Související stránky ke stránce Často kladené dotazy
V literatuře přibývá studií prokazujících, že černé díry jsou ve vesmíru téměř všudypřítomné. Od těch hvězdných černých děr vyskytujících se například v kompaktních dvojhvězdách po černé veledíry v jádrech galaxií a kvazarů. Jejich detekce v drtivé většině případů spoléhá na přítomnost okolní látky, která kolem černé díry vytváří akreční disk. Parametry černých děr jsou pak z vlastností záření disku určovány. Ondřej Kopáček a Vladimír Karas z ASU publikovali teoretickou práci vyšetřující chování částic na orbitách v okolí černých děr.
Dva fotografové, dvě zemské polokoule, jedna obloha. Pohled k ní je limitován obzorem, a tak v jednom okamžiku na jednom místě můžeme uvidět jen polovinu výhledu do vesmíru. Ale co když – i bez nutného cestování mimo naši planetu – existuje způsob zaznamenat sféru celou? Pak by výsledky vypadaly takto. S legendárním a světově uznávaným fotografem Juanem C. Casadem jsme se zaměřili na záznam nebeského výhledu ve specifické části roku tak, abychom své výhledy dokonale prolnuli v jeden a získali celosférickou mozaiku Mléčné dráhy i zvířetníkového světla z obou polokoulí. Jako bonus, oba pohledy vznikly na půdě jedněch z nejvýznamnějších observatoří na světě, které leží na prakticky stejné zeměpisné šířce, jen v opačných směrech od rovníku. Mozaika byla 27. února 2020 publikována jako Astronomický snímek dne NASA.
Jen zlomek hvězd v galaktických kupách putuje mezigalaktickým prostorem. Tyto hvězdy byly kdysi vymrštěny ze svých mateřských hvězdných ostrovů vlivem obrovských slapových sil působících mezi jednotlivými galaxiemi. Světlo vydávané těmito hvězdami je nazýváno „mezigalaktické“, z anglického Intra-cluster Light (ICL). Je však extrémně slabé, jeho jasnost je menší než jedno procento jasnosti nejtmavší oblohy, jež na Zemi můžeme pozorovat. Z vědeckého hlediska je ale velmi hodnotné, protože hvězdy, které ho vydávají při svém pohybu, následují gravitační pole dané galaktické kupy, a tak díky němu můžeme zkoumat rozložení temné hmoty.
Černé díry představují příležitost, jak zkoumat fyziku v extrémně silném gravitačním poli. Hmota nabalující se na černé díry se před svým dopadem zahřívá na velmi vysoké teploty a vyzařuje intenzivní rentgenové záření. Kosmické sondy schopné zaznamenat takové záření objevily vloni v srpnu nový objekt s názvem Swift J1727.8-1613. Jen několik málo dnů od objevu se tento objekt zjasnil natolik, že se stal nejjasnějším pozorovaným zdrojem rentgenového záření a potvrdilo se, že se jedná o černou díru pohlcující hmotu z blízké hvězdy.
Mohou mít supermasivní černé díry své souputníky? Podstata vzniku galaxií napovídá, že odpověď zní ano, a ve skutečnosti dvojice supermasivních černých děr mohou být ve vesmíru docela běžné. Supermasivní černá díra, která se ukrývá v centru naší Galaxie a kterou označujeme jako Sagittarius A*, má hmotnost odpovídající zhruba 4 miliónům hmotností Slunce.
Dva nejznámější vesmírné dalekohledy znovu zkombinovaly svá data a vytvořily dechberoucí pohled na dva hvězdné ostrůvky v temnotě VV 191. Hubbleův vesmírný teleskop (HST) dodal data z ultrafialového a viditelného spektra a světlo v blízké infračervené vlnové délce zachytil vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST). Fotografie z JWST pomohly zvýraznit vzdálené galaxie a spirální ramena hvězdného ostrovu v popředí.
Evropská kosmická agentura (ESA) minulý čtvrtek 25. ledna schválila tzv. adopci mise LISA (Laser Interferometer Space Antenna), jejímž cílem bude detekce a výzkum gravitačních vln z kosmického prostoru. Jedná se tak o vůbec první vědeckou sondu v historii, která se o to pokusí. ESA tuto misi s rozpočtem 1,75 miliardy euro nyní posunula na další úroveň. Schválením adopce se vývoj LISA dostává do fáze, během níž bude probíhat realizace samotného projektu. Start observatoře je zatím plánován na rok 2035. Do kosmu ji vynese nosná raketa Ariane 6, která má nahradit legendární Ariane 5.
Vědci pracující s dalekohledem ESO/VLT pozorovali s mimořádným rozlišením centrální část Mléčné dráhy a odhalili nové skutečnosti o historii zrodu hvězd v naší Galaxii. Díky těmto údajům se astronomům podařilo nalézt důkazy dramatické události v životě Galaxie – období neobyčejně intenzivní tvorby hvězd, jehož následkem byly stovky tisíc explozí supernov.
Díky novým měřením soustavy radioteleskopů ALMA vědci zjistili, že takzvané PSB (Post-Starburst) galaxie v sobě shromažďují plyn místo toho, aby ho rozptylovaly, jak se dříve předpokládalo. S tímto objevem ale vyvstává nová otázka. Co těmto galaxiím brání v tvorbě nových hvězd?
Před několika lety se otevřelo zcela nové pozorovací okno do vesmíru. Byly poprvé spolehlivě detekovány gravitační vlny. Od té doby počet pozitivních detekcí neustále roste. Odborníci z Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU se zabývali možností detekce gravitačních vln z jiných typů zdrojů, než které jsou v popředí tohoto oboru dnes.
Astrometrická družice Gaia Evropské kosmické agentury ESA pohlédla za hranice naší Galaxie a prozkoumala dvě blízké galaxie M31 a M33, aby odhalila pohyb hvězd uvnitř těchto dvou hvězdných ostrovů, a také aby zjistila, kdy nastane kolize galaxie M31 s Mléčnou dráhou – výsledky jsou překvapivé.
Astronomům využívajícím radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, se podařilo odhalit extrémně dalekou galaxii, která je překvapivě podobná naší Galaxii, Mléčné dráze. Díky efektu gravitační čočky vypadá na obloze jako zářící kruh. Je natolik vzdálená, že jejímu světlu trvalo více než 12 miliard let, než k nám doputovalo. Vidíme ji tedy tak, jak vypadala v době, kdy byl vesmír pouze 1,4 miliardy let starý. Galaxie je překvapivě uspořádaná, což je v rozporu s teoriemi, které říkají, že v mladém vesmíru panovaly v galaxiích divoké a nestabilní podmínky. Tento nečekaný objev představuje výzvu pro naše chápání vzniku galaxií a nabízí nový pohled na minulost celého vesmíru.
Astrofyzikální PRogresy z Opavy: V rámci svého studia na Fyzikálním ústavu v Opavě se studentka navazujícího doktorandského studia fyziky, Antonina Zinhailo, zaměřila na studium černých děr, ale z hlediska fyziky trošku jinak. Zabývá se jimi totiž v tzv. alternativních teoriích gravitace. Co to přesně znamená, se dozvíte v článku.
Disk složený z hvězd u naší Galaxie – Mléčné dráhy – by měl být do určité míry stabilní a plochý. Místo toho je ve větších vzdálenostech od centra deformovaný a zprohýbaný. Vyplývá to z pozorování astronomů National Astronomical Observatories of Chinese Academy of Sciences (NAOC). Z velké vzdálenosti vypadá galaxie jako tenký disk hvězd, které oběhnou kolem centrální části jednou za několik stovek miliónů roků. Stovky miliard hvězd společně s obrovským množstvím temné hmoty poskytují gravitační „pojivo“, které všechny hvězdy drží pohromadě.
Přístroj FORS2, který spolupracuje s dalekohledem ESO/VLT, zaznamenal spirální galaxii NGC 3981 v celé její kráse. Snímek vznikl v rámci programu ESO Cosmic Gems, který využívá nepočetných okamžiků, kdy podmínky na observatoři Paranal nejsou dostatečně vhodné pro vědecká pozorování, ale stále umožňují pořídit působivé snímky objektů jižní oblohy. Díky programu ESO Cosmic Gems dalekohledy ESO nikdy nezahálejí.
Rentgenový vesmírný teleskop Chandra sledoval dva páry supermasivních černých děr v trpasličích galaxiích. V obou případech přitom tyto trpasličí galaxie směřují ke vzájemné srážce. Je to úplně poprvé, kdy se astronomům podařilo takovýto jev zachytit. Jeho pozorování přinese důležité informace o formování černých děr v raném vesmíru.
Podivný pohyb plynu v centru naší Galaxie může být „kouřovým signálem“, který konečně dovede astronomy k téměř nezachytitelnému typu černých děr – ke kategorii střední velikosti (IMBH – intermediate-mass black hole). Černé díry je docela obtížné objevit, pokud se aktivně nekrmí nebo nesrážejí s jinou hmotou, protože neemitují žádné elektromagnetické záření (s výjimkou snad Hawkingova záření, které – pokud existuje – neumíme detekovat). Je to proto, že elektromagnetické záření nemůže dosáhnout únikové rychlosti z prostoru horizontu událostí. Tudíž černé díry jsou neviditelné pro naše detekční metody, jestliže nedělají něco velmi nápadného.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2018 obdržel snímek „NGC 3718, Arp214, NGC3729 a Hickson56“, jehož autorem je Martin Myslivec.
Pohled do mnohem vzdálenějších končin vesmíru, než je naše Sluneční soustava, přináší vítězná dubnová fotografie. Spirální galaxie ve vzdálenosti 52 miliónů světelných roků rozervaná interakcí s další velmi blízkou galaxií či skupina galaxií ve vzdálenosti 400 miliónů světelných roků - to už je pořádný fotografický oříšek.
Astrofyzikální proGResy z Opavy: Srdečně vás zveme na přednášku „M87* a Sgr A*: Jak vyfotit černou díru?“ Přednášející prof. Dr. Luciano Rezzolla je vedoucí oddělení teoretické (relativistické) astrofyziky na Ústavu teoretické fyziky Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu a dle ředitele Fyzikálního ústavu v Opavě prof. Zděňka Stuchlíka také možný budoucí laureát Nobelovy ceny za fyziku. Přednáška proběhne v pondělí 12. prosince 2022 od 17 hodin v UniSpace Hall (Aule) v budově Rektorátu Slezské Univerzity v Opavě, Na Rybníčku 626/1.
Nové výzkumy uskutečněné pod vedením astrofyziků z Durham University ve Velké Británii vedou k závěru, že Velký Magellanův oblak (Large Magellanic Cloud – LMC) se může srazit s naší Galaxií zhruba za 2 miliardy roků. Kolize s Velkým Magellanovým oblakem nastane mnohem dříve, než se předpokládá srážka mezi Mléčnou dráhou a nejbližší velkou galaxií M31 v souhvězdí Andromedy, ke které dojde podle předpovědi astronomů zhruba za 5 miliard roků.
