Ohlédnutí za legendárními expedicemi (14. díl)

Od začátku roku 1968 započal v ČSSR velký politický pohyb, do čela KSČ se dostal A. Dubček, došlo k velkému uvolnění a velmi vzrostly naděje obyvatelstva na lepší budoucnost. Projevily se m.j. tím, že občané odevzdávali své zlaté šperky na Zlatý poklad republiky – skutečnost, která se nyní nezmiňuje. Koncem jara probíhalo na území ČSSR cvičení armád Varšavské smlouvy, zneklidňující bylo, že Sovětská armáda jakoby netrefila domů. Někteří mladí lidé z naší „branže“ se politicky angažovali. Jinak jsme si ale velké starosti nedělali.

L. Kohoutek a V. Znojil zorganizovali opět souběžná radarová a optická pozorování meteorů, kvůli nezdaru v r. 1962. Rozhodli se pro uskutečnění pozorování ze dvou stanic, aby mohly být zjištěny vzdálenosti meteorů od stanic a tím získán další parametr pro určení společných optických a radarových záznamů. Byla zvolena základna Ondřejov – Průhonice (zde pozemek ionosférické stanice ČSAV), byly tedy vybrány stanice s vysokým komfortem, třebaže se bydlelo ve stanech. Pro účely pozorování zhotovil V. Znojil mapky.

Pozorování bylo zorganizováno tak, že v Ondřejově skupina T50 pozorovala oblast svět. pólu, skupina T45 oblast o 5^° níž. Proti nim pozorovaly dvě skupiny v Průhonicích. Dále dvě nezakreslující skupiny sledovaly severní oblast oblohy ve výškách 30° a 60^°. Poslední skupina pozorovala vizuálně celou oblohu a zakreslovala do gnómonických map. Provoz radaru (zmiňoval jsem se již dříve, že šlo o adaptovaný kořistní německy radiolokátor „Freya“) zajišťovala paní  Dr. Zdeňka Plavcová.

Počátek 14. celostátní meteorické expedice PRŮHONEX (PRŮHonice - ONdřejov- EXpedice), 23. dle BD, byl stanoven na pátek 16. srpna. Ten den se sjížděli účastníci do Ondřejova a budovali stanový tábor, bohužel na ploše pronajaté Astronomickým ústavem soukromníkovi, který právě chtěl síct trávu a sušit seno.  Úměrně tomu nadával. Pak bylo rozdílení davu na dvě stanice.

17. 8. průhonickou skupinu odvezli J. Grygar a L. Kohoutek přetíženými auty na pozemek ionosférické stanice do těsné blízkosti značně velkých antén vysílače. Po postavení stanů se rozpršelo. Při večerním vaření obstarávaným M. Znojilovou a E. Tichou se druhá z nich přiotrávila zplodinami benzínu a byla pro ten večer vyřazena z činnosti.

18. 8. se pokračovalo v přípravách a byl zkoumán okolní terén, t. j. Průhonice, park aj. Večeřeli jsme v Průhonicích v hospodě a bylo to dost nechutné. Poté byla příprava na pozorování, bylo však zataženo, a povyražením bylo, že mi hodinky „poskočily“, neznámo jak, o 10 minut dopředu. Pak se vyjasnilo.

19. 8. pršelo a celý den bylo „hnusně“. Byl zpracováván napozorovaný materiál. Ukázalo se, že pozorovatelé mají nedostatečný smysl pro přesnost při oměřování zákresů. Odpoledne šli někteří pozorovatelé do Průhonic, Jiří Holoubek (Havl. Brod) dokonce až do Říčan a Uhříněvsi ve sháňce po benzínu do vařičů. Bylo to téměř zbytečné, protože dva vařiče odmítly fungovat (den na to vypověděl službu i třetí). V důsledku toho byly večer k jídlu nedovařené brambory a chléb s masem. Ten den se u nás stavil L. Kohoutek, protože nefungovalo dálnopisné spojení do Ondřejova a telefonické špatně. V noci pak při pozorování zase „poskočily“ hodinky Václava Metzky (Plzeň), naštěstí moje šly ukázněně.

20. 8. se M. Znojilové podařilo opravit vařič – naštěstí. Nicméně na oběd se šlo do hotelu Tulipán, měly však jen karbanátky a limonádu s plovoucími nečistotami. Noc byla zatažená.

Je ovšem jasné, že vás – čtenáře – zajímá datum 21. 8. 1968. To přišlo s patřičnou grácií hodnou neblahým událostem. Před 6. hodinou ranní vnikl do mého (a Kyasova) stanu neznámý muž a oznámil okupaci vojsky „spřátelených“ států. Vrhl jsem se ihned k Vojtovi Nečasovi pro rádio, bohužel se ukázalo, že neznámý nelhal. Během celého dopoledne jsme pozorovali dělostřeleckými binary 10x80 (vrátily se tedy k svým válečným účelům) techniku okupačních armád, hlavně sovětskou. Za moc nestála, v kolonách aut bylo asi každé šesté ve vleku. Jediné, co fungovalo, byly odlety transportních letadel An 12 s nepříjemnými kanónovými dvojčaty v zadních střelištích. Odlétala v přesných půlminutových intervalech.  Kromě nich jsme už jen viděli kouř nad Prahou z hořících tanků.

Šli jsme do Průhonic na nákup, ale s malým úspěchem, obyvatelstvo se předzásobilo dříve než my, a tak jsme především okukovali primitivní obličeje sovětských okupantů. Po návratu jsme opět jedli nedovařené (spíše syrové) brambory a pokračovali v poslechu rozhlasu v dívčím stanu, kdež jsme i usnuli. Byl to neobvyklý den, avšak nasátý nejistou atmosférou, která se nás kupodivu až tak moc nedotýkala navzdory tomu, co se ve skutečnosti dělo.

Až další den, 22. 8., se události začaly podepisovat na naší expedici. Přijel za námi J. Grygar s panem Tlamichou a oznámil vypnutí radaru (jinak by byl asi bombardován). Kromě pozorovací techniky a protokolů jsme byli odvezeni do Ondřejova. Tam jsme dále poslouchali rozhlas. Večer se mi podařilo dálnopisné spojení s ostravskou televizí, které jsem dodal zprávu, že všichni účastníci expedice jsou na živu a zdraví. Zpráva však byla odvysílána až 24. 8.

23. 8. někteří lidé zpracovávali, uvažovalo se o náhradním programu, ale náladu na to už skoro nikdo neměl, tudíž se nepozorovalo. Také došlo k narušení dálnopisného spojení. Z Ondřejova začali odjíždět jednotlivci. Jiní zase vyvíjeli odbojovou činnost (ta spočívala v psaní protisovětských nápisů na silnice a různé stavby, což byl celostátní úzus včetně zatírání názvů na orientačních tabulích, tabulkách s domovními čísly, tabulích s názvy obcí atp.).

24. 8 se pokračovalo v odbojové činnosti. Ondřejovem projela okupační kolona a večer J. Grygar shromáždil pozorovatele a dělaly se vtipy na okupaci. M. Znojilová a E. Tichá opět večer vařily.

25. 8. výše zmíněné ženy připravily snídani, když předtím ohřívaly vodu na nezapnutém elektrickém vařiči. Po obědě v hospodě nastalo balení a večer byl opět v hospodě. Pak následovalo rozloučení brněnských pozorovatelů s ostatními, celkem bez úrovně.

26. 8. jsme taktak stihli autobus do Chocerad. Průvodčí nám poskytla slevu na jízdu, ale nevydala jízdenky (opět ta česká povaha). Odtamtud jsme jeli motoráčkem M131.1 do Světlé n. Sázavou. Motoráček měl komunistickou hvězdu přemalovanou českým heraldickým lvem. Nevěděli jsme, kudy jedeme, všechny stanice měly zatřené názvy (byla to ovšem trať slavného „sázavského pacifiku“). Přesedali jsme ve Světlé n. Sáz., kde jsme se naobědvali. Neplánovaný přestup byl ve Žďáru n. Sáz., protože železničáři zkoušeli pantografovou jednotku.

Z brněnských účastníků zůstali v Ondřejově Jiří Papoušek, Marie Molliková a Věra Pilcová. Kdy se vrátili, není zaznamenáno. Dějiny expedice jsem zapsal do kroniky opět z čistě brněnského pohledu, resp. z pohledu průhonické stanice, tudíž nemohu nic sdělit o dění v Ondřejově před 22. srpnem. Taktéž mi není známo, že by kromě mne někdo fotografoval a poněvadž jsem fotograf špatný, odpovídá tomu i kvalita přiložených snímků.   

Expedice měla dozvuky ještě o měsíc později, když J. Boldiš a Č. Greger navštívili ve 22 hodin J. Grygara v Ondřejově, aby vyzvedli brněnské přístroje. Navštívený, který byl předtím členem Klubu angažovaných nestraníků, se domníval, že po něm jdou agenti KGB (=Komitet gosudarstvennoj bezopasnosti), vzoru naší StB, a uvažoval o útěku oknem. Přístroje však stejně nemohl vydat, ztratily se klíče od skladu. Teprve 34. den okupace (23. září 1968) přivezlo ondřejovské auto přístroje do Brna.

Touto expedicí skončila I. perioda dějin meteorických expedic naší meteorářské historie.

Poznámka: V září se objevila zpráva, že ČAS bude přejmenována na Československou vědeckou společnost pro astronomii; návrh stanov prý byl hodně nechutný. Naštěstí se přeměna neuskutečnila.

Všechny díly: