Sluneční soustava
Vědci z NASA a MIT (Massachusetts Institute of Technology) analyzovali nepatrné změny v pohybu planety Merkur za účelem zjištění, jak dynamika Slunce ovlivňuje dráhy planet. Poloha Merkuru v průběhu plynoucího času byla určována na základě sledování změn rádiového signálu sondy MESSENGER (start 3. 8. 2004) během doby, kdy byla ještě aktivní. Dráhy planet ve Sluneční soustavě se postupně vzdalují od Slunce. Dochází k tomu proto, že gravitační působení naší hvězdy slábne, jak stálice postupně stárne a ztrácí hmotu. Nyní skupina vědců z NASA a MIT nepřímo měřila tuto ztrátu hmoty a další sluneční parametry na základě pozorování změn dráhy Merkuru.
Astronomové se domnívají, že objevili lávové tunely v polárních oblastech Měsíce. Malé díry v okolí velkého kráteru v blízkosti severního pólu Měsíce mohou být „střešními okny“ vedoucími dolů do podzemní sítě lávových tunelů – tunely poskytují přístup k vodě ukryté v polárních oblastech Měsíce. Dnes v tunelech samozřejmě žádná láva není, i když ty se původně vytvořily na základě přítomnosti proudů lávy v dávné minulosti, kdy byl Měsíc ještě žhavý. Mohou však indikovat snadný přístup k vodním zdrojům, pokud se někdy vůbec rozhodneme vybudovat zde ve vzdálené budoucnosti obydlenou měsíční základnu.
Saturnův měsíc Titan se nachází zhruba 1,5 miliardy kilometrů daleko od Země, avšak nedávno publikovaný článek zpracovaný na základě dat z kosmické sondy NASA s názvem Cassini odhalil, že tento vzdálený svět a naše planeta si jsou mimořádně podobné. Právě tak jako povrch oceánů a moří na Zemi leží v jedné průměrné výšce, kterou označujeme jako „hladina moře“, stejně tak i hladiny moří na Titanu se nacházejí na jedné průměrné úrovni.
Pozorování pomocí družice NASA s názvem Swift, nedávno přejmenované na Neil Gehrels Swift Observatory po bývalém hlavním vědecké pracovníkovi mise, vedla k odhalení nevídaných změn v rotaci komety. Měření uskutečněná v květnu 2017 prozradila, že kometa 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák – zkráceně 41P – rotovala téměř třikrát pomaleji, než tomu bylo ještě v březnu, kdy byla pozorována dalekohledem Discovery Channel Telescope na Lowell Observatory poblíž Flagstaffu v Arizoně. Její rotační perioda se prodloužila z 20 hodin na více než 46 hodin. Článek s detailním popisem tohoto objevu byl publikován v časopise Nature.
Od pastvin až po bažiny jsou emise metanu na Zemi produktem života. A jaký je původ tohoto plynu na sterilním Marsu? Jeho občas letmo zaznamenané stopy vedly k debatám, zda je tento plyn biologického či nebiologického původu. Koncem minulého roku na konferenci Americké geofyzikální unie (American Geophysical Union, AGU), která se uskutečnila v New Orleans, Louisiana, vědci NASA informovali o nových poznatcích: o sezónních cyklech ve výskytu metanu v atmosféře Marsu, které pravidelně dosahují maxima koncem léta na severní polokouli.
Poté, co zasáhl Portoriko ničivý hurikán Maria, byla vážně poškozena i velká anténa 300m radioteleskopu Arecibo. Delší dobu to s radoteleskopem nevypadlo nejlépe. Uvažovalo se o jeho uzavření a hurikán se zdál být poslední kapkou. Naštěstí se našly zdroje nejen na opravu, ale i na další provoz a observatoř se naštěstí již koncem roku mohla opět zahledět do vesmíru. Právě včas, aby zaznamenala radarové odrazy od povrchu planetky Phaeton, zdrojového tělesa meteorického roje Geminid.
Rok 2017 by se z hlediska komet, které jsme měli možnost spařit v malých dalekohledech či triedrech, dal zařadit do kategorie průměrných či možná i lehce nadprůměrných. Ačkoliv jsme neměli příležitost pozorovat pouhým okem viditelnou kometu (byť takové předpoklady před začátkem roku byly), hned 9 komet dosáhlo jasnosti minimálně 10 mag a potěšilo tak amatérské pozorovatele v Evropě. Pojďme si společně připomenout, o jaké komety se jednalo.
Data získaná kosmickou sondou NASA s názvem Juno během jejího prvního průletu nad Velkou rudou skvrnou v atmosféře planety Jupiter v červenci 2017 naznačují, že tento ikonický útvar proniká hodně hluboko pod vrstvu viditelné oblačnosti. Další odhalení spočívá v tom, že Jupiter má dosud nezmapovanou radiační zónu. Objev byl oznámen 11. 12. 2017 na výroční schůzi Americké geofyzikální společnosti v New Orleans.
Poslední týdny a měsíce nám přinesly spoustu zajímavostí ve světě komet. Pojďme si je nyní společně zrekapitulovat.
Central European Meteor Newtork (CEMeNt), založená v roce 2010, je platformou pro přeshraniční spolupráci v oblasti pozorování videometeorů mezi Českou republikou a Slovenskem. Od počátku byly pozorovací aktivity sítě CEMeNt koordinovány s profesionální sítí Slovak Video Meteor Network (SVMN) a dalšími podobnými sítěmi v oblasti střední Evropy (maďarská síť HMN, polská síť PFN, atd.). Během sedmi let provozu prošla síť CEMeNt rozsáhlým vývojem. Celkem 38 videosystémů pracuje na 18 stálých stanicích v České republice a na Slovensku, z toho je 6 kamerových systémů typu NFC a 4 kamerové systémy jsou spektroskopické. Odloučenou stanicí sítě CEMeNt je pak spektroskopická kamera umístěna na observatoři Teide na Kanárských ostrovech (Tenerife). Všechna data získaná stanicemi v síti CEMeNt jsou k dispozici v otevřené databázi drah EDMOND.
Nová pozorování rentgenového záření ukázala, že polární záře – na severní a jižní polokouli planety Jupiter – reagují rozdílně na obou pólech. To je nepochopitelné v porovnání se Saturnem nebo Zemí, kde jsou polární záře na severní a jižní polokouli vzájemným zrcadlovým obrazem. Poslední pozorování rentgenového záření jsou podnětná pro současné teoretické modely, které vysvětlují podstatu polárních září na Jupiteru. Vědci doufají, že na základě kombinace nových pozorování z rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton společně s daty ze sondy Juno se dozvědí více o zdrojích vzniku aurory na obří planetě.
Prachové částice, které kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko uvolnila do kosmického prostoru, se zhruba z poloviny skládají z organických molekul. Prach náleží k nejméně ovlivněnému a na uhlík bohatému materiálu ve Sluneční soustavě, který se od svého vzniku skoro vůbec nezměnil. Tyto závěry publikoval vědecký tým kolem přístroje COSIMA v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. COSIMA je instrument na palubě evropské sondy Rosetta, který byl použit při výzkumu komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko od srpna 2014 do září 2016. Ve své aktuální studii, do které se zapojili rovněž výzkumníci z Max Planck Institute for Solar System Research (MPS), komplexně analyzovali, jaké chemické prvky utvářejí kometární prach.
V těchto dnech máme možnost spatřit planetku č. 3200 Phaethon, která je mateřským tělesem meteorického roje Geminid, jehož maximum je očekáváno ráno 14. 12. Díky relativně blízkému přiblížení planetky k Zemi je viditelná i v malých astronomických dalekohledech.
Již tento týden, v noci ze středy na čtvrtek, náš čeká maximum nejsilnějšího pravidelného roje, Geminid. Meteorický roj Geminid má radiant v souhvězdí Blíženců, je aktivní od 4. do 17. prosince a frekvence dosahuje běžně 120 meteorů za hodinu. V letošním roce připadá maximum na 6:30 UT, což je pro pozorovatele ve střední Evropě velmi výhodné, radiant meteorického roje je před svítáním velmi vysoko na obloze. Meteory náležející tomuto roji jsou spíše pomalejší, jejich geocentrická rychlost je kolem 35 km/s.
V neděli 3. prosince 2017 večer krátce po čtvrt na sedm středoevropského času ozářil především jižní část Čech velmi jasný meteor – bolid, který však kvůli celkově špatnému počasí na většině našeho území a celé střední Evropy zůstal téměř nepovšimnut. Přesto se však i na našem území našla místa, kde bylo aspoň částečně jasno a dva náhodní pozorovatelé tohoto mimořádného přírodního úkazu nám poslali svá hlášení. Pro objasnění tohoto velmi vzácného přírodního úkazu bylo ovšem rozhodující, že se podařil zaznamenat speciálními přístroji, které jsou rozmístěny po celém našem území na stanicích tzv. Evropské bolidové sítě, jejíž centrum je v Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově. Úkaz souvisí s pádem meteoritů nedaleko Českých Budějovic, rádi bychom tedy požádali veřejnost s jejich hledáním.
Proudy kosmického prachu, které nepřetržitě bombardují zemskou atmosféru, mohou přenášet mikrobiální organismy a pro život nezbytné molekuly ze vzdálených planet nebo naopak zanést pozemské mikroorganismy na cizí planety. Vyplývá to z nové studie, kterou vypracovali výzkumníci z University of Edinburgh.
Dne 24. listopadu krátce před půlnocí a 25. listopadu krátce před východem Slunce ozářily oblohu nad Velkou Británií dva velmi jasné bolidy. Jejich průlet zaznamenaly kamery sítě UKMON (United Kingdom Meteor Observation Network) a onboard kamery v automobilech. Byly vypočítány dráhy bolidů v atmosféře a také dráhy těles ve Sluneční soustavě. Průlet obou těles, jejichž absolutní jasnost se blížila jasnosti Měsíce v úplňku, byl také pozorován četnými náhodnými pozorovateli z řad veřejnosti ve Velké Británii, Irsku a Francii.
Astronomové poprvé v historii zkoumali planetku, která přilétla do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. Pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT v Chile a na dalších observatořích po celém světě ukázala, že tento unikátní objekt cestoval mezihvězdným prostorem po miliony let, než se náhodou přiblížil do nitra Sluneční soustavy. Zdá se, že se jedná o tmavě červený a silně protažený, nejspíše kovový objekt, který se nepodobá žádnému tělesu známému ze Sluneční soustavy. Výsledky byly publikovány 20. listopadu 2017 v prestižním vědeckém časopise Nature.
Když už byl po 13 letech na oběžné dráze Saturnu osud Cassini zpečetěn a bylo jasné, že skončí v oblačných vrstvách jeho atmosféry, otočila se naposledy k planetě svojí širokoúhlou kamerou, aby pořídila nádhernou rozlučkovou mozaiku. Celkem bylo k jejímu pořízení potřeba 42 snímků přes červený, zelený a modrý filtr. Snímky byly pořízeny 13. září 2017. Když byly potom poskládány do této úžasné barevné mozaiky v přibližně pravých barvách, vyniká nejen planeta se svými prstenci tak, jak ji ze Země nemůžeme nikdy spatřit, ale ještě malé měsíčky Prometheus, Pandora, Janus, Epimetheus, Mimas a Enceladus.
Na základě více než půl století dlouhé řady pozorování japonští astronomové zjistili, že intenzita mikrovlnného záření přicházejícího ze Slunce v obdobích minima sluneční činnosti za uplynulých pět slunečních cyklů byla pokaždé shodná, i přes velké rozdíly v období maxima jednotlivých cyklů.
