JWST si prohlédl Krabí mlhovinu
Už je tomu více než rok, co pravidelně dostáváme nové a nové snímky z největšího kosmického dalekohledu současnosti, Dalekohledu Jamese Webba. V infračerveném světle jsme si tak mohli za tuto dobu prohlédnout již většinu z těch nejznámějších objektů hlubokého vesmíru. V nedávné době se k nim přidala Krabí mlhovina. Tu na obloze můžeme najít v souhvězdí Býka nedaleko hvězdy Zeta Tauri. V Messierově katalogu jí patří výsostné první místo. Jde asi o nejznámější pozůstatek po výbuchu supernovy, jaký na obloze najdeme.
Když velmi hmotné hvězdě dojde jaderné palivo, nastane ohromná exploze, při které se uvolní energie odpovídající asi desetině původní klidové hmotnosti hvězdy – dojde k supernově. Druhou cestou, jak k tomuto jevu může dojít, je přes tzv. bílé trpaslíky. Bílý trpaslík je pozůstatek jádra hvězdy, která byla dříve podobná našemu Slunci, které tak ostatně jednou také skončí. Běžně je bílý trpaslík vlastně tím posledním stádiem života hvězdy, ve kterém setrvá po další miliardy let (po něm by mohl existovat i tzv. černý trpaslík, jejich existence však dosud není potvrzena). Pokud se však bílý trpaslík nachází v dvojhvězdném systému, může na sebe začít stahovat hmotu ze své společnice. Ve chvíli, kdy pak jeho hmotnost překročí 1,44 násobek hmotnosti Slunce, tedy tzv. Chandrasekharovu mez, dojde také k ohromnému výbuchu supernovy.
Supernova, která dala vzniknout této krásné mlhovině, vybuchla v roce 1054. Šlo o výbuch natolik jasný, že byl skoro měsíc vidět i na denní obloze, dlouho byl jasnější než Venuše a desítky let jej šlo v noci pozorovat pouhým okem. Díky tomu byla již tehdy sledována čínskými a japonskými astronomy, což je do dnešních dnů doloženo ve spisech, které si tehdejší učenci vedli.
Objekt najdeme i v dnešní době malým dalekohledem v souhvězdí Býka. Fyzicky je mlhovina od Země vzdálená asi 6 500 světelných let, což je oproti jiným podobným objektům opravdu velmi blízko. Vždyť v dosahu amatérských dalekohledů jsou běžně i právě vybuchlé supernovy v galaxiích vzdálených desítky milionů světelných let. Ruku v ruce s tím tak jde o jeden z nejlépe prozkoumaných pozůstatků supernov. I přesto zůstává mnoho nezodpovězených otázek týkajících se hvězdy, která této supernově předcházela, povahy samotného výbuchu či složení vytvořeného materiálu.
Velkou pomocí pro astronomy se tak stal i tento nový pohled v infračervené oblasti světelného spektra. Je složen z dat získaných přístroji NIRCam a MIRI. První jmenovaný pozoruje blízké infračervené záření, druhý pak střední infračervené záření. To odhaluje nové detaily týkající se například rozložení prachu v centrální části mlhoviny. Nový snímek vhodně doplňuje starší fotografie pořízené na odlišných vlnových délkách, jako je například známá fotografie Hubbleova dalekohledu z roku 2005.
Také na této fotografii lépe vyniklo tzv. synchrotronové záření, které vzniká při pohybu nabitých částic, jako jsou například elektrony, magnetickým polem relativistickými rychlostmi (tzn. rychlostmi blízkými rychlosti světla). Tvoří se ve středu mlhoviny v blízkosti extrémně rychle rotující neutronové hvězdy, tedy pulsaru, který vznikl zhroucením jádra původní hvězdy. Silné magnetické pole pulsaru urychluje částice na velké rychlosti a ty s tím, jak se vinou kolem magnetických siločar, emitují záření. Synchrotronové záření můžeme vidět jako slabý mléčný kouř zakrývající většinu mlhoviny.
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] webbtelecope.org