Aktivní galaxie jsou vynikajícími vzdálenými laboratořemi pro studium nejrůznějších procesů probíhajících ve vysokoenergetickém spektru. Podle současného paradigmatu jsou různé typy aktivních galaxií důsledkem různého úhlu pohledu na jeden typ objektů. Jeden takový exemplář, galaxie Fairall 51, klasifikovaný jako Seyfertova galaxie typu 1, se stal cílem studie vedené Jiřím Svobodou z AsÚ. Fairall 51 je totiž i zdrojem polarizovaného záření, které se u Seyfertových galaxií typu I neočekává. Polarizované záření je naopak typickým znakem Seyfertových galaxií typu II. Tento nesoulad se pokusil J. Svoboda ozřejmit.
Mezinárodní tým pod vedením astronomů z Yale University a University of California dohlédl při výzkumu galaxií zpět v čase do doby, kdy stáří vesmíru bylo pouhých 5 % jeho současného věku 13,8 miliardy roků. Vědecký tým objevil mimořádně svítivou galaxii v době před více než 13 miliardami roků a určil její přesnou vzdálenost od Země za použití kombinovaných dat pořízených kosmickými dalekohledy NASA Hubble Space Telescope a Spitzer Space Telescope, a také prostřednictvím Keckova teleskopu o průměru 10 m na Mauna Kea na Havajských ostrovech. Tato pozorování potvrdila, že se jedná o nejvzdálenější galaxii podle současných měření, čímž byl ustanoven nový rekord.
Astronomové pracující v Chile s dalekohledem ESO/VLT pořídili dosud nejdetailnější záběr mlhoviny Medúza. Centrální hvězda této mlhoviny na oslavu svého odchodu do důchodu odvrhla vnější obálky a vytvořila překrásnou barevnou mlhovinu. I naše Slunce by jednou v budoucnu mohlo vytvořit objekt, jako ten na snímku.
Pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile pomohla odhalit zcela novou třídu 'temných' kulových hvězdokup v okolí obří galaxie Centaurus A. Tyto záhadné objety se podobají běžným hvězdokupám, ale obsahují mnohem větší množství hmoty. Mohly by být neočekávaným domovem značného množství temné hmoty anebo řady hmotných černých děr. Nic z toho se však neočekávalo. Proč tomu tak je, zatím astronomové nevědí.
Jak brzy po Velkém třesku mohla existovat ve vesmíru voda? Odpověď nebude až tak složitá, protože molekuly vody obsahují kromě vodíku kyslík, který se vytvořil v nitrech prvních hvězd. Následně se kyslík rozptýlil v kosmickém prostoru a ve značném množství se spojil s vodíkem. Nové teoretické práce vedou k závěru, že navzdory všem komplikacím se vodní pára vyskytovala v hojném množství v určitých oblastech vesmíru již miliardu roků po Velkém třesku a existuje zde doposud.
Astronomové znají přibližně dvě desítky hvězdných uprchlíků vyvržených z galaxií, objevili také jednu kulovou hvězdokupu nadobro unikající z mateřské galaxie. Nyní spatřili 11 unikajících galaxií, které byly vymrštěny z jejich původních působišť na věčnou cestu prázdným mezigalaktickým prostorem.
S použitím přístroje MUSE a dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo vytvořit první celkový trojrozměrný pohled na slavný útvar známý jako Pilíře stvoření, který se nachází v nitru Orlí mlhoviny (M 16). Nová pozorování ukazují, jak jsou jednotlivé prachové sloupy rozloženy v prostoru. Podařilo se rovněž odhalit řadu nových detailů, například dosud nepozorovaný výtrysk u mladé hvězdy. Intenzivní záření a proudy částic vytvářené jasnými členy hvězdokupy sice přispěly ke vzniku Pilířů stvoření, ale během následujících tří milionů let zapříčiní rovněž jejich zánik.
První hvězdy se v mladém vesmíru zrodily několik stovek miliónů roků po Velkém třesku a ukončily tak kosmologickou periodu známou jako temný věk vesmíru. Vytvořily se atomy vodíku a hélia a ve velkém množství vznikají obří hvězdy s velmi rychlým vývojem, které osvětlovaly vesmír.
Vytvořená scéna připomíná rozeklané ohnivé vrcholy, oblaka bublajícího magmatu a intenzivně žhavé záblesky jasného světla. Ačkoliv to může vypadat jako běsnící ohně či srdce sopky, ve skutečnosti se jedná o chladné kosmické uskupení plynů, prachu a hvězd.
Poprvé v historii jsou astronomové schopni ukázat, jak před miliardami let vyhasínala tvorba hvězd v "mrtvých galaxiích". Dalekohledy VLT (ESO) a HST (NASA/ESA) odhalily, že tři miliardy let po Velkém třesku tyto galaxie stále tvořily hvězdy na svých periferiích, ale už ne ve svém nitru. Zdá se, že tvorba hvězd začala utichat v jádrech galaxií a postupně mizela i ve vnějších částech. Výsledky pozorování byly publikovány 17. dubna 2015 v časopise Science.
ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array - Atakamská velká milimetrová/submilimetrová anténní soustava) odhalila extrémně silné magnetické pole v oblastech centra galaxie, velmi těsně nad horizontem událostí supermasivní černé díry, v místech, kam naše přístroje zatím nepronikly. Nová pozorování napomohla astronomům pochopit strukturu a vznik těchto superhmotných černých děr v jádrech galaxií a také dvojice vysokorychlostních výtrysků plazmatu často vyvrhovaných z jejich pólů. Výsledky byla zveřejněny 17. dubna 2015 ve vědeckém časopise Science.
Temná hmota možná vůbec není tak temná. Astronomům se poprvé podařilo pozorovat možnou vzájemnou interakci temné hmoty jiným způsobem než prostřednictvím gravitace. Pozorování kolidujících galaxií provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT a kosmického teleskopu HST (NASA/ESA Hubble Space Telescope) odhalila první nadějné známky vypovídající o povaze tajemné složky vesmíru.
V jednom z předchozích dílů tohoto nekončícího seriálu jsme psali o podílu pracovníků AsÚ na výzkumu jedné z astronomických událostí těchto let, jíž je průlet tajemného oblaku s označením G2 kolem černé veledíry v centru naší Galaxie. K průchodu pericentrem (tedy nejbližším bodem dráhy) již došlo za nejvyšší pozornosti řady přístrojů včetně dalekohledů VLT provozovaných ESO. Na analýze výsledků se opět podíleli i vědci z AsÚ, mezi nimi i Michal Zajaček, bývalý student Vladimíra Karase a dnes doktorand International Max-Planck Research School v Bonnu. Zdá se, že oblak průlet kolem centra Galaxie přežil a tento průlet poodhalil odpovědi na otázku, co je tento útvar vlastně zač.
Prostřednictvím Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA), což je stratosférická létající observatoř NASA pro infračervenou astronomii, objevil mezinárodní vědecký tým, že supernovy jsou schopny produkovat velké množství materiálu, z kterého se mohou zformovat planety podobné Zemi.
Dosud nejlepší pozorování prachového oblaku G2 potvrzují, že v květnu 2014 prošel nejbližším bodem své dráhy kolem superhmotné černé díry v srdci naší Galaxie, a že tento ‚manévr‘ přežil. Nové výsledky získané pomocí dalekohledu ESO/VLT ukazují, že zřejmě nedošlo k významnému protažení objektu a že je tedy poměrně kompaktní. Z největší pravděpodobností se jedná o mladou hvězdu, jejíž hmotné jádro stále shromažďuje okolní hmotu. Zatím nebyla zaznamenána žádná známka zvýšené aktivity černé díry.
Mlhovina M 16 v souhvězdí Štítu, detail sloupů stvoření verze 2015 HST Autor: NASA, ESA, and the Hubble Heritage Team (STScI/AURA)Hubbleův vesmírný dalekohled oslaví v dubnu 25 let od vypuštění na oběžnou dráhu. Již v těchto týdnech ovšem můžeme obdivovat nádherné obrazy, které jsou k tomuto výročí postupně pořizovány a uvolňovány na veřejnost. Dnes se zaměříme na dva úchvatné záběry. První je nové provedení detailu Orlí mlhoviny a jejích sloupů stvoření, což je vůbec jeden z nejznámějších snímků. Dále pak půjde o bezprecedentní detaily velké galaxie M 31 v Andromedě.
Standardní model struktury aktivního galaktického jádra a jeho okolí. Základem je černá veledíra obklopená mohutným akrečním diskem, z nějž dopadá materiál na horizont událostí černé díry. Autor: mssl.ucl.ac.ukAktivní galaktická jádra jsou předmětem výzkumu na mnoha vědeckých institucích v celém světě, je tedy potěšující, že vědci z AsÚ jsou schopni na tomto poli úspěšně konkurovat zahraničním týmům. Frédéric Marin a Michal Dovčiak se tentokrát podívali na možnosti odhalení zákrytů aktivního galaktického jádra obíhající mlhovinou s využitím polarimetrických pozorování v rentgenové oblasti spektra.
(Popiska obrázku v závěru článku) Autor: Astronomický ústav AV ČRPřestože astronomové mají k dispozici velmi detailní pozorování vnitřních částí naší Galaxie v mnoha spektrálních oborech, celková struktura blízkého okolí galaktického středu je doposud neznámá. Objekty ležící nepochybně v různých vzdálenostech se nám promítají na nebeskou sféru a jejich skutečná poloha v prostoru tedy zůstává pozorovatelům skryta. Frédéric Marin z AsÚ a jeho spolupracovníci navrhli a otestovali metodu, která umožňuje stanovit úplnou prostorovou pozici molekulárních oblaků v centrální části Galaxie.
okolí protokupy MRC 1138-262 pohledem teleskopu APEX - eso1431 Autor: ESOAPEX odhalil skrytý vznik hvězd v mladé kupě galaxií
Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (031/2014): Astronomové využili dalekohled APEX ke zkoumání vzdálené mohutné kupy galaxií, kterou pozorují v mladém vesmíru ve fázi formování. Podařilo se jim odhalit, že větší část hvězdotvorby, která se zde odehrává, je nejen skryta oblaky prachu, ale navíc probíhá v naprosto neočekávaných místech. Poprvé tak bylo možné u takového objektu získat kompletní přehled probíhajícího vzniku hvězd.
Otevřená hvězdokupa M 11 Autor: ESOTisková zpráva Evropské jižní observatoře (030/2014): Tento překrásný snímek zachycuje jednu z nejbohatších známých otevřených hvězdokup M 11, která je rovněž známa pod označením NGC 6705 nebo také jako hvězdokupa Divoká kachna (Wild Duck Cluster). Záběr byl pořízen dalekohledem MPG/ESO s primárním zrcadlem o průměru 2,2 m, který je vybaven kamerou WFI (Wide Field Imager) a pracuje na observatoři La Silla v Chile.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 30. 3. do 5. 4. 2026. Měsíc bude v úplňku. Večer je nízko nad západem jasná Venuše a vysoko nad jihozápadem podobně výrazný Jupiter. Pod Plejádami je ještě slabý Uran. Aktivita Slunce je lehce zvýšená, především vidíme hodně menších skvrn. Probíhají poslední přípravy na odpočet startu rakety SLS s lodí Orion, která pošle misi Artemis II na cestu kolem Měsíce. Zároveň bylo oznámeno zrušení stanice Gateway u Měsíce. Český VZLÚ podepsal dohodu s ESA o spolupráci na družici AMBIC. Před 60 lety se první umělou družicí Měsíce stala Luna 10.
Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“
Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu.
