V šestém dílu probíráme novinku o unikátním objevu černé díry střední hmotnosti zjištěnou pomocí gama záblesku a v hlavním tématu se s hostem Michalem Zajačkem z polské akademie věd bavíme o výzkumu středu naší Galaxie.
Stovky milionů let po Velkém třesku byl vesmír úplně odlišný, než jak ho známe dnes. Nedávno astronomové odhalili, že komplexní fyzika raného vesmíru mohla vést k formaci supermasivních hvězd, z nichž každá mohla dosahovat hmotnosti stotisíckrát větší, než jakou má naše Slunce. Nikdy jsme však formace těchto hvězd nepozorovali a při zkoumání této vesmírné epochy se tak vědci musí spolehnout „jen“ na sofistikované počítačové modely.
Na základě dat získaných z teleskopu LAMOST (Large Sky Area Multi-object Fiber Spectroscopic Telescope) a evropské astrometrické družice Gaia astronomové objevili 591 nových hyperrychlých hvězd v halo naší Galaxie – Mléčné dráhy. Tyto „vysokorychlostní“ hvězdy jsou členy halo Mléčné dráhy a pohybují se velmi rychle po protáhlých eliptických drahách kolem středu naší Galaxie. Nacházejí se zde čtyři podtřídy těchto hvězd: hyperrychlé hvězdy (nejrychlejší hvězdy v Galaxii), toulavé hvězdy, hyper-toulavé hvězdy a rychlé hvězdy v halo Galaxie.
Hvězdy jsou jedním ze základních stavebních kamenů vesmíru a na chování té nejbližší závisí život každého z nás. V dalším Rozhovoru o vesmíru jsme si proto pozvali prof. Zdeňka Mikuláška, který nám povypráví, jaké typy hvězd pozorujeme, co víme o jejich vývoji, které z nich jsou vhodné pro existenci života a o mnohém dalším.
Vzdálenost mezi Sluneční soustavou a zdrojem Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra o hmotnosti 4 miliónů Sluncí v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy, je přibližně 25 800 světelných roků, tedy zhruba o 1 900 světelných roků méně, než se doposud uvádělo. Vyplývá to z analýzy nových dat japonského projektu VLBI (Very Long Baseline Interferometer) s názvem VERA (VLBI Exploration of Radio Astrometry).
Mezinárodnímu týmu vědců v čele s českými astronomy z Masarykovy univerzity a Astronomického ústavu AV ČR se podařilo odhalit hvězdu, u které se pozorují zdánlivě protichůdné jevy a chová se jinak, než by podle současných představ měla. Studie byla otištěna v prestižním astronomickém časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Tisková zpráva z 12. června 2019
Skupina astronomů z Izraele a USA objevila rozsáhlý proud více než 250 hvězd extragalaktického původu v sousedství Sluneční soustavy. „Galaxie se vyvíjejí na základě pohlcování jiných galaxií,“ říká hlavní autorka článku Lina Necib, postgraduální vědecká pracovnice na Walter Burke Institute for Theoretical Physics at Caltech (California Institute of Technology).
Napriek tomu, že pre hviezdy často používame synonymum „stálice“, aj oni podliehajú zmenám a majú svoje životy. Ich vývoj však prebieha milióny až miliardy rokov, teda v časových škálách, ktaré počas našich životov nedokážeme postrehnúť. Celý život hviezdy je neustálym súbojom dvoch protichodných princípov: gravitačnej sily, ktorá sa snaží hviezdu zmrštiť, zatiaľ čo vnútorné sily ju naopak chcú roztrhnúť. Kľúč k dlhovekosti spočíva v nájdení rovnováhy.
Pozorování provedená dalekohledem ESO/VLT poprvé prokázala, že hvězda obíhající kolem superhmotné černé díry v centru naší Galaxie se pohybuje přesně tak, jak předpovídá Einsteinova obecná teorie relativity. Po mnoha obězích dráha hvězdy opíše v prostoru tvar připomínající květinu, nikoliv jednoduchou elipsu, jak říká Newtonova teorie gravitace. Dlouho očekávaný výsledek přinesla opakovaná měření prováděná se stále vyšší přesností posledních třicet let. Umožnila tak vědcům odhalit další tajemství obra ukrývajícího se v srdci Mléčné dráhy.
Výskumný tím vedený Ivanom Ramirezom z University of Texas v Austine identifikoval prvého kandidáta na súrodenca Slnka – hviezdu, ktorá sa zrodila z rovnakého mračna plynu a prachu. Ramirezove metódy zároveň pomôžu astronómom nájsť ďalších slnečných súrodencov, čo by mohlo viesť k hlbšiemu pochopeniu toho, ako a kde sa vytvorilo naše Slnko a ako sa naša Slnečná sústava stala vhodným miestom pre život. Štúdiu publikovali v časopise Astrophysical Journal.
Astronomové z University of Hawaiʻi Institute for Astronomy (IfA) a mezinárodní tým vědců zmapovali velikost a tvar Místní prázdnoty (Local Void), velkého a velmi řídkého regionu vesmíru, na jehož okraji se nachází naše Galaxie – Mléčná dráha. Galaxie se nepohybují pouze v důsledku celkového rozpínání vesmíru, ale rovněž reagují na gravitační přitažlivost sousedních objektů s velkou hmotností. Proto se pohybují relativně vůči k expanzi vesmíru směrem k nejhustějším oblastem a naopak se vzdalují od regionů s nízkou hustotou – od vesmírných bublin.
Vedci vytvorili počítačové simulácie udalostí, ktoré sa odohrali krátko po Veľkom tresku. Ich cieľom je lepšie pochopenie toho ako sa formujú hviezdy. Za týmto účelom vytvorili doposiaľ najlepší obrázok masívnych výbuchov, ktoré riadili tvorbu galaxií (vrátane našej Mliečnej dráhy), a dodnes ovplyvňujú formovanie hviezd.
První přímá měření souboru hvězd vytvářejících příčku v centru naší Galaxie (odtud název spirální galaxie s příčkou) byla vytvořena kombinací dat z astrometrické družice Gaia provozované Evropskou kosmickou agenturou ESA s doplňujícími pozorováními pomocí dalších pozemních a kosmických teleskopů. Studie publikovaná v časopise Astronomy & Astrophysics byla vypracována pod vedením astronomů z Institute of Science Cosmos of the University of Barcelona a Leibniz Institute for Astrophysics Potsdam (SRN).
V roku 1859 publikoval Charles Darwin svoju evolučnú teóriu, podľa ktorej majú všetky formy života spoločného predka. Táto teória položila základy evolučnej biológii. Astronómovia však začali uvažovať, ako by bolo možné aplikovať túto teóriu na hviezdy v Mliečnej dráhe.
Naše Galaxie – Mléčná dráha – obsahuje odhadem asi 200 miliard hvězd. Avšak to je pouze špička ledovce – naše Galaxie je obklopena obrovským množstvím neznámého materiálu, tzv. temné (skryté) hmoty. Astronomové vědí o její existenci, protože dynamicky by se Mléčná dráha rozpadla na kusy, pokud by ji temná hmota nedržela svojí gravitací pohromadě. Astronomové by si přáli velmi přesně změřit hmotnost naší Galaxie a lépe porozumět tomu, jak se myriády galaxií v celém vesmíru zformovaly a jak se vyvíjely.
Mezinárodní astronomická unie (IAU) v květnu letošního roku zřídila pracovní komisi pro názvy hvězd č. 280. Tato pracovní komise vydala v červenci a v listopadu dvě zprávy, ve kterých standardizuje názvy hvězd. V tiskové zprávě č. 1603 z 24. listopadu 2016 nyní formálně zveřejnila seznam 227 názvů hvězd, z toho 14 z nich souvisí s exoplanetami.
Na základě dat z družice Gaia provozované Evropskou kosmickou agenturou ESA astronomové objevili velký hvězdný proud, který v současné době křižuje bezprostřední sousedství Slunce ve vzdálenosti pouhých 326 světelných roků. Tento proud obsahuje přinejmenším 4 000 hvězd, které se pohybují společně prostorem od okamžiku, kdy se zformovaly – tj. přibližně od doby před jednou miliardou roků.
Nová metoda umožňuje přesné měření gravitačního zrychlení na hvězdách stejně tak jako velikost jejich exoplanet. Jak moc vážíme závisí na gravitaci samotné planety, na které stojíme. Stejně tak u hvězd je gravitace důležitým parametrem, který se v průběhu života hvězdy drasticky mění a poskytuje tak informace o stáří a stupni vývoje hvězdy. Vzhledem k tomu, že se nám hvězdy jeví jen jako malé světlé body na noční obloze je tuto hodnotu velmi těžké měřit.
Pozorování pohybů hvězd v extrémním gravitačním poli superhmotné černé díry v centru naší Galaxie, která získal dalekohled ESO/VLT, poprvé odhalila efekty předpovězené Einsteinovou obecnou teorií relativity. Tento dlouho očekávaný výsledek představuje vyvrcholení pozorovací kampaně s teleskopy ESO v Chile trvající 26 let.
Astronomové pracující s dalekohledem ESO/VLT (Very Large Telescope) objevili dosud nejjasnější galaxii v mladém vesmíru a zároveň přinesli důkazy, že by se v ní mohly nacházet hvězdy první generace. Tyto velmi hmotné a jasné stálice, jejichž existence byla dosud otázkou čistě teoretickou, byly prvními továrnami na těžké prvky v raném vesmíru. A tyto chemické prvky jsou naprosto nezbytné k tomu, aby ve vesmíru mohly vzniknout hvězdy, jaké vidíme dnes, planety, které kolem nich obíhají, a život, jak jej známe. Tato nově objevená galaxie nese označení CR7 a je třikrát jasnější, než dosud nejjasnější vzdálená galaxie, jakou jsme ve vesmíru dosud znali.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 3. do 15. 3. 2026. Měsíc bude v poslední čtvrti. Za soumraku už je dobře vidět Venuše, naopak Saturn je již jen pro nadšence. Merkur, Mars a Neptun nejsou vidět vůbec. Vysoko na večerní obloze jsou slabý Uran a výrazný Jupiter. Aktivita Slunce nízká, ale jsou na něm nějaké skvrny. Večer je na obloze dvojice slabých komet Wierzchos a MAPS, ráno nabízí R3 PanSTARRS a 24P/Schaumasse. Kromě večerního zvířetníkového světla nabízí tmavá březnová noc i možnost vidět téměř všechny objekty Messiérova katalogu, což někteří amatéři podnikají jako celonoční pozorovací maraton. Raketa SLS nakonec použije v budoucnu nový horní stupeň z rakety Vulcan místo vyvíjeného EUS. Falcon 9 vynáší jednu várku Starlinků za druhou, výjimkou bude start s družicí EchoStar XXV. Od ISS odletěla první z nových japonských zásobovacích lodí HTV-X. Před 245 lety objevil William Herschel planetu Uran.
Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“ Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu.
LDN 1622 – Boogeyman Nebula Na tejto snímke je zachytená temná hmlovina LDN 1622, známa aj pod prezývkou Boogeyman Nebula. Nachádza sa v oblasti súhvezdia Orión a jej typický tvar vytvára dojem temnej postavy vystupujúcej z červeného vodíkového pozadia. Nejde o objekt, ktorý svieti vlastným svetlom. Tmavé štruktúry tvoria husté oblaky medzihviezdneho prachu, ktoré pohlcujú a tienia svetlo hviezd aj žiariaceho plynu za nimi. Práve kontrast medzi tmavou prachovou hmotou a jemne žiariacou emisnou hmlovinou robí z LDN 1622 jeden z najzaujímavejších objektov tejto časti oblohy. V takýchto oblakoch sa ukrýva materiál, z ktorého v budúcnosti môžu vznikať nové hviezdy. Fotografovanie podobných objektov je náročné najmä preto, že jemné prechody medzi prachom a slabou hmlovinou vyžadujú dostatok kvalitných dát aj citlivé spracovanie. Tento objekt som fotil už koncom roka, no pre neustále inverzné počasie, odhalenú chybu v firmware filtrového kolesa a dokonca aj zlé kalibračné snímky som nebol spokojný s výsledkom. A keďže máme prekvapujúco jasné noci, tak som sa k nemu vrátil a nafotil ho nanovo. A som s týmto výsledkom oveľa viac spokojný Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 115x180sec. R, 106x180sec. G, 106x180sec. B, 171x120sec. L, 90x600sec Halpha, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 27.1. až 7.3.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
