Hvězdy
Hvězda s označením V838 Monocerotis je jednou z nejznámějších hvězd vůbec i mezi běžnými laiky, i když si toto označení možná ani neuvědomují. Psychedelické snímky světelného echa po jejím výbuchu, který se odehrál v roce 2002, se dostaly snad do všech sdělovacích prostředků. Tiina Liimets ze Stelárního oddělení ASU vedla tým, který tuto hvězdu systematicky sledoval po více než 13 let. Jejich zjištění byla přijata k publikaci v časopise Astronomy&Astrophysics.
Stovky milionů let po Velkém třesku byl vesmír úplně odlišný, než jak ho známe dnes. Nedávno astronomové odhalili, že komplexní fyzika raného vesmíru mohla vést k formaci supermasivních hvězd, z nichž každá mohla dosahovat hmotnosti stotisíckrát větší, než jakou má naše Slunce. Nikdy jsme však formace těchto hvězd nepozorovali a při zkoumání této vesmírné epochy se tak vědci musí spolehnout „jen“ na sofistikované počítačové modely.
Tým astronomů vedený univerzitou v Cambridgi pozoroval pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu těžce zachytitelný jev. Dalekohled zaznamenal malý ohyb světla vzdálené hvězdy, před kterou proletěl bílý trpaslík LAWD 37.
Astronomové z ASU se zabývali pozorováním trpasličí hvězdy AD Leonis, která je známa svoji významnou erupční aktivitou. Koordinovali pozorovací kampaň a získali vývoj spektra v okolí vodíkové čáry Hα během probíhající erupce. Ve spektrech se ukázala významná červená asymetrie svědčící pro pohyb látky z vyšší atmosféry hvězdy do nižších vrstev. Autoři zkonstruovali geometrický model s cílem tuto asymetrii vysvětlit.
Dlouhodobě pracující fotometrické družicové experimenty, jako byly družice CoRoT, Kepler, nyní TESS a budoucí PLATO, poskytují velmi bohatý materiál pro studium proměnnosti nejrůznějších typů hvězd. Marek Skarka z ASU se společně s kolegy z českých i zahraničních institucí věnoval fotometrické klasifikaci hvězd středních hmotností spektrálních typů A až F.
Tento kosmický klenot zná skoro celý svět. Jde o Jižní prstencovou mlhovinu NGC 3132, která se stala jedním z prvních vědeckých cílů nového vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Tato planetární mlhovina nacházející se v souhvězdí Plachet má poměrně rozmanitý tvar, což uchvátilo myšlenky mezinárodního týmu vědců. Za tak komplexní tvar objektu mohou podle simulací další hvězdy.
Péter Németh z pracovní skupiny Fyzika horkých hvězd se podílel na studii objektu s označením TMTS-BLAP-1. Provedl analýzu spekter získaných pomocí 10-metrového dalekohledu Keck na Havaji, která umožnila určit teplotu, změřit gravitační sílu na povrchu i radiální rychlost hvězdy a stanovit její chemické složení. Ukázalo se, že TMTS-BLAP-1 se nachází ve velmi vzácné vývojové fázi, která by vědcům mohla pomoci lépe pochopit procesy probíhající v nitrech hvězd.
Odborníci z oboru sluneční fyziky pod vedením Jaroslava Dudíka z ASU studovali zajímavou erupci, která proběhla 31. srpna 2021. Autorský tým si všímal zejména pozic noh obřího filamentu, které zřejmě podlehly přepojení. Práce v detailech popisuje průběh tohoto jevu, jehož důsledkem bylo nejen sluneční vzplanutí, ale také vznik proudění plazmatu z vyšší do nižší atmosféry podél arkády erupčních smyček.
V ostravském planetáriu v pátek 25. listopadu 2022 odstartovala 54. konference o výzkumu proměnných hvězd. V průběhu tří dnů se zde setkají nejen čeští vědci, studenti i amatérští pozorovatelé z oboru proměnných hvězd a exoplanet. Akci pořádá Sekce proměnných hvězd a exoplanet České astronomické společnosti.
Černá díra Gaia BH1 má hmotnost 9,62krát větší než hmotnost Slunce a obíhá kolem jasné hvězdy podobné Slunci zhruba ve stejné vzdálenosti, v jaké obíhá planeta Země kolem naší mateřské hvězdy. Tento binární systém se nachází ve vzdálenosti 1 600 světelných roků od Země a jeho poloha se promítá do souhvězdí Hadonoše. Předpokládá se, že Mléčná dráha obsahuje přinejmenším 100 milionů černých děr hvězdné velikosti, neznámý podíl z tohoto počtu se nachází v binárních systémech.
Naše nejbližší hvězda Slunce je pod dohledem pozorovatelů již více než čtyři staletí. Kosmické sondy v jeho průzkumu přesto znamenaly průlom. Poskytly pohledy na Slunce v dosud zapovězených oblastech elektromagnetického záření, s nečekaným rozlišením a dlouhodobým pokrytím v nezměněných pozorovacích podmínkách. Pojďme si projít přehledem, co vše jsme se o Slunci dozvěděli díky celé řadě přístrojů v kosmu.
James Webb Space Telescope (JWST) pořídil fotografii hnědého trpaslíka se zrníčky křemičitanů v jeho atmosféře. Astronomové popsali analýzy hnědého trpaslíka a jeho atmosféry v článku publikovaném na arXiv preprint server. Hnědý trpaslík je vesmírné těleso, které vytvoří protohvězda, jež nemá dostatečnou hmotnost, aby v ní mohly probíhat termonukleární reakce. Objekt tak ve svém jádře nedosáhne teploty potřebné ke spalování vodíku a nestane se tedy hvězdou.
Betelgeuse, superobří červená hvězda nacházející se ve vzdálenosti 650 světelných roků, jejíž poloha se promítá do souhvězdí Orion, prodělala historické zeslabení jasnosti mezi prosincem 2019 a březnem 2020. Četná pozorování napříč elektromagnetickým spektrem byla získána buď před, v průběhu a nebo následně po této události. Tato pozorování odhalila, že podstatná část povrchového výronu hmoty vyskytující se na Betelgeuse, se pohybovala pryč skrz rozsáhlou atmosféru hvězdy.
Petr Heinzel ze Slunečního oddělení ASU byl u teoretického popisu zjasnění na hvězdě V374 Pegasi, které je s jeho přispěním interpretováno jako hvězdný protějšek výronů hmoty v koróně, k nimž dochází běžně na našem Slunci. Práce ukazuje, že i jiné hvězdy vykazují podobnou aktivitu jako naše Slunce.
Modré svítivé proměnné jsou hmotné hvězdy známé silnou spektrální a fotometrickou proměnností. Není zcela uzavřeno, v jaké vývojové fázi se tyto vzácné hvězdy nacházejí, ani jakým směrem se bude dále ubírat jejich vývoj. Olga Maryeva ze Stelárního oddělení ASU vedla mezinárodní tým studující hvězdu MN 112. Jejich závěrem je, že jde o velmi hmotnou spící modrou svítivou proměnnou.
Sluneční erupce patří mezi nejsilnější exploze, s jakými se můžeme v našem planetárním systému setkat. Jejich energie odpovídá stovkám miliard atomových bomb vybuchlých najednou. Navzdory tomu ale fyzici stále nejsou schopni říci, jak jsou tyto ohromné erupce schopny urychlit částice natolik, že se k Zemi, vzdálené zhruba 150 milionů kilometrů, dostanou za méně než hodinu času.
Tým astronomů z Ohio State University dle nové zprávy nalezl přibližně 116 000 nových proměnných hvězd. Využili při tom síť asi dvaceti dalekohledů s názvem The All-sky automated survey for supernovae (ASAS-SN), v překladu celooblohový automatický výzkum supernov, která dokáže pozorovat i objekty padesát tisíc krát slabší, než ty na hranici viditelnosti prostým okem.
Astronomové prozkoumali hvězdu HD 222925, která leží, v galaktickém měřítku, relativně blízko našemu Slunci. Objevili, že se v ní nachází 65 chemických prvků, což je nejvyšší počet, jaký byl kdy u jiné hvězdy než Slunce identifikován. Napomůže to objasnění tzv. r-procesu, jaderné reakci probíhající ve hvězdách, při níž se tvoří kolem poloviny prvků těžších než železo. Tato reakce, jinak nazývaná záchyt neutronu při silném neutronovém toku, spočívá ve srážce atomového jádra s jedním nebo více neutrony, vedoucí k jejich připojení k danému jádru a následně vzniku nového prvku.
Pohyby jemných struktur v rámci penumbry jedné sluneční skvrny byly cílem práce Michala Sobotky z ASU. S využitím velmi kvalitního pozorování z metrového pozemního dalekohledu v práci upřesnil model dynamiky plazmatu v konvektivních strukturách tvořících penumbrální vlákna.
Odhalení pravé podstaty vícenásobných hvězdných systémů může být obtížné, a to zejména v případě, kdy se přinejmenším jedna ze složek schovává v plynu, který je nedílnou součástí soustavy. Petr Hadrava z ASU vedl rozsáhlý mezinárodní tým, který přispěl k dešifrování konfigurace systému UU Cas.
