Související stránky k článku Slunce periodicky mění svoji velikost
Magnetická aktivita Slunce vede ke vzniku slunečních erupcí, koronálních výronů hmoty a dalších jevů kosmického počasí ovlivňujících naši planetu. Podobná aktivita na jiných hvězdách může vymezit obyvatelnost obíhajících planet. Ve studii publikované v časopise Science mezinárodní tým vědců analyzoval změny jasnosti u 369 hvězd slunečního typu k odvození jejich úrovně aktivity a zjistil, že Slunce je méně aktivní než většina hvězd podobných Slunci ve studovaném vzorku.
V sobotu 9. listopadu 2019 od 10 hodin Sluneční sekce ČAS pořádá tradiční setkání svých členů, na němž, kromě výměny zkušeností členů zabývajících se pozorováním Slunce a sluneční fyzikou jako takovou, bude hlavní náplní několik přednášek známých osobností. Z toho důvodu toto setkání není určeno jen členům Sluneční sekce, ale srdečně zváni jsou všichni, kdo mají zájem o Slunce a vše, co se na něm děje, a nebo třeba se jen chtějí o něm dovědět něco zajímavého.
Po dlouhé době se na Slunci dělo něco, co by mohlo zajímat i širokou veřejnost.
Zajímáš se o Slunce a jeho aktivitu? Chceš se něco nového naučit a zároveň se pořádně bavit? Pořádáme akci pro středoškolské studenty. Přidej se!
V pořadu Hlubinami vesmíru se tentokrát podíváme na vlastnosti Slunce a hvězd. Hostem bude doc. Mgr. Michal Švanda, PhD. z Astronomického ústavu Akademie věd ČR, slunečního oddělení. Přiblížíme si rotaci hvězd, jejich teploty, velikosti, vzdálenosti i jiné vlastnosti. Jak se dají zjistit tyto procesy i na vzdálených hvězdách? Čím jsou ovlivněny a jak probíhají?
V sobotu 17. listopadu 2018 od 10 hodin sluneční sekce ČAS pořádá již tradiční setkání svých členů, na němž, kromě výměny zkušeností členů zabývajících se pozorováním Slunce a sluneční fyzikou jako takovou, bude hlavní náplní několik přednášek známých osobností. Z toho důvodu toto setkání není určeno jen členům sluneční sekce, ale srdečně zváni jsou všichni, kdo mají zájem o Slunce a vše, co se na něm děje, a nebo třeba se jen chtějí o něm dovědět něco zajímavého.
Po přechodu studené fronty v posledním červnovém týdnu se na několik dní vyčistil vzduch natolik, že v tuzemsku i v nižších zeměpisných šířkách bylo možné zaznamenat relativně méně obvyklý úkaz - zelený záblesk. Ten se objevuje nejčastěji na horním okraji zapadajícího nebo vycházejícího Slunce jako důsledek tzv. atmosférické refrakce. V našich zeměpisných čířkách trvá velmi krátce, většinou zlomky sekund, a jeho záznam je proto dosti velkou výzvou. Zelené (a červené) "blýskání" se podařilo zaznamenat při západu Slunce 3. července 2018 za východočeskou zříceninou Lichnice ze 13. století...
Planetární mlhoviny – impozantní zářící prstence mezihvězdného plynu a prachu – vyznačují konec aktivního života 90 % všech hvězd. Dlouhá léta si však astronomové nebyli zcela jisti, jestli bude i Slunce čekat stejný osud. Nyní profesor Albert Zijlstra z University of Manchester se svými spolupracovníky tvrdí, že Slunce v závěru svého života vytvoří jen slabou planetární mlhovinu. Článek byl publikován 7. května 2018 v časopise Nature Astronomy.
Na únor 2020 přesunula ESA vypuštění kosmické sondy Solar Orbiter k výzkumu Slunce. Ke slunečnímu povrchu se má přiblížit na vzdálenost 42,5 miliónu km. Při průletu budou přístroje sondy mířit stále na stejné místo na Slunci, budou tedy provádět dlouhodobý výzkum jedné oblasti. Po sedmiletém výzkumu bude dráha sondy upravena tak, aby mohla lépe studovat polární oblasti. Avšak již nyní byl vyhlášen konkurs na návrh nové sondy, která bude vůbec poprvé studovat naši hvězdu z Lagrangeova libračního bodu L5 soustavy Slunce-Země.
Vážení a milí členové Sluneční sekce ČAS a příznivci Slunce, výbor Sluneční sekce vás zve na otevřené setkání, které se koná jako společná akce ČAS a Strategie AV21 Akademie věd.
Skupina astronomů z USA, Japonska a Švýcarska objevila důkazy o možných zdrojích energie, které by mohly být odpovědné za ohřev sluneční koróny. Ve svém článku publikovaném v časopise Nature Astronomy výzkumníci popsali studium dat ze sondážní rakety FOXSI-2 (Focusing Optics X-ray Solar Imager) a to, co se jim podařilo odhalit. Procesy, které vedou k zahřátí hvězdné koróny na několik miliónů kelvinů v porovnání s mnohem chladnější fotosférou (u Slunce je to asi 5 800 K), stále nejsou dobře prozkoumány.
Slunce jako by se chtělo zavděčit i těm, kteří nemohli 21. srpna pozorovat jeho úplné zatmění. Stačí si nasadit sluneční brýle nebo například svářečský filtr, zaklonit hlavu a sledovat pihy na sluneční kráse vyvolané magnetickým polem.
V pokračování našeho povídání o Slunci s RNDr. Michalem Sobotkou, DSc. se v tomto díle zaměříme ponejvíce na sluneční povrch a korónu.
Fotosféra i chromosféra jsou jistě témata, která sebou přináší mnoho zajímavého a poutavého. Co se děje ve fotosféře a chromosféře? Jakou mají teplotu? Proč s řídnoucí hmotou teplota na povrchu Slunce stoupá a dokonce v koróně, sluneční atmosféře, dosahuje milionových hodnot? Jaké jsou teorie k vysvětlení těchto jevů? Co se děje s hmotou na povrchu i nad ním? Skvrny, protuberance, erupce, výtrysky hmoty…
Astronomický ústav Akademie věd má v Ondřejově nedaleko Prahy svou observatoř. Její součástí se také sluneční oddělení, a právě s vedoucím tohoto oddělení RNDr. Michalem Sobotkou, DSc., budeme o sluníčku, naší nejbližší hvězdě hovořit.
Výskumný tím vedený Ivanom Ramirezom z University of Texas v Austine identifikoval prvého kandidáta na súrodenca Slnka – hviezdu, ktorá sa zrodila z rovnakého mračna plynu a prachu. Ramirezove metódy zároveň pomôžu astronómom nájsť ďalších slnečných súrodencov, čo by mohlo viesť k hlbšiemu pochopeniu toho, ako a kde sa vytvorilo naše Slnko a ako sa naša Slnečná sústava stala vhodným miestom pre život. Štúdiu publikovali v časopise Astrophysical Journal.
Využitím nových metod a dat z evropské astronomické družice GAIA astronomové z univerzity v Torontu odhadli, že rychlost Slunce na oběžné dráze kolem středu naší Galaxie je přibližně 240 kilometrů za sekundu. Kromě toho dospěli při výpočtech k závěru, že vzdálenost Slunce od galaktického centra je přibližně 7,9 kiloparseků (kpc) – tedy téměř 26 000 světelných roků.
Radioteleskop ALMA pracující v Chile pořídil nové záběry odhalující jinak nepozorovatelné detaily našeho Slunce. Zachytil například tmavou centrální část sluneční skvrny, která v době pozorování svou velikostí téměř dvakrát předčila průměr planety Země. Jedná se o vůbec první snímky Slunce pořízené pomocí zařízení, na jehož činnosti ESO spolupracuje. Tyto výsledky přinášejí důležité rozšíření palety pozorování, která mohou být využita ke zkoumání fyzikálních procesů naší nejbližší hvězdy. Antény teleskopu ALMA byly pečlivě navrženy tak, aby mohly pozorovat také Slunce, aniž by došlo k jejich poškození intenzivním žárem světla dopadajícího do ohniska.
Ještě před několika dny jsme mohli pozorovat večerní přelety Mezinárodní vesmírné stanice. Zdatně tak sekundovala triu jasných hvězd, tedy planetám Jupiter, Mars a Saturn. Dobře tuto situaci zachytil například jeden z našich čtenářů Jiří Šíp, jak je vidět v úvodním obrázku. Mezitím se přelety ISS přesouvají na denní oblohu a to nabízí možnost spatřit její mihnutí přes sluneční disk.
Koróna je bezpochyby nejtajemnější vrstvou sluneční atmosféry. Je obtížné ji pozorovat, neboť je horká a její vlastní záření se nachází především v ultrafialové a rentgenové oblasti spektra, není tedy ze Země pozorovatelná. Proč je koróna horká je otázkou, která budí ze sna desítky slunečních fyziků již více než šest desetiletí. Jednou z možností je neustálý ohřev tzv. nanoerupcemi. Na vliv nanoerupcí na rovnováhu koronálního plazmatu se s pomocí modelu podívali Elena Dzifčáková a Jaroslav Dudík z ASU.
Když všichni tvrdí, že něco nejde, objeví se někdo, kdo to neví, a udělá to. Asi takto by se dal popsat naprosto bezkonkurenční výsledek dlouhodobé práce známého českého matematika, prof. Miloslava Druckmüllera z VUT v Brně. Ten už v minulosti vyrazil dech té nejzaujatější (nejen) astronomické komunitě svými neotřelými matematickými postupy, které odhalily z digitálních fotografických dat ty nejúchvatnější detaily do té doby jen těžce zachytitelných jevů. Ukázal nám například korónu při zatmění Slunce jako nikdo před ním, odhalil struktury prchlivých rudých skřítků nebo kometu ISON při jejím zániku nad Sluncem jako jediný pozorovatel na Zemi. To vše prostřednictvím matematiky. Ale nyní přišel s revolucí, která opravdu dokazuje, že pro Miloslava Druckmüllera neexistuje slovo „ne“. Z už tak pozoruhodných dat z kosmické sondy NASA SDO dokázal prostřednictvím matematiky bez nadsázky vyždímat maximum a světu předvést ty nejostřejší snímky Slunce. Odhalil tak dosud známé bouřlivé jevy ve zcela nové dimenzi. A vy se na to můžete podívat.
