásil objev spletité sítě kanálů, které tam podle některých postavili zdejší obyvatelé snažící se přepravovat vodu z polárních čepiček do rovníkových oblastí. Moderní výzkumy však prokázaly, že se na povrchu Marsu žádná kapalná voda nenachází, a ony „kanály“ tak byly pouhou optickou iluzí vyvolanou buď prachovými proudy zformovanými při velkých prachových bouřích, nebo obrovskými údolími a planinami, které ale nebyly kvůli soudobé pozorovací technice dobře rozeznatelné. Přesto další výzkumy ukázaly, že se na povrchu rudé planety před několika miliardami let skutečně nacházely ohromné oceány vody a že se část této vody uchovala do dneška v podzemních jezerech, a tak otázka života na Marsu znovu oživla. Nové stopy navíc přinesl i rover Perseverance.
S nástupem obnovené tlakové výše přijde sice další vlna smogových situací, ovšem na horách by mělo zůstat jasno. Pokud se přidá dobrá dohlednost, čeká nás zajímavé období, které vyzývá k pozorování srpku Měsíce těsně před novem (ráno 26. ledna), nebo těsně po novu (večer 28. a 29. ledna). Večerní oblohu dozdobí také blízké setkání planet Venuše a Marsu. Ráno je zase vysoko nad jihem Jupiter a nízko na jihovýchodě Saturn a Merkur.
Co všechno skrývá zdánlivě tuctová fotografie pořízená z vesmírné stanice ISS na počátku prosince letošního roku? Budete se divit! Dne 5. prosince 2015 pořídil japonský astronaut Kimiya Yui z paluby ISS v rámci mise za JAXA (Japonskou leteckou a výzkumnou agenturu) tento zdánlivě komorní snímek. V horní části je jasně zahlédnutelná planeta Venuše, kterou nyní najdete na české obloze nad jihojihovýchodním obzorem ještě před svítáním, tedy okolo 6. hodiny ranní. A aby nebyla sama, tak ji vysoko nad ní, u konstrukce ISS, „doplňuje“ slabší hvězda Spica v souhvězdí Panny. Vypadá to, jakoby Spica s Venuší tvořily jakousi spoutanou dvojici. Ovšem to není zdaleka vše, co snímek skrývá…
Americká kosmická sonda MESSENGERAutor: NASAAmerická kosmická sonda MESSENGER (MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry, and Ranging) uskutečnila již 2000 oběhů kolem planety Merkur. Stalo se tak 22. května 2013. Tato sonda NASA byla vypuštěna 3. 8. 2004. Na oběžnou dráhu kolem planety obíhající nejblíže Slunci byla navedena 18. 3. 2011. Do 17. 3. 2012, kdy byla ukončena primární mise sondy, pořídila 100 000 snímků povrchu planety. První prodloužená mise byla ukončena 17. 3. 2013. Sonda i nadále pokračuje ve výzkumu.
Skupina japonských astronomů oznámila objev záblesku na povrchu Jupiteru, který zachytil jejich automatický detekční software 15. října 2021. Ten má pravděpodobně na svědomí dopad tělesa do atmosféry planety. K zachycení záblesku došlo jen měsíc po tom posledním, který detekovalo několik amatérských astronomů 13. září 2021. Pokud se objev potvrdí, půjde o jedenáctý takto zaznamenaný dopad planetky nebo komety na Jupiter od dopadu jader komety Shoemaker-Levy 9 v červenci 1994.
Pokud nahlédneme do české astronomické literatury, astronomických e-zinů nebo tištěných časopisů posledních let, setkáme se u psaní termínu „Sluneční soustava“ s velkou nejednotností (mám na mysli naší Sluneční soustavu, tj. seskupení těles vázaných gravitací ke Slunci). Převažuje sice psaní naší Sluneční soustavy s malým písmenem „s“ na začátku, zhruba třetina zdrojů ovšem preferuje psaní s velkým „S“. Co je tedy správně?
Když už byl po 13 letech na oběžné dráze Saturnu osud Cassini zpečetěn a bylo jasné, že skončí v oblačných vrstvách jeho atmosféry, otočila se naposledy k planetě svojí širokoúhlou kamerou, aby pořídila nádhernou rozlučkovou mozaiku. Celkem bylo k jejímu pořízení potřeba 42 snímků přes červený, zelený a modrý filtr. Snímky byly pořízeny 13. září 2017. Když byly potom poskládány do této úžasné barevné mozaiky v přibližně pravých barvách, vyniká nejen planeta se svými prstenci tak, jak ji ze Země nemůžeme nikdy spatřit, ale ještě malé měsíčky Prometheus, Pandora, Janus, Epimetheus, Mimas a Enceladus.
Van Allenovy radiační pásy ZeměAutor: NASA/Van Allen Probes/Goddard Space Flight CenterVědci NASA objevili ještě jeden – třetí, doposud nepozorovaný – radiační pás obklopující Zemi. Jeho původ zatím nebyl uspokojivě vysvětlen. Nový radiační pás byl objeven na základě dat z dvojice družic s názvem Van Allen Probe, které byly do kosmu vypuštěny v srpnu minulého roku. „Nevíme, zda se jedná o trvalý či krátkodobý jev. Příroda nás stále ještě překvapuje.“